Katedrála Nanebevzetí Panny Marie v Nebbiu ( nebo Église Santa Maria Assunta) je významná románská sakrální stavba nacházející se v obci Saint-Florent v departementu Haute-Corse na ostrově Korsika ve Francii. Do roku 1789 plnila funkci sídelního chrámu diecéze Nebbio, která byla po francouzské revoluci zrušena a její území bylo podřízeno diecézi v Ajacciu. Od roku 2002 je kostel symbolickým sídlem titulárního biskupa z Nebbia.

Historie Podle kronikáře Giovanniho della Grossa zaútočila křesťanská vojska v roce 817 na starobylé město Nebbio, které tehdy ovládali Saracéni. Maurský král Nugolone obdržel posily z Tunisu a alžírské Bône, avšak jeho loďstvo bylo v zálivu u Saint-Florent drtivě poraženo spojenou flotilou hraběte Uga a hraběte z Barcelony. Po dobytí města přijali všichni zdejší Mauři křesťanský křest a na paměť tohoto vítězství založili první kostel zasvěcený Panně Marii. Nugolone z ostrova uprchl, později se však vrátil a města se znovu zmocnil, načež byl zabit při obléhání nedalekého Poggio-di-Venaco.

První spolehlivá a přímá písemná zmínka o Nebbiu v oficiálních listinách pochází až z roku 1176 z kopiáře kartuziánského kláštera v Calci, přičemž v náznacích je lokalita zmiňována již v dokumentech z let 1138 a 1145.

Nynější kostel pravděpodobně stojí na místě starověkého římského města Cersunum, z něhož se však nedochovaly žádné viditelné pozůstatky. Katedrální novostavba byla vybudována v průběhu 13. století na základech starší paleokřesťanské baziliky, necelý kilometr jihovýchodně od městské citadely. Provincie a diecéze Nebbio tehdy podléhaly janovské správě a církevní obvod pokrýval pět historických farností: Canari, Nonza, Patrimonio, San Quilico a Santo Pietro.

Historik a cestovatel Antoine Claude Valery ve svém díle Voyages en Corse, à l'île d'Elbe et en Sardaigne cituje staršího kronikáře Filippiniho, který v interiéru původní románské zvonice objevil historický zvon nesoucí dataci 700, což odpovídá epoše langobardské nadvlády. Valery popsal komplex katedrály a přilehlých zřícenin starého biskupského paláce těmito slovy: „Tato církevní stavba spolu s přiléhajícími ruinami starého biskupského paláce připomíná z dálky skutečnou vojenskou pevnost. Takové zříceniny jsou v dokonalém souladu s postavením a výsadami tehdejších biskupů z Nebbia, kteří požívali světský titul hrabat, při zasedáních státních stavů nosili u boku bojový meč a při sloužení mše svaté měli přímo na oltáři položeny dvě nabité pistole.“

Kult svatého Flora a památková ochrana Katedrála uchovává vzácné relikvie svatého Flora, římského vojáka a mučedníka, který podstoupil mučednickou smrt ve 3. století našeho letopočtu. Tuto relikvii získal biskup z Nebbia darem přímo z Říma. Od 18. století se slavnost svatého Flora koná pravidelně každé tři roky na Svatodušní pondělí.

Během těchto tradičních oslav byla zdobená relikviářová schrána nesena muži na ramenou v procesí, doprovázeném dechovou hudbou, až do městského kostela svaté Anny v centru Saint-Florent, kde byla vystavena k veřejné úctě. V současnosti se tato tradice udržuje v podobě velkého víkendového náboženského a lidového festivalu. Celé město je u obou vjezdů i v ulicích vyzdobeno slavnostními girlandami, transparenty a slavobránami ze zeleně, které vítají poutníky.

Pro své mimořádné architektonické hodnoty a intaktně dochované románské zdivo byl kostel Santa Maria Assunta zapsán na národní seznam chráněných historických památek Francie (monument historique) již v historicky prvním zákonném seznamu z roku 1840.

Architektura Půdorys a konstrukční charakteristika Katedrála v Nebbiu představuje špičkovou ukázku pisánské románské architektury. Byla vybudována v období tzv. „pisánského míru“, který nastal po stabilizaci ostrova pod pisánskou správou od 11. století. Půdorysná dispozice chrámu je téměř identická s katedrálou La Canonica v Luccianě. Jedná se o trojlodní baziliku s hlavní lodí, kterou od bočních lodí oddělují pilíře čtvercového průřezu. Střední loď je směrem k východu prodloužena polokruhovou apsidou. Osa kostela sleduje tradiční orientaci východ–západ s hlavním portálem na západním průčelí.

Stavba katedrály vykazuje mimořádnou preciznost. Základním materiálem je lokální jemnozrnný bílý vápenec. Pečlivě opracované kamenné kvádry proměnlivých rozměrů jsou kladeny s minimálními spárami, takže spojovací malta není na povrchu vůbec patrná. Na lících obvodového zdiva jsou jasně viditelné otvory po lešení. Kostel se vyznačuje úplnou absencí zvonice.

Portál a západní průčelí náhled|vlevo|120px|Monumentální románský portál s reliéfními lvy a hady Západní průčelí se svými proporcemi velmi blíží chrámu La Canonica, avšak vyniká propracovanější a komplexnější sochařskou dekorací. Vertikálně je rozděleno do dvou etáží se slepými arkádami nesenými pilastry. Zdejší hlavice jsou zdobeny plastikami zvířat a stylizovaným rostlinným dekorem. Nad centrálním obloukem se nachází ozdobná nika.

Monumentální západní portál svou velikostí a výzdobou jasně reflektoval vysoký středověký status chrámu. Dvojitý profilovaný oblouk tympanonu je citlivě včleněn do ústřední arkády fasády. Samotný tympanon je hladký, bez reliéfní výzdoby. Monolitický nadpražní překlad nese rytou geometrickou dekoraci sestávající ze tří sérií koncentrických kruhů, jejichž mezikruží vyplňují další geometrické tvary. Podpůrné hlavice ostění jsou sochařsky pojednány s motivem lva na levé straně a propletených hadů na straně pravé.

Boční fasády a východní závěr Boční severní a jižní fasády jsou delší než čelní stěny chrámu. Na rozdíl od západního průčelí jsou zdobeny souvislým pásem obloučkových vlysů (lombardských pásů), které obíhají celou budovu a plynule přecházejí na obvod apsidy. Tyto obloučky jsou monolitické, řazené v párech a nesené střízlivě tesanými modilliony s rozmanitými motivy. Boční stěny jsou prolomeny třemi úzkými střílnovými okny, jižní fasáda navíc disponuje menším bočním portálem.

Východní průčelí definuje vysoká hmota apsidy. Její obloučkový vlys však nasedá na přisazené válcové sloupky s velmi bohatě zdobenými hlavicemi. Každé pole pod arkádou je ve středu dekorováno reliéfním kruhem. Střecha apsidy je kryta tradiční kamennou břidlicí. Apsidu původně prosvětlovala tři úzká střílnová okna, z nichž střední bylo později zazděno, stejně jako starší střílny v navazujících částech kněžiště. Nejvyšší partii štítu nad apsidou odlehčuje malý otvor ve tvaru řeckého kříže.

Zpráva Prospera Mériméeho (1840) Významný francouzský spisovatel a tehdejší generální inspektor historických památek Prosper Mérimée navštívil kostel během své dvouměsíční inspekční cesty po Korsice. Ve svém oficiálním referátu Notes d'un voyage en Corse zaznamenal k Nebbiu specifickou lokální legendu: „Na severní straně kostela, v blízkosti bočního portálu, mě místní upozornili na tři otvory, které nepravidelně procházejí zdí. Mně osobně to připadalo jako prostý výsledek nepozornosti dělníků, kteří zeď stavěli. Nicméně tyto otvory se těší velké reputaci. Každý rok v den svátku svatého Flora prý vydechují intenzivní vůni fialek. Tento fakt, který zmiňuje již Ughelli v díle Italia christiana (svazek IV), mi byl slavnostně potvrzen starostou i farářem ze Saint-Florent. Oba mě vyzvali, abych k uvedeným otvorům řádně přičichl, a zároveň mě varovali, že v tento den neucítím vůbec nic – což se také dokonale potvrdilo.“ — Prosper Mérimée, Notes d'un voyage en Corse, s. 121–125.

Interiér Vnitřní prostor chrámu vykazuje typickou strohost a prostotu klasické románské architektury. Hlavní loď postrádá zděnou kamennou klenbu a je zastropena otevřeným dřevěným krovem, na kterém přímo spočívá vnější těžká střešní krytina z břidlicových desek. Vzhledem k minimálnímu počtu a úzkým proporcím střílnových oken je interiér chrámu trvale ponořen do mystického šera.

I přes celkovou architektonickou střízlivost se uvnitř dochoval vysoce hodnotný soubor uměleckých a sepulkrálních děl, která jsou majetkem obce a požívají nejvyšší státní ochranu jako národní kulturní památky Francie:

Nápisová stéla Johannese Ususe Marise: Historická kamenná deska z druhé poloviny 16. století s latinskou inskripcí počínající slovy: „Ne quis ab lapide hoc quem Johannes Usus Maris...“. Je vsazena do dlažby před kostelem a sloužila k vymezení hranice, za níž bylo zakázáno stavět. Triumfální krucifix (16. století): Monumentální malovaná dřevěná plastika Ukřižovaného Krista (Christ en Croix) z období renesance, umístěná v levé části hlavní lodi. Mramorová socha Panny Marie s Dítětem (1691): Barokní dílo z bílého mramoru (Vierge à l'Enfant) umístěné za hlavním oltářem, které nechal zhotovit tehdejší biskup Joannes Hieronymus Doria. Náhrobní deska biskupa Thomase Giustinianiho: Mramorová sepulkrální památka z 18. století s epitafem a erbem, osazená na levé stěně hlavní lodi. Thomas Giustiniani se narodil 3. února 1644 v Janově, v roce 1700 byl jmenován biskupem na ostrově Chios (Scio), od roku 1702 působil jako apoštolský vikář v Nebbiu a v roce 1709 se stal řádným sídelním biskupem této diecéze; zemřel v korsické obci Canari dne 25. blanket června 1713.

Odkazy

Literatura Regards sur l'architecture religieuse corse, une production du CAUE de la Haute-Corse - Imprimerie Bastiaise 2008. Corse romane de Geneviève Moracchini-Mazel - Éditions du Zodiaque. Prosper Mérimée in Notes d'un voyage en Corse Fournier Jeune, libraire Paris 1840. Giovanni della Grossa in Croniche publié par l'abbé Letteron Bulletin de la Société des sciences naturelles et historiques de la Corse, 313e à 324e fascicules - Imprimerie et librairie C. Piaggi Bastia 1910. Antoine Claude Valery, Voyages en Corse, à l'île d'Elbe et en Sardaigne, Paris, Librairie de L. Bourgeois-Maze, 1837, 425 s., sv. I.

Reference

Externí odkazy

Kategorie:Historické památky na Korsice Kategorie:Vzniklo ve 12. století Kategorie:Románské katedrály ve Francii Kategorie:Stavby v departementu Haute-Corse Kategorie:Kostely zasvěcené Panně Marii ve Francii