Anglický park (nazývaný také anglická zahrada) je styl krajinářského parku nebo zahrady, který vznikl v Anglii na počátku 18. století, a rozšířil se po celé Evropě. Nahradil formálnější, symetrické francouzské zahrady vzniklé v 17. století jako hlavní zahradnický styl v Evropě.Yves-Marie Allain and Janine Christiany, L'Art des jardins en Europe, Citadelles and Mazenod, Paris, 2006. O výtvarnou hodnotu anglického parku se zasloužil především William Kent (1685–1748). Prvními propagátory anglických parků byl filosof Joseph AddisonVliv Addisona na rané anglické parky (The Pleasures of the Imagination: Joseph Addison's Influence on Early Landscape Gardens) Filosofie zahrad (A philosophy of gardens) autor: David Edward Cooper a básník Alexander Pope. Nejznámější postavou stylu anglické zahrady je však Lancelot „Capability“ Brown (1716–1783). Změny v architektuře zahrad a parků, především jejich směr zcela korespondoval se změnami ve společnosti a kultuře mezi 17. a 19. stoletím.
Typické úpravy zahradní architektury v anglickém parku, či takto upravené zahradě, jsou prováděny podle zásad sadovnické tvorby. náhled|Malba Clauda Lorraina inspirovala Stourhead a jiné anglické parky náhled|Chrám antické ctnosti (The Temple of Ancient Virtue) ve Stowe od Williama Kenta z roku 1737
Synonyma náhled|Květiny v anglickém parku lze najít pouze výjimečně, Bois de Vincennes (Paříž, Francie) Anglický krajinářský park, anglická zahrada, anglický přírodně krajinářský park.
Historie
náhled|Park u hradu Howard (1699–1712), předchůdce anglické zahrady modelovaný podle zahrady ve Versailles Motivy změny slohu Společnost byla v 17. století přesycena přehnanou, stále se opakující pravidelností francouzských zahrad. Rozšíření a koncepce anglických parků je reakcí na změnu filosofie a lidského myšlení, na principy renesance, humanismu a nastupující romantismus. Je projekcí tohoto snivého, pohádkového vidění světa do zahradní architektury. Tlak na změnu slohu byl v 18. století již dlouhodobý a silný. Sílu odporu k pravidelným parkům ve společnosti, především u společenských elit, prokazují práce umělců i politické projevy v parlamentu, ještě před začátkem formování koncepce anglického parku. Joseph Warton a Lord Walpole ve své Essay on Pope a později ve své History of Modern Gardening (Historie moderního zahradničení) přisuzuje první myšlenku anglického parku Miltonovi, a Warton dodává, že dílo Seasons od Thomsona možná mělo velmi značný vliv na vznik přírodně krajinářského stylu.
Změna tak byla doprovázena spíše hledáním vhodného vzoru než váháním. Proměna z jedno slohu v sdruhý byla doprovázena uvolňováním některých zásad podstatných u barokních parků, například pravidelně stříhané keře nebyly řezány atp. Sílu odporu proti pravidelnému slohu ilustruje exploze módy anglického parku, je popisována jako šílenství, které zaplavilo ostrovy.
Rozšíření koncepce anglického přírodně krajinářského parku je reakcí na změnu filosofie a lidského myšlení, na principy renesance, humanismu a nastupujícího romantismu. Je projekcí tohoto snivého, pohádkového vidění světa do zahradní architektury. Anglické zahrady proto vždy zobrazovaly idealizovaný pohled na přírodu, ale nikoli spoutaný pravidly, ale nesený představami. Předlohy parků byly často inspirovány obrazy krajin Clauda Lorraina a Nicolase Poussina. Obvykle bylo součástí parku i jezero, vysoko sekané trávníky, souvislé skupiny stromů a napodobeniny chrámů, gotických zřícenin, mostů a další malebné architektury, nebo i jeskyní. Jako celek byl park navržen tak, aby dával dojem idylické krajiny. Do konce osmnáctého století anglický park částečně napodoboval park francouzský (například v parcích v Petrohradu v Rusku, v Carském Selu, zahradách Kateřiny Veliké). Měl velký vliv na podobu veřejných parků a zahrad po celém světě.<ref group="L" name= Luc>Lucia Impelluso, Jardins, potagers et labyrinthes''', Mondatori Electra, Milan</ref>
Jiné teorie Podle některých tvrzení však důvodem vzniku koncepce anglického parku v Anglii byla i blízkost Golfského proudu a tedy častá přítomnost hustých mlh v tamější krajině, která naprosto znehodnocovala hlavní kvality francouzského parku – využití perspektivy a širokého rozhledu do barevné a členité zahrady. Další nepodložená teorie hovoří sociálních motivech, nákladnosti francouzských parků na údržbu a chudnoucí šlechtě. Přesto byly po vzoru barokních parků a zahrad jednak v Anglii vytvářeny další, i v době největšího rozmachu anglických zahrad, a jednak byly parky v pravidelném slohu udržovány.
Jiná teorie hovoří o nezbytnosti nalézt prostor a využití kvetení pro velké množství okrasných keřů a stromů nově dovážených z Ameriky v první polovině osmnáctého století. Tyto informace šířil Delcuze, historik botaniky a okrasných rostlin, který se snaží dokázat, že anglický sloh zahradního umění vznikl v Itálii.
Období předcházející vzniku V 18. století během vlády královny Anny Daines Barrington, který přijal místo v královských zahradách, pokryl plochu před ohromnou terasou ve Windsoru trávníkem. Wise, který byl učněm zahradního mistra Rose, a stal se také královským zahradníkem, přeměnil štěrkoviště na křoviny s vinutými cestami, které Addisona ohromily. Bridgeman odstranil tvarované stálezelené dřeviny a cizozemské divoké scenérie z ploch v Richmondském parku, ale stále ještě ponechal stříhané aleje, ačkoli ponechal přírodnímu růstu centrální části mas dřevin, kterými aleje procházely. Úpravy parků u sídel jako jsou Blenheim, Castle Howard, Cranbourne, Bushy Park, Edger, Althorpe, New Park, Bowden, Hackwood, Wrest byly navrženy zhruba mezi léty 1660 a 1713. Konec období formálního stylu se však blížil.
Za vlády Jiřího II. lze sledovat u šlechty vzestup preferencí úprav, které postupně vymodelovaly styl přírodně krajinářských zahrad. Královna Karolína zvětšila a znovuvysadila Kensington Gardens a vytvořila to, co je nyní nazýváno Serpentine River, řetězec oddělených rybníků. To byl odvážný krok, jdoucí po cestě vedoucí ke změně vkusu. Lord Bathurst informoval Dainese Barringtona, že byl prvním, kdo se odchýlil od přímky ve vytvořených vodních nádržích, následováním přírodních linek údolí, při vedení potoka v Ryskins, blízko Colebrooku. Tehdy lord Strafford myslil, že tak učinil z chudoby nebo ekonomických důvodů, a požádal jej, aby spravoval majetek slušně a zaplatil si vyhloubení přímé strouhy.
Polemika o původu Ačkoliv nápad tvorby přírodních zahrad vznikl patrně jako snaha o realizaci kopie přirozené přírody básníky, je oprávněně předpokládáno, že přírodně krajinářské parky převzaly své základní principy, svoji koncepci tvorby, z klasických čínských zahrad, ačkoliv se v mnoha směrech liší.
Počátek tohoto stylu, a kým a kde byl poprvé vynalezen, vyvolal mnoho diskuzí. Kontinentální národy obecně tvrdí, že angličtí zahradní architekti jej zkopírovali od Číňanů. Vznik anglických zahrad je podle některých autorů popisován jako reakce na zprávy o čínských a japonských zahradách, které pronikly nejdříve do Anglie a přispěly ke vzniku nepravidelně řešených zahrad. Tyto zahradní styly se však od anglického parku přesto dosti zásadně liší, protože evropské a asijské filosofické a mystické směry, jejich hodnoty a kritéria úspěšnosti a měřítka krásy jsou a vždy byly značně odlišné.
Gabriel Thouin a Malacame Angličanům upírali i zásluhy, že jako první okopírovali nebo vymysleli tento styl, s tím, že nárokují původ pro jejich zemi. Gabriel Thouin tvrdí, že první příklad byl dán Dufresnoyem, pařížským architektem. Malacame tvrdil, že prvenství náleží Padově. Co se týče literatury, Loudon se domnívá, že první zmínky o přírodně krajinářském stylu v Itálii jsou nesporně od Tassa (viz Dissertazione su i Giardini inglese, od Hippolyta Pondemonteho, Verona, 1817). Delcuze, historik botaniky a okrasných rostlin, (Annates du muzea, svazek VIII., 1806) se obšírně snaží dokázat, že tento nový styl zahradního umění vznikl z nutnosti nalézt prostor pro velké množství okrasných keřů a stromů nově dovážených z Ameriky v první polovině osmnáctého století. Boettinger, v jeho Racemazionem Zur Gartenkunst der Alten přináší popis jeskyně Calypso Homérem, popis údolí Tempe od Aeliana (možná Claudius Aelianus), a Vaucluse Petrarcou v polovině osmnáctého století.
Britští autoři z počátku 19. století n. l. mají různé názory, co se týče počátků přírodně krajinářského stylu. Básník Gray (Life and Letters, letter to Mr. How, 1763) míní, že zručnost v zahradničení, nebo spíše návrhy zakládání parků (projektování parků), je jediný vynález, který mohou Britové nazývat svým vlastním. Připomíná, že Francie ani Itálie neměla nejmenší představu o možnosti projektovat výsadby.
George Mason, autor Essay on Design in Gardening (Eseje o zahradnickém designu), která byla vydána v roce 1768 a je jednou z nejranějších próz o tomto moderním stylu, zde píše „…pokud by záleželo jen na radách uznávaných autorit, lze stěží předpokládat že by už od nejranějších věků zvítězila nějaká významná změna vkusu.“ (Essay on Design in Gardening, str. 27). O čínském stylu zahradní architektury říká: „Stěží si mohl Sir William Temple představit, že za méně než půlstoletí se čínský styl zahradních úprav stane základem vkusu jeho země, nebo že by tak mnoho prospěchářů dokázalo ohromnou oprávněnost jeho pozorování, a prokázalo svou prací, jak obtížné je uspět v tomto oboru. Tomuto vrtošivému cvičení rozmarů, může být moderní pokrok v zahradničení především připsán.“ (Essay on Design in Gardening, str 50). Nikdo nebyl nadšenější obdivovatel klasiky, vřelejší vlastenec, nebo přísnější kritik, než George Mason, což vyplývá i z další části jeho práce (Discussion on Kent, str. 105). Byl si velmi dobře vědom, když psal výše uvedené pasáže, že počátky přírodně krajinářského stylu je možné obecně vystopovat právě u Kenta. Odtud by měl být otevřeně a nezaujatě odvozován původ pokusů anglických architektů o čínský zahradnický styl.
W. Shenstone prosazoval tzv. okrasný statek, pojmenovaný „ferme ornée“.Informace o „ferme ornée“ v Observation on Modern Gardening
První pokusy Principy moderní zahradní architektury byly nesporně položeny pracemi anglických spisovatelů. Addison a Pope připravili pro nový zahradnický směr pevný základ filozofických principů. Addisonova Imagination byla zveřejněna v roce 1712 a Popeho oslavovaný Guardian on Verdant Sculpture v roce 1713. Pope zde útočil na zelené sochy a pravidelně vysázené háje starověkého stylu (bosket) výsměchem.
Pope a Addison ilustrují rovněž první praktické příklady moderní zahradní architektury. Addison a Pope také v praxi realizovali své představy. Některé zdroje Popeho zahradu popisují jako divočinu s přemírou přírodních prvků a naivních doplňků. Addison údajně propojil zelinářskou zahradou a záhony květin. Podle popisu se mohla podobat pozdější rokokové nebo holandské zahradě.
Sbírku nákresů zahrad směšujících volné křivky a pravidelné vzory lze najít v sadovnickém vzorníku Batty Langleye z roku 1728. Přechod mezi formálním stylem úprav barokního parku a nepravidelným stylem anglického parku lze vidět nejlépe v dílech W. Kenta, v Chiswicku, nebo v zahradě u Stowe House. Jen o málo přísnější úprava by park zařadila mezi díla pokračovatelů Le Nôtreho a více rozvolněná struktura a odstranění symetrie by park zařadila naopak mezi anglické přírodně krajinářské parky.
Předchůdcem anglického přírodně krajinářského parku v Anglii byly velké parky vytvořené sirem Johnem Vanbrughem (1664–1726) a Nicholasem Hawksmoorem u zámku Howard (1699–1712), v Blenheimském paláci (1705–1722) a v zahradě Claremont Landscape Garden na Claremont House (1715–1727). Tyto zahrady modelované podle zahrad ve Versailles, byly navrženy tak, aby působily dojmem velikosti a vznešenosti.Philippe Prévôt, Histoires des jardins, Éditions Sud Ouest, Bordeaux 2008