Opatský kostel svatého Roberta v La Chaise-Dieu ( ) je monumentální římskokatolický klášterní kostel zasvěcený svatému Robertovi, který se nachází v obci La Chaise-Dieu v departementu Haute-Loire v regionu Auvergne-Rhône-Alpes ve Francii. Tento rozsáhlý komplex je zapsán na seznamu národních historických památek Francie (monument historique) již od roku 1840.

Historie Původní benediktinské opatství La Chaise-Dieu založil v roce 1043 svatý Robert de Turlande, bývalý kanovník z Brioude a syn hraběte z Aurillacu. Klášter zažíval mimořádný rozkvět; v době Robertovy smrti v roce 1068 v něm žilo a působilo již přibližně 300 mnichů.

Zásadní zlom v dějinách lokality nastal v roce 1342, kdy byl papežem zvolen zdejší bývalý mnich Pierre Roger de Beaufort, který přijal jméno Klement VI. Bezprostředně po svém zvolení se rozhodl od základů přebudovat starý románský kostel svého mládí, dát mu podstatně monumentálnější rozměry a zřídit v něm vlastní papežskou hrobku. Dne 3. května 1344 Klement VI. oficiálně vyhlásil rozhodnutí o kompletní přestavbě, přičemž vystupoval jako jediný investor a arbitr celého projektu. Výkopové práce pro nové základy a zarovnání stavební plošiny byly zahájeny ještě téhož roku. Hrubá stavba tohoto obrovského chrámu (75 metrů na délku a 24 metrů na šířku) byla podle dochovaných stavebních účtů dokončena za pouhých šest let, k 25. září 1350. Nová gotická svatyně obestavěla původní románský kostel, jehož loď byla postupně demolována od západu k východu v průběhu roku 1347 a jeho chór byl stržen v roce 1349.

Hlavním stavitelem celého projektu byl Hugues Morel pocházející z Le Puy, jemuž asistoval mistr kameník Pierre Salciat. V roce 1347 převzal Salciat od Morela kompletní vedení stavby. Hlavním konzultantem a prostředníkem mezi staveništěm a papežským dvorem byl Pierre de Cébazat, hlavní stavitel katedrály v Clermontu, ačkoli jeho přímé autorství celkového architektonického konceptu není písemně doloženo. V roce 1349 odcestovali Pierre de Cébazat a Pierre Salciat osobně do Avignonu, aby papeži Klementovi VI. prezentovali detailní stavební výkresy kostela a jeho monumentálního západního portálu.

Tato nová, podstatně větší a prostornější svatyně byla vybudována z místní masivní šedé žuly a představuje čistou ukázku vrcholné gotiky. Slohově náleží k období dekorativní paprskovité gotiky (gothique rayonnant), avšak vykazuje verzi poznamenanou mimořádnou, až asketickou strohostí a střídmostí fasád. V odborné literatuře bývá často řazena k specifickému okruhu jihofrancouzské gotiky, ačkoli její celkový umělecký význam a monumentálnost tento regionální rámec daleko přesahují.

V roce 1562 utrpělo opatství těžké rány a pustošení během ničivého nájezdu vzbouřených hugenotů za náboženských válek.

V průběhu 17. století nechal laický opat Hyacinthe Serroni v chrámu vybudovat monumentální varhany, které byly vylepšeny a rejstříkově rozšířeny na počátku 18. století. Celý unikátní varhanní soubor prošel generálním restaurováním, které v letech 1990 až 1995 odborně vedl restaurátor Michel Garnier.

Gotický klášterní kostel v La Chaise-Dieu se řadí k několika málo dochovaným francouzským kostelům, v nichž se historické chórové letner stále nachází na svém původním středověkém místě. Tento letner byl však v minulosti stavebně snížen o něco více než jeden metr, aby akusticky neizoloval monumentální varhany od zbytku chrámového prostoru.

Klenby hlavní lodi vykazují specifický tvar stlačeného oblouku. Boční lodě jsou navrženy v halovém uspořádání a dosahují naprosto shodné výšky jako loď ústřední. Charakteristickým rysem a konstrukční zvláštností chrámu je absence hlavic sloupů v místech, kde klenební žebra plynule vyrůstají z nosných pilířů, což celému chrámovému prostoru dodává zcela specifický vzhled a vynikající akustiku.

Nástěnná malba Tance smrti V levé boční lodi vedle chóru se nachází světoznámá nástěnná malba Tance smrti (Danse macabre), která se rozkládá na třech souvislých panelech o celkové délce 26 metrů. Tato monumentální freska byla vytvořena mezi lety 1425 a 1440, pravděpodobně jako bezprostřední reakce na doznívání pustošivé morové epidemie černé smrti.

Jednotlivé lidské postavy představují střídavě zástupce církevního i světského stavu. Mezi nimi je pokaždé vyobrazena samotná Smrt, která zde však nemá podobu klasické holé kostry. Je zpodobněna jako tlející lidská mrtvola s vysušenou kůží potaženou na kostech, což odpovídá pozdně středověkému ikonografickému typu zvanému transi.

Každý ze tří stěnových panelů je tematicky věnován jedné konkrétní společenské vrstvě, které jsou si před tváří Smrti absolutně rovny. Zleva doprava freska postupně zachycuje: První panel: Mocní a urození tohoto světa (vysocí církevní hodnostáři, panovníci a šlechta) Druhý panel: Měšťané a buržoazie (obchodníci, učenci a majetní měšťané) Třetí panel: Prostý lid (rolníci, řemeslníci a chudina)

První panel:

Druhý panel:

Třetí panel:

Varhany

Zdejší varhanní stroj vyniká zcela ojedinělou konstrukční zvláštností – skládá se ze dvou samostatně vybudovaných varhanních skříní, které vykazují odlišné umělecké slohy.

V roce 1683 byla nejprve zhotovena monumentální varhanní kruchta (tribuna) a menší varhanní skříň, která dnes slouží jako pozitivový stroj (positif de dos). Autorem tohoto vyřezávaného díla byl sochař Pierre Vaneau (některé zdroje uvádějí též Jeana Coxe, jehož iniciály C.O.X se nacházejí na sochách atlantů). Varhanní kruchta je situována nad hlavním západním vstupem do chrámu, staticky ji podpírají čtyři monumentální sochy atlantů a svou šířkou zabírá celou plochu hlavní lodi. Kruchta, její balustráda i samotná skříň jsou pokryty druhově nesmírně bohatou barokní řezbářskou výzdobou. Tento velkolepý soubor nechal zhotovit tehdejší laický opat Hyacinthe Serroni, avšak samotný hudební nástroj se v této fázi nepodařilo z finančních důvodů dokončit.

Na nedokončenou práci navázal až v roce 1726 varhanář Marin Carouge. Ten do chrámu instaloval zcela nový hudební nástroj, který však z kapacitních důvodů vestavěl do starší, z druhé ruky zakoupené varhanní skříně. Tato druhá skříň byla umístěna bezprostředně za původní pozitiv a tvoří v současnosti hlavní stroj (grand-orgue). Druhá skříň vykazuje zcela odlišný umělecký styl a její řezbářské zpracování je podstatně střídmější než u čelního pozitivu. Z původního Carougeova nástroje z roku 1726 se však do dnešních dnů dochovala pouze samotná dřevěná skříň.

V období po Velké francouzské revoluci byly varhany využívány jen minimálně. Přestože obě vzácné dřevěné skříně tehdy na rozdíl od jiných francouzských chrámů unikly revolučnímu vandalismu, samotný vnitřní píšťalový aparát v průběhu 19. a počátku 20. století postupně zchátral a různé dílčí pokusy o jeho záchranu selhávaly. Zásadní obrat přinesl rok 1966, kdy světoznámý klavírní virtuos György Cziffra založil prestižní hudební festival v La Chaise-Dieu, což vyvolalo masivní mezinárodní zájem o záchranu a památkovou rehabilitaci tohoto královského nástroje.

Celý varhanní komplet požívá nejvyšší státní ochrany jako movitá historická památka; varhanní kruchta s oběma skříněmi byly zapsány již v roce 1903 a samotná vnitřní instrumentální část je následovala v roce 1970. Nástroj prošel v letech 1971 až 1976 restaurováním v dílně Dunand v Villeurbanne a do konečné autentické podoby byl uveden při precizní celkové rekonstrukci, kterou v roce 1995 dokončil varhanář Michel Garnier.

Varhany v současnosti disponují 40 znějícími rejstříky, které jsou rozděleny do čtyř manuálů a tradičního pedálu francouzského typu, což přesně odpovídá původní historické dispozici od Marina Carougea z roku 1726. Traktura nástroje je čistě mechanická a stabilní přívod vzduchu zajišťují čtyři historické klínové měchy. Celý nástroj je laděn na autentický nízký barokní kmitočet A = 396 Hz. Díky těmto parametrům jsou zdejší varhany mimořádně vhodné pro interpretaci francouzské varhanní hudby období Velkého století a nástroj posloužil k natočení desítek vysoce ceněných nahrávek předními evropskými varhaníky.

Vlámské pozdně gotické tapisérie Mimořádným uměleckým pokladem klášterního kostela je ucelený soubor čtrnácti historických vlámských tapisérií z přelomu 15. a 16. století. Tento cenný cyklus nechal na sklonku svého života, mezi lety 1492 a 1518, zhotovit vůbec poslední řádný opat v La Chaise-Dieu Jacques de Saint-Nectaire. Celá tato kolekce byla pro svůj celoevropský význam zapsána na vůbec první celostátní seznam historických památek ve Francii již v roce 1840.

Tapisérie byly původně navrženy a utkány s tím záměrem, aby byly v interiéru chrámu instalovány pouze dočasně během nejvýznamnějších liturgických svátků a výjimečných událostí. Od roku 1927 však byly v chóru zavěšeny natrvalo přímo nad vyřezávanými dřevěnými stallami. V důsledku toho začala textilní díla trpět vysokou vlhkostí, nechráněným slunečním světlem, usazováním prachu a postupným rozpadem struktury vláken z vlny, hedvábí a kovových nití.

Obec La Chaise-Dieu, která je vlastníkem těchto děl, proto rozhodla o jejich záchraně a v roce 2013 je svěřila specializovaným restaurátorským ateliérům Chevalier v Colombes. Náročný proces trval šest let, vyžádal si 4600 hodin práce a zahrnoval celkové hloubkové čištění, fixaci uvolněných vláken a podšití zadní strany, aby bylo možné tapisérie opět bezpečně zavěsit.

Po dokončení těchto komplexních prací jsou tapisérie od roku 2019 trvale prezentovány v restaurovaných prostorách bývalé kaple Notre-Dame du Collège, která dříve patřila ke zdejší klášterní koleji. Tento prostor byl upraven tak, aby spojením moderních technologií zajišťoval optimální podmínky pro preventivní konzervaci – je zde nepřetržitě monitorována stabilní teplota, relativní vlhkost vzduchu a instalováno speciálně upravené tlumené osvětlení. Celková délka všech čtrnácti panelů dosahuje přibližně 65 až 80 lineárních metrů a v nové expozici jsou zavěšeny ve výšce lidských očí, což návštěvníkům umožňuje detailně studovat jemnost vazby z bezprostřední blízkosti.

Hlavním ideovým a ikonografickým pramenem pro výtvarné ztvárnění scén byla pozdně středověká Biblia pauperum (Bible chudých). Gobelíny vyprávějí klíčové novozákonní epizody ze života Ježíše Krista a Panny Marie. Každý jednotlivý panel je koncipován jako triptych: ústřední obraz zobrazuje konkrétní novozákonní událost, zatímco po obou stranách je tento výjev lemován dvěma kompozičně provázanými scénami ze Starého zákona, které slouží jako proroctví či předobrazy dějů z Nového zákona.

Síň ozvěn Tato místnost, zaklenutá masivní křížovou klenbou bez žeber, vykazuje anomální a fascinující akustiku. Pokud kdekoli v rozích této čtvercové síně někdo polohlasně šeptá směrem do zdi, člověk stojící v protilehlém rohu na opačném konci diagonály ho slyší zcela čistě a srozumitelně. Naprosto stejný fyzikální jev funguje i podél druhé diagonály tohoto prostoru.

V minulosti vznikla hluboce zakořeněná, avšak vědecky zcela vyvrácená hypotéza, že místnost byla záměrně navržena pro potřeby zdejších mnichů k rituálnímu zpovídání malomocných (leprou postižených nemocných) z bezpečné vzdálenosti, aniž by docházelo k fyzickému kontaktu s nakaženým a aniž by kdokoli jiný v místnosti mohl obsah tajné zpovědi zaslechnout.

Galerie

Odkazy

Literatura Maurice Faucon, Notice sur la construction de l'église de La Chaise-Dieu (Haute-Loire), son fondateur, son architecte, ses décorateurs (1344-1352) : d'après les documents conservés aux archives du Vatican, Paris, Librairie Alphonse Picard et Fils, 1904, 2. vydání, 68 s. Noël Thiollier, Guide archéologique du Congrès : La Chaise-Dieu, in: Congrès archéologique de France. 71e session. Au Puy. 1904, Paris, Société française d'archéologie, 1905, s. 56-65. Jules Guiffrey, Les tapisseries de La Chaise-Dieu, in: Congrès archéologique de France. 71e session. Au Puy. 1904, Paris, Société française d'archéologie, 1905, s. 397-401.