náhled|vpravo|Mapa kolonizace Severní a Jižní Ameriky k roku 1750
Kolonizace Severní Ameriky probíhala od 16. století až do dob obsazení posledních míst patřících domorodým obyvatelům (indiánům) v 19. století. V kolonizaci Severní Ameriky se angažovali Španělé, Angličané, Francouzi, Nizozemci a v menší míře také Švédové a Rusové. Geograficky se Angličané a Francouzi soustředili především na oblasti dnešního USA a Kanady, tedy do severnějších oblastí Severní Ameriky. Ty nejsevernější oblasti dnešní Aljašky byly kolonizovány Ruskem, které Aljašku prodalo USA v roce 1868. Naopak jih dnešního USA byl celý pod kontrolou Španělska, které ovládalo celou či většinu Kalifornie, Texasu, Arizony, Nového Mexika i Floridy. Dnešní Mexiko bylo dobyto španělskými conquistadory hned na počátku 16. století jako jedna z prvních oblastí pod evropskou kontrolou na americkém kontinentě vůbec.
Historický vývoj
Začátky kolonizace dnešních Spojených států a Kanady
vpravo|náhled|Američtí indiáni byli kolonizací Evropanů vytlačeni ze svých původních oblastí, zde vesnice Šošónů kolem roku 1900 První Evropané, kteří podnikali cesty do severnějších oblastí Severní Ameriky, byli Španělé a Francouzi. Španělé cestovali především do míst, kde se dnes nachází státy USA, jako například Nové Mexiko, Kalifornie a Texas. Naopak Francouzi prozkoumávali spíše sever Ameriky, kterému dali název Kanada.
Tordesillaská smlouva přisoudila všechny dosud neobjevené země Španělům a Portugalcům, což se nelíbilo francouzskému králi Františku I. Ten prohlásil, že monopolní postavení svých sousedů nebude již nadále respektovat a bez ohledu na smlouvu pověřil roku 1523 velmi zkušeného italského mořeplavce Giovanniho da Verrazano nalezením legendárního průjezdu do Číny přes Severní Ameriku. Verrazano proplul okolo pobřeží dnešní Severní Karolíny a Nové Anglie k Novému Foundlandu a pak zpět do Francie. Výprava nepřinesla žádné informace o zmíněném průplavu, přesto krále velmi potěšila, nyní si mohl činit nároky na tato území pojmenované Nová Francie.
Války v Evropě Františkovi znemožnily další výpravy, dokud roku 1533 neobdržel dopis od Jacquese Cartiera. Cartier byl rybářem v severním Atlantiku a posledních několik let trávil přepadáním španělských lodí, králi se nabídl jako vůdce nové výpravy pátrající po průjezdu do Číny. František neváhal a roku 1534 poskytl Cartierovi dvě menší lodě.
Cartier plul nejprve k Novému Foundlandu a poté do zálivu řeky sv. Vavřince, kde zakotvil u poloostrova Gaspé. Tam se setkal s velmi přátelskými indiány kmene Mikmak. Mikmakové chtěli hned od počátku s Francouzi obchodovat, takže za několik cetek získali námořníci od indiánů poměrně velké množství kožešin; na poloostrově pak Cartier nechal vztyčit kříž a do zajetí vzal dva Mikmaky od nichž získal cenné informace a z nich dobré tlumočníky.
Po návratu do Francie byl král ještě příznivější než kdy dříve a Cartier se brzy vydal na další výpravu, tentokrát se 3 loděmi. Stejnou cestou jako při předchozí výpravě se dostal 10. srpna (den svátku sv. Vavřince) až k ústí veliké řeky tehdy nazvané řekou svatého Vavřince. Po ní pak dále pokračoval až do vesnice zvané Hochelaga (dnešní Montreal), tam se také dověděl, že dále na řece jsou početné peřeje naprosto vylučující další postup na západ. Cartier byl zklamán, nicméně stále věřil v existenci průplavu. V roce 1541 podniká další výpravu, pochopitelně neúspěšnou.
Další výpravy znemožnily náboženské války ve Francii. Avšak i v této době občas zabloudily rybářské lodě Francouzů k Newfoundlandu, kde mořeplavci velmi levně získali kožešiny. Okolo roku 1600 byl tento obchod tak výnosný, že francouzská vláda uvažovala o založení prvních kolonií, které měli sloužit hlavně k upevnění nároků na toto území. Francouzský král uděloval určitým osobám monopol na koupi kožešin, jestliže se zavázaly usídlit jako kolonisté v zemi. Nicméně obchodníci měli větší zájem o obchod než o kolonizaci. S největší pravděpodobností by Francouzi nikdy nic trvale nezískali nebýt nadlidského úsilí Samuela De Champlaina. Champlain byl přesvědčený katolík a velký dobrodruh, působící zprvu ve španělských službách. Francouzskému králi Jindřichu IV. předal zprávu a mapy většiny významných španělských kolonii, král mu za to udělil šlechtický titul a osobní rentu. Pro Champlaina však život na dvoře nebyl a v roce 1603 se přidal k výpravě jistého majitele monopolu.
Výprava zamířila k oné vesnici Hochelage, jenže z vesnice již nezbylo téměř nic, její obyvatelé Algonkinové totiž uprchli před loupeživými Irokézy. Přesto však výprava skončila velkým úspěchem, neboť se podařilo získat nemalé množství kožešin za směšnou cenu.
Po návratu do Francie se Champlain přidává k další monopolní výpravě, která musela usídlit 100 kolonistů. Kolonisté se rozhodli usídlit na ostrově Sv. Kříže, krutá zima je ale vyhnala jižněji, kde naopak velmi mírná zima pomohla udržet nadále kolonii. Champlain poté zmapoval celé atlantské pobřeží a v roce 1607 se vrátil do Francie.
Už za rok se do Nové Francie vrátil jako zástupce Sieura de Monts, majitele monopolu. Monts chtěl zřídit obchodní stanici na co možná nejlepším místě. Proto vyslal Champlaina a ten našel vhodné místo na troskách bývalé huronské vesnice Stadaconě, založil zde pevnůstku, skladiště a nazval toto místo Québec. Champlain si uvědomoval nutnost dobře vycházet s indiány, proto netrvalo dlouho a zdejší indiáni (Huroni a Algonkinové) se skutečně naučili pevnůstku bez bázně navštěvovat a výhodně směňovat kožešiny, takže už po několika měsících mohl Champlain poslat část posádky domů s velkým nákladem kožešin. Během této doby přišli do pevnosti Huroni s prosbou o pomoc v boji proti Irokézům. Champlain se k tažení připojil, přítomnost bělochů a střelných zbraní učinila toto vítězství velice lehkým. Tím Champlain udělal zcela osudovou taktickou chybu. Irokézové byli hrdými válečníky a taky poměrně početným kmenem a na toto příkoří nikdy nezapomněli. Plenili francouzské kolonie a sehráli také klíčovou roli při dobývání Québecu Brity.
V roce 1610 Champlain se vydal sám zpět do Francie. Jeho opětovný rychlý návrat do Québecu zachránil dost možná celou Novou Francii, Monts totiž přišel o monopol a houfy chamtivých obchodníků se začaly valit do Nové Francie. Bobří kožešiny získávali s pomocí pálenky, která vyvolávala rozbroje mezi samotnými indiány. Champlain nakonec s nadlidským úsilím udržel v zemi mír, byl však nucen odjet do Francie a vyprosit si oficiální pravomoc nad Quebecem. To se podařilo, ale pozdě, protože většina Huronů již utekla z oblasti. Ještě v roce 1612 čekalo více než 2000 Huronů marně na jeho návrat.
Zklamaný Champlain opět odjel zpět do Francie. Tam se potkal s františkánským mnichem, se kterým se do Québecu vrátil. Uklidnil bezohledné obchodníky a podporou sice neúspěšného, přesto prospěšného útoku vůči Irokézům získal zpět důvěru indiánů. Dále se věnoval rozšiřováním kolonie a posilováním kontroly nad obchodem s kožešinami.
Roku 1627 vypukla válka mezi Anglií a Francií. Skotský pirát David Kirke zablokoval kolonii přístup k moři a donutil ji hladovět a následně kapitulovat. Champlain byl uvězněn v Anglii a zdálo se, že je konec Nové Francie. Nepřátelství však nemělo dlouhého trvání. V roce 1632 byl uzavřen mír a Nová Francie byla vrácena "staré" Francii. Zajímavé je, že až po těchto událostech začal Quebec skutečně nabývat na síle. Pod opětovným Champlainovým vedením se město stalo významným, takřka nepostradatelným centrem Nové Francie. Naneštěstí Champlain zemřel už v roce 1635 a francouzské kolonie se s jeho smrtí zcela přestaly vyvíjet.
Kolonie Francie již v této době zabíraly území Velkých jezer a povodí řeky sv. Vavřince, problém byl však v tom, že zde nebylo mnoho stálých obyvatel, většina z nich navíc byli misionáři a jeptišky, drtivou většinu obyvatel Nové Francie tvořili obchodníci s kožešinami, kteří se zde zdržovali pouze po několik let. Není divu, že takto osídlené kolonie žily z potravin dovezených z Francie nebo zakoupených od indiánů. Stačilo aby jednu loď se zásobami rozbila bouře a druhá se o pár týdnů zpozdila a v Nové Francii vypukly hladomory. Nová Francie měla také v roce 1658 cca 3000 stálých obyvatel rozmístěných na území třikrát větším než sama Francie, zatímco do Nové Anglie (rychle se rozvíjející soupeř Francie) přišlo 3000 osadníků jen za jediný rok.
Život v Nové Francii byl ještě těžší, než se nyní může zdát. Bez ustání museli kolonisté čelit útokům Irokézů, mrazivému počasí, nemocem a následkům zemětřesení. Roku 1663 začal i životadárný obchod s kožešinami upadat a i to málo obyvatel, co zde dokázalo přežít, se začalo hrnout zpět do Francie.
Na poslední chvíli zasáhl francouzský král Ludvík XIV., jenž zreformoval zdejší úřady, prohlásil Novou Francii za královskou provincii a vyslal do ní konvoj s novými kolonisty a velkým množstvím zásob společně s plukem skvěle vycvičených vojáků, v jejichž čele stál takzvaný Intendant, který se stal hlavou Nové Francie a svou moc mohl konečně opřít o vojenskou sílu. Prvním Intendantem se stal muž jménem Jean Talon, jenž se ukázal jako schopný velitel, v roce 1667 zarazil útoky Irokézů a nařídil vybudovat systém pevností zabraňující dalším přímým útokům. Značně zlepšil hospodářskou situaci Nové Francie, která se alespoň částečně zbavila závislosti na dodávkách z Francie. Aby zlepšil počty zdejších obyvatel, vyhlásil, že manželský pár, který bude mít alespoň 12 dětí, obdrží do trvalého vlastnictví 40 hektarů půdy. Systém skutečně zafungoval a Nová Francie začala konečně přicházet k životu. Krom toho Talon dále rozvíjel obchod s kožešinami, na kterémž v podstatě spočíval význam zdejších kolonií.
Na kožešinách pohádkově zbohatli také dva Francouzi, Pierre Radisson a Medár Chouart. Tito muži při své obchodní činnosti prozkoumali obrovské vnitrozemské území a přispěli k založení úspěšné Společnosti Hudsonova zálivu. Jakmile se o tom Talon dozvěděl, okamžitě prozkoumaná území zabral ve prospěch Francie. Tímto činem byla k Nové Francii přičleněna celá dnešní Kanada, i když k jejímu osídlení Francouzi nikdy nedošlo.
V této době se také roznesla pověst o velké řece tekoucí z Velkých jezer na jih. To byla pro Talona skvělá zpráva. Jestliže totiž řeka ústí do Tichého oceánu, je tou dlouho hledanou cestou do Číny. Pokud však ústí do Mexického zálivu, poskytne Francii další možnost jak dopravit kožešiny k moři a navíc tím Francie získá další území ve středu Severní Ameriky. Pověřil tedy Louise Jolieta prozkoumáním a zmapováním této řeky, nazvané v indiánském nářečí Mississippi (misi = velká, sipi = řeka). Výprava vyrazila roku 1673, kdy posádka poměrně bez problémů dorazila až přítoku Arkansasu, kde narazila na nepřátelské Kvapany. Od nich se dozvěděli, že dále na jihu jsou španělské misionářské osady. Z obavy před španělským zajetím a nepřátelskými kmeny se rozhodl Joliet k návratu do Québecu.
Jolietova výprava však příliš úspěšná nebyla, pořízené mapy a záznamy se totiž utopily v peřejích jen několik kilometrů před Québecem. I když se jich část podařilo nakreslit Jolietovi zpaměti, na zabrání území to nestačilo.