Novozákonní apokryfy (singulár apokryf) je označení pro řadu spisů raných křesťanů, které podávají zprávy o Ježíši a jeho učení, o povaze Boha nebo o učení jeho apoštolů a jejich životech. Některé z těchto spisů byly ranými křesťany citovány jako Písmo, avšak od 5. století se prosadil široký konsensus, který Nový zákon omezuje na 27 knih moderního kánonu. Protestantské církve obecně nepovažují novozákonní apokryfy za součást Bible.

Definice Slovo apokryf znamená „věci odložené“ nebo „skryté“, což pochází ze středověkého latinského přídavného jména apocryphus („tajný“ nebo „nekanonický“), které má původ ve starořeckém přídavném jménu ἀπόκρυφος (apokryfos, „temný“, „skrytý“), odvozeném od slovesa ἀποκρύπτειν (apokryptein, „ukrýt“). Sloveso apokryptein se dále skládá z řecké předpony apo- („od“, „pryč“) a slovesa kryptein („skrýt“).

Tento obecný termín se obvykle používá pro knihy, které církev považovala za užitečné, ale nikoli za božsky inspirované. Oznámit tedy o gnostických spisech, že jsou „apokryfní“, může být zavádějící, neboť ortodoxní věřící by je do stejné kategorie nezařadili. Řečtí otcové často používali termín antilegomena („zpochybňované“), ačkoli se zpochybňovaly i některé kanonické knihy, např. Zjevení Janovo na Východě. Badatelé často užívají termín pseudepigraf, což znamená „falešně nadepsaný“ či „připisovaný“, v tom smyslu, že spisy napsal anonymní autor, který ke svému dílu připojil jméno apoštola – jako například v Evangelijním fragmentu z Achmímu či v etiopské knize Henochově. Téměř všechny knihy Starého i Nového zákona označené v protestantské tradici jako „apokryfy“ jsou pseudepigrafy. V katolické a pravoslavné tradici to, co protestanti nazývají apokryfy, zahrnuje deuterokanonické knihy; v katolické tradici je pak pojem apokryfy synonymem pro to, co protestanti nazývají pseudepigrafy (přičemž tento druhý termín užívají téměř výhradně odborníci).

Historie

Vznik novozákonního kánonu

To, že jsou některá díla kategorizována jako novozákonní apokryfy, ukazuje na širokou škálu reakcí na Ježíšovo působení. Během prvních století po Ježíšově působení probíhala rozsáhlá debata o tom, jak zajistit autentičnost jeho učení. Do dnešní doby se zachovaly tři hlavní metody, které k tomu byly vyvinuty: ordinace (kdy skupiny pověřují jednotlivce jako spolehlivé učitele poselství), kréda (kdy skupiny definují hranice interpretace) a biblické kánony (které vypočítávají základní dokumenty, o nichž dané skupiny věří, že obsahují původní Ježíšovo učení).

První století křesťanství byla svědkem značných debat o tom, které knihy by měly být do kánonů zahrnuty. Obecně byly zařazeny ty knihy, které většina považovala za nejstarší spisy o Ježíši. Knihy, které do kánonů přijaty nebyly, se dnes označují jako apokryfní; některé byly tvrdě potlačovány a dochovaly se pouze jako fragmenty nebo jen ve zmínkách ve spisech těch, kteří je odsuzovali. Nejstarší seznamy kanonických děl Nového zákona nebyly zcela totožné s moderními seznamy; například Zjevení Janovo považovali někteří křesťané za sporné (viz Antilegomena), zatímco Hermova Pastýře jiní považovali za pravého a objevuje se (za knihou Zjevení) v Sinajském kodexu.

Syrská Pešitta, používaná všemi různými syrskými církvemi, původně neobsahovala 2. list Petrův, 2. a 3. list Janův, list Judův a Zjevení Janovo. Tento kánon o 22 knihách je ten, který citují Jan Zlatoústý (~347–407) a Theodoretos z Kyru (393–466) z antiochijské školy. Západní Syřané přidali zbývajících pět knih do svých novozákonních kánonů v moderní době (např. Leeova Pešitta z roku 1823). Oficiální lekcionáře používané Malankarskou syrskou pravoslavnou církví a Chaldejskou katolickou církví (která je v jednotě s Svatým stolcem) nyní uvádějí čtení pouze z 22 knih původní Pešitty.

Arménská apoštolská církev ve své historii někdy zahrnovala do svého biblického kánonu Třetí list Korintským, ale ne vždy jej uvádí spolu s ostatními 27 kanonickými novozákonními knihami. Tato církev nepřijala Zjevení Janovo do své Bible až do roku 1200 n. l.

Moderní výzkum a překlady Anglické překlady pořídili na počátku 18. století William Wake a Jeremiah Jones, do jednoho svazku je roku 1820 sebral William Hone ve svém díle Apocryphal New Testament. Série Ante-Nicene Fathers, svazek 8, obsahuje překlady Alexandra Walkera. Nové překlady od M. R. Jamese vyšly v roce 1924 a revidoval je J. K. Elliott (The Apocryphal New Testament, Oxford University Press, 1991). „Standardní“ vědeckou edicí novozákonních apokryfů v němčině je práce Wilhelma Schneemelchera,James McConkey Robinson, Christoph Heil, Jozef Verheyden, The Sayings Gospel Q: Collected Essays, Leuven, Peeters 2005, p. 279 "Not only has a third, fourth, fifth, and sixth edition of the standard German work by Edgar Hennecke and Wilhelm Schneemelcher prepared under the editorship of Schneemelcher appeared, but independent editions are being produced ..." v angličtině pak její překlad od Roberta McLachlana Wilsona.New Testament Apocrypha, Vol. 1: Gospels and Related Writings (1990), Vol. 2: Writings Relating to the Apostles Apocalypses and Related Subjects (1992), Westminster John Knox Press.

Constantin von Tischendorf a další badatelé začali novozákonní apokryfy vážně studovat v 19. století a připravovat jejich nové překlady. Texty z knihovny Nag Hammádí bývají často posuzovány odděleně, ale současné Schneemelcherovo vydání obsahuje také jedenáct textů z Nag Hammádí.Stephen J. Patterson, James McConkey Robinson, Hans-Gebhard Bethge, The fifth Gospel: the Gospel of Thomas comes of age. 1998. pg. 105. quote: "The current edition of Wilhelm Schneemelcher's standard New Testament Apocrypha contains eleven Nag Hammadi tractates."

Knihy, o nichž je bezpečně známo, že ve starověku neexistovaly, se obvykle za součást novozákonních apokryfů nepovažují. Mezi ně patří Libellus de Nativitate Sanctae Mariae (označovaný též jako „Narození Marie“) a latinské evangelium o dětství. Tato dvě díla ve starověku neexistovala a zdá se, že vycházejí ze starších evangelií o dětství.

Evangelia

Evangelia o dětství

Informace o Ježíšově dětství přinesla řada textů ze 2. a pozdějších století, známých jako evangelia o dětství, z nichž žádné nebylo přijato do biblického kánonu. Navzdory tomu někteří badatelé poukazují na to, že už samotný počet dochovaných rukopisů svědčí o jejich trvalé popularitě.

Většina těchto rukopisů vycházela nejstarších evangelií o dětství, konkrétně z Jakubova evangelia o dětství (zvaného též „Jakubovo protoevangelium“) a Tomášova evangelia o dětství, a z jejich pozdějšího sloučení do Evangelia Pseudo-Matoušova (zvaného též „Matoušovo evangelium o dětství“ nebo „Narození Marie a dětství Spasitele“).

Mezi další významná raná evangelia o dětství patří Arabské evangelium dětství, Gruzínské evangelium dětství, Etiopské evangelium dětství / Historie Ježíše a Marie, Libellus de Nativitate Sanctae Mariae, Arménské evangelium dětství, Slovanské evangelium dětství, Evangelium dětství Spasitele, Koptické evangelium dětství, Historie tesaře Josefa, Transitus Mariae / Evangelium o Nanebevzetí Panny Marie a Život Jana Křtitele.

Židovsko-křesťanská evangelia

Židovsko-křesťanská evangelia byla evangelia židovsko-křesťanského charakteru, citovaná Klementem Alexandrijským, Origenem, Eusebiem z Kaisareie, Epifaniem, sv. Jeronýmem a pravděpodobně i Didymem Slepým. Většina moderních badatelů dospěla k závěru, že existovalo jedno evangelium v arameštině/hebrejštině a nejméně dvě v řečtině, ačkoli menšina tvrdí, že byla pouze dvě: jedno aramejské/hebrejské a jedno řecké.

Žádné z těchto evangelií se do 21. století nezachovalo celé, ale proběhly pokusy o jejich rekonstrukci z odkazů u církevních otců. Rekonstruované texty evangelií se obvykle řadí mezi novozákonní apokryfy. Standardní Schneemelcherovo vydání popisuje texty tří židovsko-křesťanských evangelií následovně: Evangelium Ebionitů – 7 citací u Epifania. Evangelium Hebrejců – 1 citace připisovaná Cyrilu Jeruzalémskému, plus dalších 6 citací u Klementa, Origena a Jeronýma. Evangelium Nazarejců – pasáže 1 až 23 pocházejí převážně od Jeronýma; pasáže 24 až 36 ze středověkých zdrojů.

Někteří badatelé se domnívají, že dvě posledně jmenovaná evangelia jsou ve skutečnosti jedním a týž pramenem.Craig A. Evans

Nekanonická evangelia Marcionovo evangelium (polovina 2. století) Máního evangelium (3. století) Apellovo evangelium (polovina až konec 2. století, podobné Marcionovu) Section G4. Bardesanovo evangelium (konec 2. až počátek 3. století) Basileidovo evangelium (polovina 2. století) Tomášovo evangelium (2. století; sbírka Ježíšových výroků) Gamalielovo evangelium Barnabášovo evangelium

Pašijová evangelia Série evangelií se zaměřuje konkrétně na Ježíšovy „Pašije“ (z latinského patior, passus sum – trpět, snášet):Cassell's Latin Dictionary, Marchant, J.R.V, & Charles, Joseph F., (Eds.), Revised Edition, 1928, p.396 Evangelium podle Petra Nikodémovo evangelium (nazývané též „Akta Pilátova“) Pseudo-Cyril Jeruzalémský, O životě a utrpení Kristově Bartolomějovo evangelium Otázky Bartolomějovy Kniha o vzkříšení Ježíše Krista od apoštola Bartoloměje

Ačkoli jméno apoštola Bartoloměje nesou tři texty, je možné, že neznámé „Bartolomějovo evangelium“ představují ve skutečnosti buď Otázky Bartolomějovy, nebo Kniha o vzkříšení Ježíše Krista.

Harmonizovaná evangelia Některé texty si kladou za cíl vytvořit jediné spojení (harmonizaci) kanonických evangelií, které odstraňuje rozporuplnosti tím, že předkládá jednotný text z nich odvozený. Nejrozšířenějším z nich byl Diatessaron.

Gnostické texty o Ježíši Kristu

V moderní době byla objevena řada gnostických textů, zejména v knihovně Nag Hammádí. Některé texty mají formu výkladu ezoterické kosmologie a etiky. Často jde o dialogy, v nichž Ježíš vykládá tajné vědění a jeho učedníci mu k němu pokládají otázky. Existuje též text známý jako Epistula Apostolorum, což je polemika proti gnostické ezoterice, psaná však podobným stylem.

Dialogy s Ježíšem Jakubův apokryf (též „Tajná kniha Jakubova“) Kniha Tomášova Rozhovor se Spasitelem Jidášovo evangelium Evangelium podle Marie Filipovo evangelium Řecké evangelium Egyptských (odlišné od Koptského evangelia Egyptských) Moudrost Ježíše Krista Petrův dopis Filipovi

Obecné texty o Ježíši Koptská apokalypsa Pavlova (odlišná od Apokalypsy Pavlovy) Evangelium pravdy Gnostická apokalypsa Petrova (odlišná od Apokalypsy Petrovy) Lentulův dopis Pistis Sofia Druhý traktát velkého Seta Tajné evangelium podle Marka Kniha Baruchova (Evangelium od Justina)

Sethovské texty o Ježíši Sethovci byli gnostická skupina, která původně uctívala biblického Seta jako mesiášskou postavu a později považovala Ježíše za Setovu reinkarnaci. Vytvořili četné texty vykládající jejich kosmologii, obvykle ve formě vidění:

Janův apokryf (též „Tajné evangelium podle Jana“) Koptské evangelium Egyptských (odlišné od Řeckého evangelia Egyptských) Trojtvará Protennoia

Rituální diagramy Některé gnostické texty obsahují diagramy a instrukce pro náboženské rituály: Ofitské diagramy Knihy Jeu

Skutky

Několik textů se zabývá pozdějšími osudy apoštolů, obvykle s nadpřirozenými prvky. Téměř polovina z nich, ve starověku nazývaná Cesty apoštolů a dnes známá pod jménem jejich domnělého autora „Leucia Charina“, obsahovala Skutky Petrovy, Janovy, Ondřejovy, Tomášovy a Pavlovy. Tyto texty v 9. století konstantinopolský patriarcha Fotios odsoudil jako plné pošetilostí, rozporů a bezbožnosti. Skutky Tomášovy a Skutky Petrovy a dvanácti apoštolů bývají považovány za gnostické texty. Zatímco většina textů vznikla ve 2. století, u některých (např. Skutky Barnabášovy) se předpokládá vznik až v 5. století.

Skutky Ondřejovy Skutky Barnabášovy Skutky Janovy Skutky Mar Mariho Skutky mučedníků Skutky Pavlovy Skutky Pavla a Tekly Skutky Petrovy Skutky Petrovy a Ondřejovy Skutky Petrovy a Pavlovy Skutky Petrovy a dvanácti apoštolů Skutky Filipovy Akta Pilátova Skutky Tomášovy Skutky Timotejovy