náhled|upright=1.4|Pohřeb papeže Jana Pavla II.
Pohřeb (lat. funus) může znamenat pohřební obřad způsob pohřbívání v archeologii nález lidských pozůstatků, hrob apod.
Pohřební obřad náhled|vpravo|upright=1.5|Luteránská zámurská kniha s pohřebními obřady (Miháo Bakoš: Nouvi Gráduvál, 1789.) Je ceremoniál posledního rozloučení se zemřelým člověkem, obvykle spojený s uložením ostatků zesnulého, nejčastěji pohřbením do země nebo spálením (kremace). Pohřební obřady patří k nejstarším známkám lidské kultury a téměř vždy vyjadřovaly nějakou formu představy o posmrtném životě (viz níže, způsoby pohřbívání). Moderní společnosti na takové představy masově rezignují, a pohřební obřad je tak často setkáním přátel zemřelého a nanejvýš symbolickým rozloučením. V České republice se značná část zemřelých spaluje bez obřadu.
Náboženský pohřeb Církve a náboženské společnosti vesměs předpokládají, že lidská osoba smrtí úplně nekončí a i tělu zemřelého přísluší jistá úcta; tyto představy vyjadřují také v pohřebním obřadu. Většina náboženství hovoří v této souvislosti o nesmrtelné duši, pro židovství, křesťanství i islám je důležitá i představa soudu a vzkříšení.
Křesťanský pohřeb Katolická církev považuje pohřeb za svátostinu, jejímž účelem je vyprosit zemřelému duchovní pomoc, prokázat úctu jeho tělu a pozůstalým dodat útěchu a naději ve vzkříšení s Kristem. Tradiční křesťanský pohřeb v České republice se skládá z obřadu rozloučení v kostele, průvodu na hřbitov, vysvěcení hrobu a uložení ostatků. Součástí slavnostního katolického pohřbu může být mše svatá, buďto před cestou na hřbitov, anebo po pohřbu (tzv. zádušní mše neboli rekviem). Křesťanské církve – zejména katolická – se pohřbu žehem (stejně jako židé) dlouho bránily, protože v něm viděly symbolické popření duše zemřelé osoby (omezit kremace propagací pohřbů do země se například snažil katolický spolek Arimatheum); od poloviny 20. století se však i katolické pohřby konají v krematoriích. V současné době, zejména ve městech, se většina zemřelých pohřbívá žehem (spálením) a obřad rozloučení se koná v krematoriu, případně v kostele před odvozem do krematoria. Po kremaci někdy následuje zádušní mše, případně prosté uložení urny s modlitbou.
Židovský pohřeb
Muslimský pohřeb
Zemřelý muslim musí být pohřben co nejdříve. Islám neužívá rakví, zemřelý je pohřben ve lněném pytli do země, tváří k Mekce. Islám neuvažuje kremaci. Muslimský pohřební obřad se nazývá dženaza.
Buddhistický pohřeb V buddhismu je smrt považována za příležitost velkého náboženského významu jak pro zesnulé, tak pro pozůstalé. Pro zesnulé to znamená okamžik, kdy přechod začíná v koloběhu znovuzrození k novému způsobu existence. Když dojde k smrti, aktivují se všechny karmické síly, které mrtvá osoba nashromáždila během svého života, a určují další znovuzrození. Pro živobytí je smrt mocnou připomínkou Buddhova učení o nestálosti; poskytuje také příležitost pomoci zemřelé osobě při nástupu do nové existence.
Občanský pohřeb Občanské pohřby se dnes konají vesměs v krematoriu, obvykle s hudbou a květinami, někdy i s projevy přátel zemřelého. Urna se ukládá na hřbitov, případně se popel zemřelého rozptyluje ve zvláštní části hřbitova.
Státní pohřeb
Jde o slavnostní pohřeb, kterým stát vyjadřuje nejvyšší pocty při úmrtí mimořádně významné osobnosti.
Pohřby nemajetných Pohřby nemajetných se v současnosti v Česku označují jako sociální pohřby, vypravují je obce, jimž náklady hradí ministerstvo pro místní rozvoj.https://portal.gov.cz/informace/pohreb-a-jeho-organizace-INF-194, 1. září 2026. V minulosti tuto funkci v Praze a PříbořeŠMÝD, Tomáš. Poklad církve svaté: výklad církevních odpustků, ustanovené v Církvi sv. pobožnosti odpustkové na celý rok, ... bratrstva a spolky křesťanské u nás nejvíce zavedené a obyčejné pobožnosti při službách božích. V Praze: Cyrillo-Methodějská kněhtiskárna, 1877, s. 508. Dostupné také z: https://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:79d7b690-e0fc-11e7-8cdd-5ef3fc9bb22f. plnil dobročinný Spolek sv. Josefa z Arimathie neboli Spolek Arimatejský.Čech: politický týdenník katolický. Praha: Antonín Schmitt, 15.11.1886, 18(262), s. . Dostupné také z: https://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:2efbfa20-8e67-11e6-baa5-005056827e51.
Způsoby pohřbívání V současné době se zemřelí pohřbívají buď do země, spálením a uložením urny, případně spálením a rozptylem. Pohřeb do země je patrně nejstarší a nejběžnější, ale i pohřeb žehem se vyskytuje v mnoha starých kulturách. Ve starých a mimoevropských kulturách se však vyskytují i jiné způsoby, které vyjadřují na jedné straně úctu k zemřelému, na druhé straně i jistou obavu před ním. Jedním z takových způsobů je endokanibalismus, kdy se mrtvola usuší a spálí a popel, smíchaný například s banánovou kaší, pozůstalí při slavnosti společně snědí.E. Biocca, Sama mezi indiány. Praha 1973. Poměrně rozšířené byly i tak zvané dvoufázové pohřby, kdy se mrtvola nejprve vynese mimo sídliště (někdy zavěsí na strom) a kosti se po čase uloží pod podlahou nebo v chýši.Jan Sokol, Filosofická antropologie. Člověk jako osoba. Praha 2003, kap. 10.
Zvláštním případem pohřbu je mumifikace, při níž se odstraní některé části těla a zbytek balzamuje a vysuší. Za určitých podmínek může k mumifikaci dojít i samovolně, například v písčité půdě. Obřadné mumifikace se užívaly ve starém Egyptě i při pohřbech komunistických předáků ve 20. století. Protože prostory hřbitovů jsou omezené, ukládaly se vykopané kosti ze zrušených hrobů do tak zvaných kostnic, často ozdobně uspořádaných; slavný příklad je kostnice v Sedlci u Kutné Hory. Až téměř do konce 18. století (zejména v době protireformace) také byly praktikovány katolickou církví tzv. pohřby oslí – pro lidi, kteří si z hlediska církve nezasloužili řádný pohřeb na hřbitově.Eva Melmuková: Patent zvaný toleranční, Mladá fronta, 1999. Str. 69–70
V současnosti sílí trend takzvaného přírodního či ekologicky příznivého pohřbívání. Vychází z premisy, že i pohřeb je jistým výrazem životního postoje, ekologicky příznivého životního stylu. Na jednu stranu jde o tendenci ke vzniku takzvaných přírodních hřbitovů; zájemci většinou chtějí být pohřbeni či rozsypáni na louce anebo v lese.Dobešová, Blanka: "Až umřu, zasaďte na mně jabloň" Environmentální a společenské přínosy přírodního pohřebnictví - diplomová práce obhájená v roce 2012 na Katedře environmentálních studií FSS MU Druhou rovinou tohoto směru jsou formy pohřbů založené na kremaci, jež by se obešly prakticky bez emisí. Jde o „vodní kremaci“ (resomaci) a o takzvanou kryomaci. Poptávka po přírodním pohřbívání přitom pomalu narůstá i v České republice.Pelikán, Vojtěch: Zemřít tak, aby neumírala Země - článek o ekologicky příznivém pohřbívání v časopise Sedmá generace 5/2010
Typy pohřbů náhled|Pohřeb na moři
pohřeb do země (kostrový pohřeb, inhumace) pohřeb žehem (zpopelněním, synonyma cinerace, incinerace (z lat. cinis, gen. cineris popel), nekrokaustie (z řec. nekros – mrtvola a kausis – (s)pálení), kremace (z lat. cremare – spalovat) terramace (pohřeb v krajině po přeměně organismu na zeminu) oslí pohřeb (lat. sepultura asini) birituální pohřeb (uložení zpopelněných ostatků do země) pohřeb v lodi endokanibalismus ponechání těla na dřevěných deskách ptákům (Indiáni) pohřeb do moře – v případě úmrtí na palubě lodi, kdy hrozí nebezpečí infekce přepravovaných osob; o pohřbení mrtvého do moře musí rozhodnout velitel námořního plavidla po dohodě s lékařem
Pohřeb v archeologii Pohřeb v archeologii znamená nález kosterních pozůstatků člověka, pokud je zřejmé, že byly uloženy s nějakým symbolickým záměrem. Mohou to být jednoduché nebo společné hroby, mohyly, urnová pole, hrobky, tholosy a podobně. Nejstarší archeologické nálezy člověka, kosti a kostry, dávají nahlédnout do jeho anatomie, o jeho životě však říkají velmi málo. Vlastně teprve stopy symbolických jednání jednoznačně ukazují, že se jedná o člověka, a nejstaršími z nich jsou právě pohřby. Nejstarší zřetelné pohřby sahají patrně do paleolitu, například nálezy v Atapuerce ve Španělsku, kolem 300 tisíc let staré, kde byly mrtvoly uspořádány ve společném hrobě.R. Dunbar et al.: The Evolution of Culture. Edinburgh 1999, str. 150. Častou pohřební výbavou byla červená hlinka (například Dolní Věstonice), květiny, později i nádoby, zbraně a šperky (tzv. milodary). Téměř všechny nám známé předhistorické předměty pocházejí z pohřbů. Pohřební rituál však nelze jednoznačně spojovat s religiozitou, protože je provádějí i zvířata.
Mimořádně bohaté hrobky vysoce postavených osob a náčelníků pocházejí z doby bronzové, kde byl nebožtík uložen na bronzovém voze s květinovým lůžkem. V těchto dobách se při pohřbu někdy zabíjela i jeho žena (ženy), otroci a podobně, kteří ho měli doprovázet do posmrtného života. V pozdějších dobách je nahradily hliněné sošky. Vrcholem této pohřební kultury jsou pohřby egyptských faraonů a pyramidy.
Ve střední Evropě se pohřby do země a žehem různě střídaly, nacházejí se i pohřby tzv. skrčenců, koster těl, která byla před pohřbem svázána do kozelce, snad proto, aby se nemohla vracet mezi živé.Ottova encyklopedie nové doby, heslo skrčenec, přes www.cotoje.mlp.cz Křesťanská církev bohaté pohřby s milodary zakazovala a v křesťanských hrobech se tak nacházejí jen šperky, případně u mužů zbraně. S příchodem křesťanství také mizí pohřby spálením – pokud se v dané kultuře předtím vyskytovaly.
Odkazy Reference
Literatura Lubomír Ondračka et al. Smrt a umírání v náboženských tradicích současnosti. Praha: Cesta domů, 2010. Jiří A. Svoboda, Paleolit a mezolit: pohřební ritus. Brno : CERM, 2003 – 128 s. 28 cm. Josef Unger, Pohřební ritus 1. až 20. století v Evropě z antropologicko-archeologické perspektivy. Brno : CERM 2006 – 254 s. 28 cm
Související články Hrob Kaplová hrobka Hřbitov Krematorium Kondolenční kniha Arimatheum Mohyla Pohřební urna Pohřební bratrstvo
Externí odkazy
Ottův slovník naučný, heslo Pohřeb Ekolist.cz: Chcete ekopohřeb? V Česku budete rarita Encyclopedia Britannica 1911, heslo Burials
Kategorie:Pohřbívání Kategorie:Smrt Kategorie:Svátostiny Kategorie:Archeologická terminologie