náhled|upright=1.1|vpravo|Burjatský šaman na sibiřském ostrově Olchon Šamanismus je souhrn náboženských, magických, mystických a mytologických představ a rituálních praktik, známý u mnoha kultur v různých oblastech světa a existující nejspíš už od dob paleolitických lovců a sběračů. Definic šamanismu existuje větší množství. Nejjednodušší je Eliadova definice, podle níž je šamanismus archaická technika extáze, respektive dosažení změněného stavu vědomí. Tuto definici pak rozšířili maďarští religionisté Vilmos Diószegy a Mihály Hoppál. Podle jejich názoru je klíčová rovněž sociální role šamana v jeho komunitě, psychické a fyzické dispozice, vyvolení a iniciace, pomocní ochranní duchové a komunikace s nimi, vnější atributy, techniky k dosažení extáze aj. Této definici odpovídá nejvíce šamanismus Sibiře, centrální a jihovýchodní Asie, Arktidy, Severní a Jižní Ameriky, příliš mu však neodpovídají praktiky z oblasti subsaharské Afriky, Austrálie a Oceánie, dříve rovněž klasifikované jako šamanismus.
Osoba praktikující šamanismus se nazývá šaman. Ve své komunitě mívá významnou pozici prostředníka mezi lidmi a světem duchů, případně bohů, léčitele, věštce a psychopompa. Vystupuje jako privilegovaná bytost, která je v kontaktu jak se světem profánním, tak posvátným. Někdy (avšak spíše výjimečně) býval šaman zároveň politickým vůdcem skupiny (Amazonie, v některých případech i Sibiř).
V dílech některých autorů 19. a počátku 20. století bylo slovo šaman chybně používáno jako synonymum pro léčitele, čaroděje či medicinmana. To však, jak vyplývá z definice šamanismu, není správné, šamanismus představuje poměrně vyhraněný typ magických praktik, spojený s extatickými rituály.Eliade (1997), s. 24.
Rovněž není správné s šamanismem ztotožňovat archaické prvky světových náboženství. Psalo se například o babylónském či staroegyptském šamanismu. V těchto náboženských systémech se sice určité šamanské prvky vyskytovaly, nebyly však ani jedinou, ani hlavní formou kontaktu s nadpřirozeným světem v těchto kulturách. Nepřesností je také označování šamanismu za náboženství, protože nepředstavuje jednotnou doktrínu, ale jev, který se v různých podobách prolíná většinou světových kultur a náboženství.Eliade (1997), s. 27.
Etymologie Slovo šaman pochází z evenckého šamánEliade (1997), s. 415. a do evropských jazyků se dostalo přes ruštinu. Poprvé je zaznamenáno v polovině 17. století ve vlastním životopise protopopa Avvakuma Petrova.
Nejčastěji je slovo považováno za původní evencké ve významu „vědoucí“. Někdy bývalo slovo šaman vykládáno z pálijského samana, ve významu potulného buddhistického mnicha. V současné době však není tento výklad přijímán a je dávána přednost evenckému původu slova.
Základní prvky náhled|upright=1.0|vpravo|Nejstarší zpodobnění sibiřského šamana je ze 17. století a jeho autorem je Holanďan Nicolaes Witsen Podle Eliadeho, Diószegyho a Hoppála se šamanismus v celém areálu svého rozšíření vyznačuje následujícími shodnými rysy : nemoc předcházející iniciaci jako znak vyvolení. zvláštní psychické nebo i fyzické (šestý prst na ruce, zuby při narození) dispozice jako znak vyvolení. iniciační vize, často spojené s prožitkem smrti a vzkříšení zasvěcovaného adepta. šamanský oděv a pomůcky jako jsou hudební nástroje (nejčastěji buben nebo chřestidlo). kosmologie rozdělující univerzum do tří světů (Nebe, Střední svět, podsvětí), mezi nimiž se může šaman pohybovat. animismus a uctívání přírodních duchů. Mezi základní schopnosti šamana pak patří: schopnost šamana komunikace s duchy (případně bohy), a to příznivými i nepřátelskými. schopnost šamana opustit tělo a vydat se do jiných světů schopnost šamana vstoupit do transu a mít vize vlastnictví ochranného či pomocného ducha. léčení nemocí způsobených zlých duchem či únikem duše. schopnost věštění. schopnost proměňovat se ve zvířata.
náhled|upright|vpravo|Altajský šaman s bubnem Zatímco ve společnostech lovců, sběračů či kočovných pastevců byl šaman (případně medicinman) jediným prostředníkem s nadpřirozeným světem (severoameričtí a amazonští indiáni, Inuité, Sibiř), v zemědělských kulturách se sociálně diferencovanou společností není šaman jediným prostředníkem s nadpřirozeným světem. Pozice šamana zde byla nahrazena pozicí kněze či čaroděje, (Afrika, vyspělé americké kultury: (Mayové, Aztékové, Inkové). V některých společnostech mohli kněží, čarodějové i šamani existovat současně (Oceánie, jihovýchodní Asie).
Šaman může být chápán jako předstupeň kněze – obětníka, protože při některých rituálech (hlavně pohřeb nebo oslavy sklizně) prováděl i obětní obřady. Pro šamanismus je charakteristická i schopnost komunikace se světem mrtvých. Šaman v roli psychopompa vyprovázel duše zemřelých do záhrobí, ale také s pomocí mrtvých věštil nebo od nich získával informace. Někde byl šaman se světem mrtvých spojen natolik, že ho ostatní členové komunity chápali přímo jako (ne)mrtvou bytost.Eliade (1997), s. 88. Nejcharakterističtějším rysem šamanismu je šamanská cesta do jiných světů související s představou kouzelného letu. Šamanovi v ní zpravidla pomáhají duchové jako jsou ptáci či koně. Na Sibiři je rozšířená představa, že se šaman v plášti zdobeném peřím proměňuje během obřadu v ptáka a odlétá do jiných světů (Evenkové), nebo že tam odjíždí na sobu či koni, jehož představuje šamanský buben ze sobí nebo koňské kůže (Tuvinci, Jakuti). Podle Altajců a Tatarů však šaman stoupá do nebes po žebříku. Ke vstupu do extáze, nutné k cestě do jiných světů, šaman používá bubnování, zpěv a tanec (téměř ve všech kulturách, kde je šamanismus rozšířen), někde i entheogeny (Kamčatka, Amazonie), půst (Severoameričtí indiáni) či meditaci (Kavkaz, Tibet, Střední Asie). Šamanský obřad se v oblasti Sibiře a centrální Asie označuje termínem kamlání, převzatým z jazyka Altajců.
Hlavní představou o původu nemocí je „únos duše“ zlými duchy či démony. Při léčebném obřadu tedy šaman duši vyhledá, chytí a navrátí do těla nemocného. Jinde to zas bývá vniknutí magického předmětu či posedlost zlým duchem (typické v Amazonii). Většina severoasijských etnik věří že člověk má duší víceEliade (1997), s. 192. a šaman musí určit, která z nich je unesena nebo ohrožena. Šamani v extatickém stavu také bojují s duchy (např. s démony, způsobujícími epidemie) nebo s šamany nepřátelských skupin. Zvláště na Sibiři je rozšířena představa, že šaman může napadnout jiného šamana a pohltit jeho duše i sílu. Postižený šaman pak zahyne nebo přinejmenším onemocní.
Šamani pro komunikaci s duchy obvykle používají tajný jazyk, který se naučí během iniciace. Jeho znalost lze získat buď od starších šamanů nebo od duchů, obvykle kombinací obojího. Často je tento jazyk chápán jako jazyk zvířat, může být napodobením zvířecích zvuků. Napodobování zvířat je způsobem jak se spřátelit s divokými zvířaty, komunikovat s nimi, případně se v některé zvíře proměnit. Souvisí s představou návratu do mytických časů kdy lidé a zvířata žili v míru a pohromadě.Eliade (1997), s. 95. V tajném jazyce také šaman zpívá písně a zaklínadla, v některých jazycích (např. v jakutštině) jsou přímo slova pro „zpěv“ a „magii“ stejného původu.
Výběr šamanů náhled|upright|Sámský šaman zvaný nojd (noid) s typicky zdobeným bubnem Existují dva základní způsoby, jak se člověk může stát šamanem: zdědění šamanského povolání vyvolení duchů Oba dva způsoby také mohou existovat společně, respektive i v případě dědičnosti bývá vyžadován souhlas duchů (z více potomků zemřelého šamana duchové vyvolí toho nejvhodnějšího). Existuje však i mnoho etnik, u nichž nebyla možnost dědičného šamanismu známa.
Někdy se také člověk může šamanem stát vlastní volbou či z vůle své komunity, ale takoví jsou považováni za méně mocné než ti, kteří šamanskou pozici zdědili či byli vyvoleni.Eliade (1997), s. 31.
Cesta k iniciaci je často zahájena setkáním s duší předka, zvířetem či zjevením ve snu. Vyvolení často probíhá prostřednictvím duchů (bohů) nebo duší mrtvých šamanů (předků). První z těchto předků však byli podle mýtů vždy vyvoleni duchy. Někde se objevuje i víra v postupný úpadek šamanismu, vysvětlovaný pýchou prvního vyvoleného šamana, který se chtěl měřit s božstvy (duchy) či odmítl uznat jejich autoritu.Eliade (1997), s. 76.
Znamením vyvolení bývá dále často iniciační nemoc, projevená psychickou poruchou nebo tělesnou dysfunkcí. Psychické poruchy byly některými badateli označovány za původce šamanismu (zvláště v arktické oblasti tzv. arktická hysterie). Této teorii však odporuje fakt, že v případě iniciační choroby šaman dokáže svou nemoc ovládnout a uzdravit se.Eliade (1997), s. 40.
Ve většině kultur je šaman po iniciaci fyzicky i duševně normální nebo okolí mentálními schopnostmi i převyšuje. Podstatným rysem šamana je vysoká schopnost koncentrace a meditace, snášení utrpení a výborná kondice.Eliade (1997), s. 41.
Iniciace náhled|upright=0.7|vlevo|Chuonnasuan, poslední šaman Oročenů v červenci 1994 Šamanská iniciace se odehrává ve dvou rovinách: extatické Extatická iniciace probíhá podle schématu: utrpení, smrt a zmrtvýchvstání. Iniciační nemoc adeptovi zajistí zkušenost agónie nebo bezvědomí. Obsahuje většinou motiv zničení (roztrhání) těla a jeho obnovy. Po vzkříšení se dostavují schopnosti komunikace s bohy, duchy a dušemi mrtvých šamanů. tradiční K tradiční rovině zasvěcení je nutné předání zkušeností od staršího šamana, který pomůže adeptovi ovládnout techniky extáze a naučí ho mytologické a náboženské tradici komunity. Po tomto období může následovat přijetí šamana do komunity, obsahující různé zkoušky (zvláště v Amazonii).
Šamanští duchové K šamanovi obvykle náleží duchové, kteří se dělí na ochranné a pomocné.
ochranní duchové
Je to zpravidla jen jeden duch, který si šamana vyvolil a má k němu blízký vztah (alter ego – dvojník, zvířecí matka, někdy i duch předka nebo duchovní sexuální partner). Šaman mu musí sloužit.
pomocní duchové
Jsou podřízení ochrannému duchovi i samotnému šamanovi, který je využívá jako služebníky (např. duch šamanského bubnu, paličky, oděvu…)
V praxi je ovšem někdy těžké tyto kategorie rozlišit. Například u Nanajců je ochranný duch nazýván ayámi, ten vstupuje do šamanova těla, přiděluje mu zvířecí pomocné duchy a také je jeho nebeskou manželkou. Nebeská manželka šamana se objevuje i u mnohých jiných sibiřských (ale i středoasijských a kavkazských) etnik. V těchto vztazích se odráží klasický motiv smrtelníka a víly či polobohyně, která si ho vyvolí za milence.Eliade (1997), s. 83. U Jakutů má naopak ochranný duch šamana úlohu „zvířecí matky“, která šamana v průběhu iniciace kojí svým mlékem a předává mu tak svou sílu. Tento motiv může souviset s archaickou představu Velké matky zvířat, která dává lidem právo lovit zvěř a jíst maso.Eliade (1997), s. 85.
Pomocní duchové mají většinou podobu zvířat, například soba či koně, na kterém šaman létá na nebesa. Mohou to být ale také duchové předků, lesa nebo přízraky. Mohou být i jeho dvojníkem-alter egem a jednou z duší. Pokud někdo (nepřátelský šaman) ducha zabije, jeho vlastník může zemřít nebo alespoň onemocní a ztratí schopnosti.Eliade (1997), s. 93.
Typickým pomocným duchem je kůň, protože byl jako psychopomp spojen s pohřební obřady. Umožňuje šamanovi let na nebesa a u některých etnik se používá hůl zakončená koňskou hlavou. Symbolická jízda na koni pak vyjadřuje opuštění těla v transu.Eliade (1997), s. 393. Šamanské bubny byly na Sibiři často vyráběny z kůže koně nebo soba a cesta do extáze pomocí bubnování je proto popisována jako jízda na okřídleném koni (sobu) na nebesa. Buben je zde přímo ztotožněn s jízdním zvířetem.
Šamanský oděv a výbava náhled|upright|vpravo|Sámský šamanský buben