náhled|Riftové údolí v jihoatlantském hřbetu, s naznačením pohybu desek Rift (dříve také nazývaný brázda, průlom, příkopová propadlina či hlubinný pokles) je seismicky a vulkanicky aktivní příkopová struktura (zóna) v zemské kůře, charakterizovaná poruchami poklesového charakteru, vznikem nové oceánské kůry, s délkou několika set až tisíců kilometrů a šířkou od několika do stovek kilometrů.
Termín rift zavedl německý petrograf a geolog Hans Cloos (1855–1951) v roce 1939. Cloos nejprve definoval rifty jako poklesy vzniklé roztahováním zemské kůry v oblastech velkých elevací a v osových zónách hlubokých depresí. Dnes se riftům připisuje i strukturní význam a jejich vznik se dává do souvislosti se změnami v zemské kůře, tzv. rozpínáním oceánského dna (Seafloor spreading).
Riftové zóny představují oslabené zóny zemské kůry, na kterých se od sebe oddělují pevninské bloky a systémem zlomů v zemské kůře vystupuje na povrch magma a tvoří se oceánská kůra. Vyskytují se v osových částech oceánských hřbetů, ale i na kontinentech. Často na sebe oceánské a kontinentální rifty navazují. Celková délka světových riftů se odhaduje na 60 000 km.
Dělení vnitrooceánské mezipevninské (střed riftového údolí má už oceánskou strukturu, ale na okrajích je zachována struktura pevninská) pevninské (jsou stále uprostřed pevninského bloku a mají pevninskou, i když částečně změněnou kůru): Pevninské riftové zóny, které probíhají severní a západní Evropou, tvoří řetěz zlomů, riftových údolí, lineárních struktur a lineárně uspořádaných bazaltových efuzí a intruzí. Délka evropského riftového systému až po Honský příkop v Libyi je 3 600 km.
Reference
Související články Středooceánský hřbet Rozpínání oceánského dna
Externí odkazy
Podrobnější popis
Kategorie:Geomorfologie Kategorie:Desková tektonika