náhled|upright=1.0|Sochy Amitábhy, Šákjamuniho a Bhaišadžjaguruho v tchajwanském chrámu náhled|upright=1.0|Bódhisattva Kuan-jin Mahájána (, mahājāna, čili „velký vůz“ či „velká cesta“) je jedním ze tří hlavních v současnosti existujících směrů buddhismu (dalšími jsou théraváda a vadžrajána). Opírá se o sútry napsané původně v indickém náboženském a filozofickém jazyce sanskrtu.ŠTAMPACH, Ivan O. Buddhismus v českých zemích. DINGIR [online]. , prosinec 1998, roč. 1., s. 11 - 15. Dostupné online. ISSN 1212-1371. Školy mahájány dominují v zemích Číny, Koreje, Japonska, Tchaj-wanu, Singapuru, Vietnamu, Filipín, Indonésie a Malajsie. K těmto lze připočíst ještě další země s tibetskou formou buddhismu jako Tibet, Mongolsko, Bhútán či Nepál, tedy země s převládající tradicí vadžrajány, která je třetí nejrozšířenější cestou v buddhismu, neboť vadžrajána je tantrickou odnoží mahájány.

Mahájána je dnes nejrozšířenější směr buddhismu, který podle této tradice pochází od samotného Gautamy Buddhy. Historie však určila dobu jeho vzniku na dobu od 1. století př. n. l. až po 1. století našeho letopočtu, kdy se objevil první nejstarší mahájánový text Lotosová sútra, tj. 500 let po parinirváně Gautamy Buddhy, případně už na druhém buddhistickém koncilu ve Vaišálí kolem roku 386 př. n. l., tedy sto let po Buddhově smrti, kdy vzniklo hnutí máhásanghiků, jejichž nauka byla v mnohém podobná pozdějším mahájánovým idejím. Od nového hnutí se distancovali starší mnichové, později se nazývající sthaviravádové (pálijsky théravádinové), nicméně tato datace je sporná, neboť nové hnutí bylo předchůdcem mahájány.

Učení Buddhy dle mahájány Podle tradice Gautama Buddha začal předávat poprvé učení druhého cyklu, neboli nauk mahájány šestnáct let po dosáhnutí probuzení. Tento cyklus nauk obsahuje poučení o prázdnosti všech jevů. Nejkratší výklad Buddhy na toto téma se nachází v sútře srdce, kde je řečeno: forma je prázdností, prázdnost je formou, forma není oddělena od prázdnosti a prázdnost od formy.

náhled|upright=0.7|vlevo|Buddha nedaleko jeskyní Belum v Indii Dvacet sedm let po dosáhnutí probuzení, v místě zvaném Šrávastí započal Gautama Buddha dle mahájánové tradice předávat učení třetího cyklu, tj. nauky mahájány. Esencí těchto nauk je přirozenost buddhy pronikající všechny bytosti. Neobvykle vyčerpávající výklad na téma třetího cyklu nauk se nachází v textu Uttaratantrašástra. Druhý a třetí cyklus učení je pojmenován mahájána neboli velkým vozidlem a také bódhisattvajána.

náhled|upright=0.8|vpravo|Základy stúpy poblíž Šrávastí Gautama Buddha podle tradice předpověděl, že 400 let po parinirváně se objeví učitel, jenž předá další nauky o významu prázdnosti. Tímto učitelem se stal Nágárdžuna, který díky meditaci dosáhl dokonalého porozumění významu prázdnosti a napsal na toto téma významná díla. Některé obsahují filozofické základy pro pochopení prázdnoty a jsou výkladem filozofie madhjamaky, jiné pojednávají o praxi meditace, která provází do opravdového pochopení prázdnosti.

náhled|upright=0.8|vpravo|Hora supů (u Rádžgiru) Více než čtyřicet let po dosáhnutí probuzení uvedl Buddha znovu do pohybu kolo nauky a na Hoře supů (skt. Gridhrakúta) poblíž Rádžgiru přednesl jednu z nejdůležitějších súter, sútru lotosu. V přítomnosti nespočetného množství různých cítících bytostí a před skupinou velmi nadaných žáků učil o mnoha metodách, které vedou k dosažení probuzení. Nauky třech vozů (ján) – šrávaků, pratjékabuddhů a bodhisattvů se proto různí, protože jsou přizpůsobeny úrovni bytostí, které je praktikují. Doba, na kterou se datuje jejich objevení, je jen časem jejich projevení. Tato sútra také obsahuje nauky o třech tělech Buddhy a mezi jinými také o Čenrézigovi. Každá ze súter mahájány (podobně hínajána a théraváda) podává místo přednesení, důvod a přítomné osoby. Mahájánu podle tradice učil Gautama Buddha tak jako mnoho buddhů před ním.

Historie Od raného buddhismu k mahájáně

Vítězství tradicionalistů v otázce vinaji nevedlo ke shodě, ale ještě více urychlilo schizma původní buddhistické sanghy. Většina zvaná mahásanghika vystupující proti prvotní tradici arhatů opustila starou tradici (páli. Thera). Rozkol ve společenství se tímto definitivně projevil. Po tomto rozdělení nastupovaly další menší rozkoly, často se uvádí osmnáct škol založených z rozpadu mahásanghy a dvanáct z rozdělení samotné théravády. Po většině zůstaly pouze jména, ale jsou i takové, které zanechaly trvalý odkaz v buddhismu.

náhled|upright=0.9|vpravo|Bódhisattvové z pákistánské provincie Chajbar Paštúnchwá Základním rozdílem mahájány od hinájány se stal nový vzor – bódhisattva, který je inspirován soucítěním, ale hlavně bódhičittou vůči všem bytostem, na rozdíl od dočasného vzoru arhata théravády, který je zaujat vlastním vysvobozením ze světa samsáry. Tato nová idea bývá oceňována jako přínos mahájány buddhismu, neboť díky tomuto soucítění a důrazu na spásu všech žijících bytostí z něj učinila skutečné světové náboženství. Pomohla učinit z buddhismu, dosud málo přístupného a izolujícího se od světa, zaměřeného jen na vysvobození úzké skupiny mnichů (tvořících uvnitř sanghy elitu podobně jako dříve bráhmani v systému kast v Indii), více otevřené aktivní společenství s revolučním učením, což mu pomohlo v uvedení do mnoha dalších zemí, často kulturně a nábožensky odlišných. S pomocí bódhisattvů nyní mohli vysvobození dosáhnout nejen mnichové, ale i laikové všech společenských vrstev.

náhled|upright=0.7|vlevo|Bódhisattva Maitréja je budoucím buddhou, který se objeví na Zemi poté, co bude zapomenuto učení současného Buddhy. Maitréja je jediným bódhisattvou, kterého uznávají všechny buddhistické školy. náhled|upright=0.9|vpravo|Šíření mahájany Země, do kterých se mahájána následně rozšířila a ve kterých je v současnosti praktikována jako hlavní směr buddhismu, jsou Čína, Japonsko, Korea, Tchaj-wan a Vietnam, k nim lze připočíst ještě Tibet, Mongolsko, Bhútán a Nepál, tedy země, kde je rozšířena vadžrajána, tantrická forma mahájány. Mahájána se šířila také do zemí Jihovýchodní Asie, ale zde se nakonec prosadila théraváda.

Mezi 2. století př. n. l. a 1. století př. n. l. se začaly vyvíjet nové ideje buddhismu, charakteristické třemi hlavními body: 1 – přijímá se idea bódhisattvy. 2 – Dokonalost Buddhy. 3 – Přijímá se základ filozofie mahájány, nauka o prázdnosti.

Kořen tohoto nového myšlení tkví již ve školách raného buddhismu, které se zmiňují o bódhisattvech, např. sarvastiváda, mahasanghika a sautrantika. Tato poslední škola je považována za počátek pozdější mahájánové školy čittamatra. V té době velikou roli plnila nekanonická literatura, která uváděla nové pojetí, které se později stalo součástí mahájány. Jako důležitá se jeví kniha Mahávastu náležící do školy lokottaravádinů. Tato kniha pojednává o minulých životech Buddhy a hlavně o cestě bódhisattvy, která se stala klíčovou v mahájáně. Další důležitým dílem je Lalitavistára představující dva minulé životy Buddhy až do jeho probuzení a prvního otočení kolem dharmy. Tato patří do tradice sarvastiváda a také představuje spojovací článek mezi raným buddhismem a mahájánou. Postupem času se mahájána rozšířila velice rychle. Zvláště se rozrostl počet buddhů.

náhled|upright=0.8|vlevo|Jedna z mnoha soch Buddhy v indonéském Borobuduru, Mahájána nevlastní takový kánon jako théraváda. Filozofické školy mahájány byly svázané s konkrétní skupinou textů – súter. Například první filozofická škola madhjamika s Pradžňápáramitá sútrou, druhá čittamatra s Lankávatára sútrou. Přestože sútry mahájány netvořily jeden kánon, jim připisovaný status byl stejný jako v théravádě. Podle názoru historiků je třeba zdroj mahájány hledat v hínajánových školách Mahásanghy, od které se vyvíjí ideál bódhisattvy, nauka o prázdnotě a nadosobní pojetí, neboli ?nedotíčící? jenom z Šakjamúnim pojmu buddhy. Jistě také v sarvastivádě, kde svoje místo mají nauky o Třech kájích mahájánové texty hovoří o několika způsobech vzniku zdrojů: náhled|vpravo|upright=0.7|Socha personifikace Pradžňápáramity, Východní Jáva, Indonésie Některé sútry byly předány mistrům nacházejícím se v stavu vhledu samotným Buddhou učícím v čistých zemích. Gautama Buddha nenechal jasné instrukce k rozpoznání falešných textů. Když krátce před svou parinirvánou byl požádán o radu, jak rozpoznat, který text stanoví slovo Gautama Buddhy, podle tradice odpověděl: „Vše, co je v souladu s Dharmou, je slovem Buddhy.” To otevřelo cestu k vytvoření nových doktrín a textů a tím vzniku mnoha problémů v interpretaci a praxi. Z druhé strany však díky tomu zůstal buddhistický kánon elastický. Texty mahájány se začaly objevovat teprve v prvním století před Kristem. Tyto texty se nazývají sútrami, což poukazuje na to, že byly napsány po vyslechnutí nauk samotného Gautamy Buddhy, i když on už fakticky dávno nežil. Praktikující následovníci mahájány tento problém vysvětlili tím, že Buddha ještě za svého života předal nauky mahájány pouze několika vybraným žákům. Většina lidí následujících Buddhu nebyla připravena na pochopení tak hlubokých nauk Dharmy. Proto byly texty ukryty ve světě nágů až do momentu, kdy by se na zemi objevili lidé, kteří by byli schopni porozumět těmto naukám a také je vysvětlit.

Dvě tradice nauk o prázdnotě V mahájáně existují dvě tradice nauk o prázdnotě šúnjata. První tradice je spjata s předáním nauk Dharmy madhjamaky „Prostřední stezka” od Nágárdžuny. Druhá tradice je spjata s předáním nauk Dharmy Čittamatra „esence Buddhy” od Asangy.

Madhjamaka

Na počátku druhého století v Indii se narodilo mnoho odpovídajících učitelů, a proto se tyto texty vrátily zpět na zemi. Nejdůležitějším učitelem mahájány v té době byl Nágárdžuna, hlavní představitel školy madhjamaka, „Prostřední stezka“, který systematizoval nauky o prázdnotě šúnjata a stezce bódhisattvy. Život Nágárdžuny byl plný významných událostí. Zdrojem informací o něm je dílo, které nese název 'Život bódhisattvy Nágárdžuny' (Bosacuden). Bylo přeloženo Kumáradžívou ze sanskrtu a je zařazeno v padesátém díle Taišó Tripitaky. Předání Nágárdžuny o „Prostřední stezce“ je pohledem pomáhajícím uvidět podstatu pravdy díky eliminováni všeho, co jí není, čili všech chybujících pohledů a praktik. Toto předání je precizní a vede k poznání podstaty pravdy i přesto, že ji skutečně ještě nepoznalo. Od nejdůležitějšího díla Nágárdžuny Madhjamaka-karika vychází pozdější název školy madhjamaka. Jeho hlavním žákem se stal Arjadéva.

„Prostřední stezka“ hlásí zásadu nepřijímání extrémů. Buddhapalita, který napsal komentář k Madhjamaka-karice, založil v rámci madhjamaky směr nazvaný Prasang(h)ika (od prasanga – „nechtěné příčiny“). Dalším z velkých madhjamiků Bhaviveka založil směr Svatrantika, který čerpal z Čittamatry. K prvotnímu stylu Nágárdžuny se vrátil Čandrakírti. Do tohoto směru také náleží Šantidéva, autor z jednoho z nejdůležitějších děl mahájány, Bodhičárjavatara („Průvodce na stezce bódhisattvy“). Velikou roli sehrála filozofie madhjamaky v Tibetu, kde na konci 8. století působil Šántarakšita a jeho učeň Kamalašíla. Reprezentovali školu madhjamaka-jógačára, když sloučili nauky Nágárdžuny s určitými elementy jógačáry. Kamalašíla je také znám disputací s mistry čchan, což se zhodnotilo rozhodnutím o zavedení indického směru nauk Dharmy do Tibetu. V 11. století, které bylo druhým vstupem zavedení nauk Dharmy do Tibetu, získala význam interpretace madhjamaky podle Čandrakírtiho.

Ve stejné době se objevila další interpretace madhjamaky v podání školy Šentong. Od 11. do 14. století se tedy rozvíjely různé školy madhjamaky, které byly v pozdějších časech komentovány v rámci vlastních tradic.

Čittamatra

náhled|vpravo|upright=0.7|Asanga v diskuzi s Maitréjou