Katedrála Panny Marie v Saint-Lizier ( ) je bývalý římskokatolický biskupský chrám v historickém městě Saint-Lizier v departementu Ariège v regionu Okcitánie ve Francii.

Tuto stavbu nelze zaměňovat se sousední dolní katedrálou svatého Liziera, která se nachází ve stejné obci a rovněž má plnohodnotný historický statut katedrály.

Městečko Saint-Lizier, které má v současnosti již jen nízký počet stálých obyvatel, bylo od 4. až do počátku 19. století sídlem couseranského biskupství. Celá diecéze byla následně zrušena v rámci napoleonského konkordátu v roce 1801.

V současné době má objekt status bývalé katedrály, v níž se již pravidelně nekonají bohoslužby. Budova byla sekularizována a stala se součástí expozic Krajského muzea v Biskupském paláci v Saint-Lizier (Musée départemental du Palais des évêques de Saint-Lizier).

Na základě úředního výnosu ze dne 18. července 1994 byla celá katedrála zapsána na seznam chráněných národních historických památek (monument historique).

Historie

Katedrála Panny Marie (de la Sède) byla postavena na návrší bývalé akropole nad městem Saint-Lizier na samém konci 11. století. Původně se jednalo o velmi střídmou románskou jednolodní stavbu. Její jižní obvodová zeď byla z prostorových důvodů postavena přímo na starší pozdně antické římské hradbě z období pozdního císařství, což dalo budově specifický a na první pohled patrný osově vychýlený půdorys.

V průběhu 12. století byl k chrámu přistavěn ambit (křížová chodba) v románském slohu. Ten se sice do současnosti nedochoval, podle pramenů však vykazoval přímé analogie s dochovanou křížovou chodbou dolní katedrály svatého Liziera. Na ambit navazovala zaklenutá kapitulní síň, která se do chodby otevírala portálovými průhledy.

Během 14. století prošel objekt gotickou přestavbou, při níž byla klenba zvýšena do nynější úrovně. V této stavební epoše byla loď chrámu rozšířena o tři boční kaple. Vnitřní stěny i klenby byly postupně pokrývány novými vrstvami dekorativních maleb, a to v několika vlnách od středověku až po závěr 19. století.

Na počátku 80. let 20. století byly v interiéru chrámu při restaurování historického dřevěného obložení náhodně objeveny stopy starobylých nástěnných maleb. Následné dvě rozsáhlé restaurátorské etapy, realizované v letech 2003–2004 a 2009–2010, vedly k odhalení monumentálního souboru renesančních nástěnných fresek. Tento ucelený výtvarný program nechal na sklonku středověku a počátku novověku zhotovit Jean d'Aule, významný biskup z Couserans působící ve své funkci v letech 1475 až 1515.

Ačkoliv je sekularizovaný objekt po svém památkovém zapsání v roce 1994 plně integrován do muzejních okruhů paláce, existují vzácné liturgické výjimky; v interiéru se dodnes každoročně slouží slavnostní poutní mše svatá na svátek Nanebevzetí Panny Marie dne 15. srpna.

Popis Exteriér Podle podrobné architektonické dokumentace vypracované v roce 1983 se katedrála Panny Marie vyznačuje střídmým a strohým stavebním konceptem:

Katedrála je koncipována jako jednolodní stavba bez příčné lodi (transeptu). Celkový vnější objem budovy má tvar protáhlého kvádru, který kryje klasická sedlová střecha s taškovou krytinou. Na východní straně na loď plynule navazuje půlkruhová hlavní apsida. Apsida v závěru představuje jednu z vůbec nejstarších dochovaných částí celé stavby. Je vyzděna z pravidelného drobného kvádříkového zdiva z šedého vápence, což je prvek typický pro ranou románskou architekturu v Pyrenejích. Do prostoru je prolomena trojice úzkých půlkruhových románských oken.

Za episkopátu biskupa Bernarda de Marmiesse v průběhu 17. století byla nad románskou apsidou vztyčena specifická cihlová nástavba. Ta v interiéru formuje horní oválnou síň prosvětlenou šesti velkými půlkruhovými okny, kterou v exteriéru završuje samostatná tašková střecha osazená otevřenou sloupovou zvoničkou.

Samotná hlavní loď je dlouhá 21 metrů a široká 9 metrů. Vnitřní prostor prosvětluje šest oken a obvodové konstrukce zvenčí staticky zpevňují masivní opěrné pilíře. K jižní stěně lodi těsně přiléhá trojice přistavěných bočních kaplí.

Hlavní reprezentativní vstup do katedrály se nachází na severní straně a otevírá se do městského prostranství. Vstupní dveře jsou rámovány gotickou archivoltou s lomeným obloukem, jejíž ostění zdobí kamenosochařské hlavice s motivy bujného rostlinného listoví a detailně vyvedených lidských hlav.

Interiér Vnitřní prostor hlavní lodi je rozčleněn do tří klenebních polí, která jsou zaklenuta gotickými křížovými žebrovými klenbami dosedajícími na robustní válcové přípory. Tyto hlavice nesou rozmanitou sochařskou výzdobu, na níž lze identifikovat vytesané biskupské znaky i rozličné světské scény. Klenební pole zdobí profilovaná žebra vyzděná z červených pálených cihel a malované svorníky zobrazující heraldické znaky a biblické výjevy. Tři přistavěné boční kaple jsou zaklenuty pokročilými pozdně gotickými klenbami, jejichž žebra vytvářejí složité dekorativní vzorce.

Mladší novověká vrstva vnitřních nátěrů v prostoru hlavní apsidy zobrazuje velkou zlatou korunu, kterou v kruhové kompozici obklopují hlavy malých okřídlených andělíčků (putti) na podkladu světle modrého nebe.

Na nejstarších dochovaných renesančních malbách na klenbách je vyobrazeno dvanáct synů patriarchy Jakoba a dvanáct antických Sibyl (např. Tiburtinská, Eritrejská či Kumská). Tento ucelený soubor čtyřiadvaceti postav drží v rukou rozvinuté svitky s latinskými texty a proroctvími, která zvěstují příchod a narození Spasitele. Malby nechal zhotovit biskup Jean d'Aule (1480–1515), jehož znak s orlicí zdobí jeden ze svorníků klenby.

Vedle samotné architektury a monumentálního renesančního malířského cyklu eviduje celostátní francouzská památková databáze Palissy v interiéru chrámu několik samostatně chráněných movitých památek. Patří mezi ně zejména cenný historický varhanní pozitiv a vyřezávaná dřevěná dveřní křídla hlavního portálu.

Historické varhany náhled|vpravo|Historická barokní varhanní skříň ze 17. století, chráněná jako národní movitá památka Místní varhanní skříň požívá nejvyšší státní ochrany; jako movitá historická památka byla oficiálně zapsána 9. února 1968. Nástroj z dubového dřeva s jednou centrální věží byl zhotoven v průběhu 17. století a původně se nacházel v biskupském paláci. Do chrámu byl přemístěn na kůr až po Velké francouzské revoluci. Přesné jméno varhanáře ani konkrétní rok dokončení stavby nejsou z písemných pramenů známy.

V důsledku dlouhodobého zanedbávání údržby se nástroj na počátku 20. století nacházel v kritickém stavu. V roce 1928 proto prošel nejprve mechanickým vyčištěním, které provedl toulouský varhanář Puget. Následně v 80. letech podstoupil kompletní generální rekonstrukci do své původní historické dispozice, kterou zrealizoval varhanář Alain Sals. Slavnostní inaugurační koncert odehrál v červnu 1983 francouzský varhaník André Isoir. V roce 2003 byly navíc kompletně zrestaurovány historické klínové měchy. Nástroj disponuje 10 znějícími rejstříky rozdělenými do dvou manuálů a pedálu francouzského typu s trvalou spojkou. Traktura varhan je čistě mechanická; přesný počet píšťal není v dokumentaci uveden.

Vstupní dveře Obě historická vyřezávaná dřevěná dveřní křídla na severním portálu, která doplňují desky z tepaného měděného plechu, pocházejí z 15. století. Pro svou mimořádnou řemeslnou hodnotu jsou od 12. července 1886 samostatně chráněna jako zapsaná movitá národní památka.

Galerie

Odkazy

Reference

Externí odkazy

Kategorie:Historické památky v Okcitánii Kategorie:Vzniklo v 11. století Kategorie:Stavby v departementu Ariège Kategorie:Románské katedrály ve Francii Kategorie:Gotické katedrály ve Francii Saint-Lizier Kategorie:Románské stavby v Okcitánii Kategorie:Gotické stavby v Okcitánii