Vojska Rášidského chalífátu vedená Amrem ibn al-Ásem dobyla byzantský Egypt v letech 639 až 642 n. l. Dobytí ukončilo římské období v Egyptě, které začalo v roce 30 př. n. l. a trvalo přibližně sedm století, a v širším smyslu uzavřelo řecko-římské období egyptských dějin, které trvalo téměř jedno tisíciletí.
Před dobytím prošla byzantská vláda v Egyptě značnými politickými a vojenskými otřesy. Provincie byla v letech 618 až 629 přibližně na jedno desetiletí dobyta a okupována Sásánovskou říší, než ji znovu získali Byzantinci pod vedením císaře Herakleia. Tyto události se odehrály v širším kontextu dlouhotrvajícího konfliktu mezi Byzantskou a Sásánovskou říší, který na počátku 7. století přetvořil císařskou moc v celém východním Středomoří.
Do poloviny 30. let 7. století Byzantská říše po sérii porážek od Rašidského chalífátu rovněž ztratila kontrolu nad Sýrií a svými spojeneckými ghássánovskými federáty v Arábii. Následná ztráta Egypta – jedné z ekonomicky a strategicky nejdůležitějších provincií říše – a porážka byzantských sil dále snížily vojenské a fiskální kapacity říše, což v následujících stoletích přispělo k dalším územním ztrátám ve východním Středomoří.
Kontext V roce 640 byl byzantským císařem Herakleios, zatímco Kýros Alexandrijský byl jak vládou jmenovaným chalcedonským patriarchou alexandrijským, tak i de facto guvernérem Egypta, a Theodoros byl vrchním velitelem byzantské armády v této provincii. Většina Egyptanů byli nechalcedonští východní křesťané a místo toho uznávali papeže Benjamina I. jako svého legitimního papeže a patriarchu alexandrijského.
Od dob byzantského císaře Justiniána I. byl Egypt správně rozdělen na čtyři provincie pod kontrolou generálního správce Východu v Konstantinopoli. Tyto provincie byly Aigyptiaca (Alexandrie a západní delta Nilu), Augustamnica (východní delta Nilu až po Aríš na severu Sinajského poloostrova), Arcadia (Střední Egypt až po Oxyrhynchos) a Thebais (Horní Egypt začínající u Hermopole). V čele každé z těchto provincií stál pagarch (prefekt). Toto rozdělení vedlo k roztříštěné odpovědnosti za Egypt, což přispělo k jeho porážce jak při sásánovské invazi (618–621 n. l.), tak při arabské invazi (641 n. l.).
Po smrti proroka Mohameda v roce 632 n. l. se arabská vojska Rášidského chalífátu začala rozpínat směrem k sásánovské Persii i k Byzantské říši.James Lindsay. Daily Life in The Medieval Islamic World. (Westport, CT: Greenwood Press,1957) Pg 3 Ani jedna z těchto bývalých mocností nebyla na agresivní expanzi Arabů připravena, protože je obě značně podcenily. To nejlépe ilustrují rozpolcené postoje Byzantinců a zoufale pomalá reakce Sásánovců.Khalil I. Semaan. Islam and the Medieval West. (Albany, NY: State University of New York Press, 1980) Pg 4
Po porážce Byzantinců v bitvě u Jarmúku (636 n. l.) a Peršanů v bitvě u al-Kádisíje (637 n. l.) se zrak arabských generálů obrátil k bohatství byzantské Afriky. Po obléhání Jeruzaléma to byl Amr ibn al-Ás, kdo chalífovi Umarovi navrhl invazi do Egypta, neboť se s prosperitou této země dobře seznámil jak při jejím navštívení coby kupec, tak při vedení výpravy do Gazy v roce 637. V apelaci na chalífu prohlásil: „Dobytí Egypta poskytne Muslimům velkou sílu a bude pro ně velkou pomocí, neboť je to nejbohatší země a nejslabší v bojové a válečné síle.“
Poté, co byl Umar Amrem přesvědčen k pokračování invaze, měl údajně „na poslední chvíli změnit názor“, ale na její zastavení již bylo pozdě. Tento prvek příběhu, který vyjadřuje chalífovu opatrnost vůči tomu, aby generál ovládl takové bohatství, mohl být pozdějším přikrášlením s ohledem na Amrovu pozdější pověst tvrdohlavě nezávislého guvernéra.
Po tři roky od muslimského dobytí Sýrie jim Kýros platil poplatky za to, aby do Egypta nevtrhli.
Odkazy Poznámky
Reference
Související články Islámská expanze Starověký Egypt Aegyptus Egyptský sultanát Egyptské království
Kategorie:Dějiny islámu Kategorie:Středověké dějiny Egypta