Varsonofij (světským jménem: Vasilij Vasiljevič Vichvelin; 26. října 1863 Petrohrad – 6. srpna 1934 Vologda) byl ruský duchovní Ruské pravoslavné církve, biskup nikolský a vikář vologdské eparchie.
Život Narodil se 14. října 1863 v rodině úředníka. Vystudoval petrohradské gymnázium Císařské humanitární společnosti.
S požehnáním protojereje Jana Kronštadtského vstoupil jako poslušník do Trojicko-sergijevské přímořské pustyně, kde jako poslušník strávil 11 let.
V roce 1897 nastoupil na Petrohradskou duchovní akademii. V roce 1901, během posledního ročníku, byl postřižen na monacha se jménem Varsonofij. Dne 22. dubna téhož roku byl vysvěcen na jeromonacha. Ve stejném roce dokončil akademii s titulem kandidáta bohosloví „s právem ucházet se o titul magistra bohosloví bez nové ústní zkoušky“.
Dne 10. října téhož roku byl jmenován pomocníkem správce Sluckého duchovního učiliště.
Dne 27. července 1903 byl výnosem Nejsvětějšího synodu jmenován inspektorem Archangelského duchovního semináře. Od 1. října téhož roku byl rozhodnutím vedení Archangelského duchovního semináře jmenován předsedou komise pro zkoušky uchazečů o titul učitele církevních farních škol.
Dne 22. prosince 1907 byl jmenován představeným Artemijevo–Verkolského monastýru a zároveň povýšen do hodnosti archimandrity. Aktivně se věnoval misijní činnosti.
Dne 16. července 1910 byl v archangelské eparchii za účelem boje proti „panfinské a luteránské propagandě“ zřízen Kemský vikářský stolec. Do pravomoci kemského biskupa byly předány farnosti a monastýry Pinežského ujezdu. Sídlem vikáře byl určen Artemijevský Verkolský monastýr a také jedna z administrativních center Karélie, vesnice Uchta, kde bylo zřízeno podvorje tohoto monastýru. Prostředky na vydržování vikáře a podvorje v uchtské farnosti byly poskytovány z prostředků Artemijevského-Verkolského monastýru.
Dne 9. července 1910 byl rozhodnutím Nejsvětějšího synodu určen vikářem Archangelské eparchie s titulem „biskup kemský“.
Dne 26. srpna 1910 se v Trojickém katedrálním chrámu v Archangelsku uskutečnila jeho biskupská chirotonie.
Dne 6. května 1911 byl vyznamenán řádem svatého Vladimíra III. stupně.
Dne 14. února 1913 byly karelské farnosti 2. blahočinního obvodu Kemského ujezdu archangelské eparchie předány pod správu nově zřízeného Serdobolského vikariátu finské eparchie na základě zvláštních pravidel. Vikář archangelské eparchie následně získal titul pinežského biskupa, přičemž nadále zůstal představeným Artemijevského Verkolského monastýru.
Dne 13. listopadu téhož roku byl jmenován biskupem kargopolským a vikářem oloněcké eparchie.
Dne 6. května 1915 mu car Mikuláš II. udělil řád svaté Anny I. stupně.
V roce 1917 vystoupil představený kargopolského chrámu, kněz Ivan Iljinskij, spolu s řadou dalších farních kněží Kargopolského ujezdu s požadavkem na zrušení biskupského stolce v Kargopolu a převedení farností Kargopolského ujezdu pod přímou správu oloněckého biskupa. Na eparchiálním sjezdu duchovenstva v Oloněck byl biskup Varsonofij kritizován jako „představitel starého režimu“. Výnosem synodu z 26. září 1917 byl biskup Varsonofij vyslán do Simbirsku k dispozici simbirskému biskupovi Veniaminovi (Muratovskému). Dne 17. října vydal oloněcký a petrozavodský biskup Nikanor (Naděždin) výnos, kterým bxl kargopolský stolec převeden pod správu oloněckého biskupa a oloněcké konzistoře. Na začátku roku 1918 se biskup Varsonofij vrátil do Kargopolu, jeho konflikt s farním duchovenstvem však nebyl vyřešen. Dne 18. dubna 1918 byl výnosem synodu biskup znovu zbaven správy vikariátu. Později se biskup Varsonofij na kargopolský stolec vrátil.
Dne 14. září 1921 byl jmenován nikolským biskupem a vikářem velikousťugské eparchie.
V polovině září 1923 pověřil moskevský patriarcha Tichon na žádost věřících biskupa Varsonofije dočasnou správou archangelské eparchie. Ta od začátku roku 1922 po zatčení biskupa Antonije (Bystrova) neměla svého řádného biskupa a její správu vykonával „Svaz sjednocených kolektivů věřících“, který neměl státní registraci. Dne 26. září biskup Varsonofij dorazil do Archangelsku.
Dne 2. listopadu 1923 se nový renovační „archangelský a cholmogorský arcibiskup“ Vladimir (Putjata) pokusil vykonat „slavnostní bohoslužbu“ v archangelské katedrále. „Kvůli mimořádnému rozrušení věřících způsobenému jeho příchodem“ byl renovační biskup vyveden z oltáře zadním vchodem a chrámová rada Putjatovi doporučila, aby se již do chrámu nevracel.
Renovacionisté následně podali místnímu oddělení GPU udání o existenci organizace „monarchistického zaměření“ – „Sjednocené rady věřících“. Poté bylo prakticky celé pravoslavné duchovenstvo města v čele s biskupem Varsonofijem zatčeno. V místním tisku bylo zveřejněno „prohlášení“ biskupa Varsonofije určené vyšetřovatelům, v němž měl údajně své „spoluobžalované“ označit za „kontrarevolucionáře“, psát o svém „nesouhlasu“ s nimi a tvrdit, že z eparchie odešel dobrovolně.
Biskup byl odvezen do Kargopolu, kde byl předvolán jako svědek ve vyšetřování případu svého bratra Pjotra, který byl představeným Kargopolského monastýru Zesnutí přesvaté Bohorodice. Během pobytu biskupa Varsonofije v Kargopolu bylo ukončeno vyšetřování případu archangelského duchovenstva. Případ samotného biskupa Varsonofije byl vyčleněn do samostatného řízení a odeslán do Moskvy. Tam v témže roce také odcestoval.
V září 1924 byl rozhodnutím Zvláštní porady při OGPU odsouzen ke třem letům vyhnanství v Narymském kraji. V červenci 1926 byla doba jeho vyhnanství prodloužena a biskup byl přemístěn do Irkutské gubernie. V březnu 1929 byl přemístěn do Vologdské oblasti.
V létě 1929 oznámil, že se odděluje od zástupce patriarchálního místodržitele, metropolity Sergije (Stragorodského), protože nesouhlasil s jeho Deklarací.
Na podzim téhož roku se přestěhoval do Leningradu, kde se sblížil s arcibiskupem Dimitrijem (Ljubimovem), který stál v čele josefitského hnutí.
V roce 1930 byl zatčen a odsouzen ke třem letům vyhnanství v Severním kraji. Usadil se v domě rolníka Makaria Jegoroviče Ponomarjova poblíž Kirillo-Čelmogorské pustyně v okolí Kargopolu. Účastnil se tajných bohoslužeb, mimo jiné také v chrámu této pustyně.
Dne 1. září 1932 byli biskup Varsonofij, schiarchimandrita Kirill (Piljuga), archimandrita Afanasij (Kuzmičov), igumen Vasilij Lebeděv, jeromonach Varsonofij (Solodjagin), jeromonach Dorofej (Musichin) a monachyně Anna Mišina zatčeni a obviněni z „kontrarevoluční agitace“ jako účastníci „kontrarevolučního uskupení duchovenstva“. Okresní oddělení OGPU následně informovalo o „likvidaci kontrarevolučního uskupení duchovenstva josefitského směru pod vedením Vichvelina, které se zabývalo protisovětskou agitací“.
Dne 26. listopadu téhož roku byli rozhodnutím trojky při OGPU odsouzeni k trestu odnětí svobody v pracovním táboře na dobu od pěti do osmi let. Tyto tresty byly následně změněny na vyhnanství na stejnou dobu.
Nejprve si trest odpykával v Kotlasu, později ve Vologdském rajónu Severního kraje.
Zemřel 6. srpna 1934 ve vyhnanství. Pohřben byl ve Vologdě.
Odkazy Reference
Kategorie:Muži Kategorie:Biskupové Ruské pravoslavné církve Kategorie:Ruští pravoslavní duchovní Kategorie:Narození 26. října Kategorie:Narození v roce 1863 Kategorie:Narození v Petrohradu Kategorie:Úmrtí 6. srpna Kategorie:Úmrtí v roce 1934 Kategorie:Úmrtí ve Vologdě