František Pohan (17. listopadu 1891 v Praze na Žižkově – 1974) byl příslušníkem československých legií na Rusi a poté důstojníkem prvorepublikové československé armády. V roce 1935 společně se svojí manželkou Julií Pohanovou (1900–1981) adoptovali osiřelého malého chlapce Kurta Ferdinanda Jüstla, ze kterého později vyrostl známý český herec a dabér Jan Pohan (1930–2015). Během Protektorátu Čechy a Morava se František Pohan zapojil do činnosti vojenské ilegální protiněmecké odbojové organizace Obrana národa, byl zatčen (jaro 1940) a odsouzen na doživotí. Po skončení druhé světové války pokračoval v hodnosti plukovníka (od roku 1946) v řadách vysokých důstojníků československé armády a v roce 1948 byl povýšen do hodnosti brigádního generála. Generál František Pohan zemřel v roce 1974 a je pohřben na Olšanských hřbitovech v Praze.
Život Rodina a studia František Pohan se narodil 17. listopadu 1891 v Praze na Žižkově. V rodině bylo 7 dětí. V roce 1903 dokončil 4 třídy obecné školy a jednu třídu měšťanské školy. Pak studoval 4 roky na reálném gymnáziu v Praze na Smíchově, ale z ekonomických důvodů si rodina nemohla dovolit financovat jeho další studia. Vyučil se (v roce 1909) na pokračovací průmyslové škole modelářem a poté byl zaměstnán jako dělník – vzorkař (nejprve jako vzorkařský praktikant) u různých firem v Praze (od roku 1911 u firmy Kolben–Daněk). Byl členem sociální demokracie. V říjnu 1912 nastoupil František Pohan svoji vojenskou prezenční službu ke 22. polnímu kanonovému pluku v Plzni.
První světová válka Po vypuknutí první světové války a vyhlášení mobilizace narukoval ke 22. rakousko–uherskému pluku polního dělostřelectva a již 13. září 1914 „padl“ (respektive „přešel“ v hodnosti svobodníka) na haličské frontě do ruského zajetí. Počátkem října 1914 se poprvé (ale neúspěšně) hlásil do řad příslušníků čs. vojska v Rusku. Zůstával dál v zajetí, kde pracoval jako truhlář. Podruhé se hlásil v říjnu 1916, byl přijat ale činnou službu v čs. legiích nastoupil v až v červenci 1917. Nejprve jej zařadili k záložnímu praporu, pak absolvoval poddůstojnickou školu a poté byl přidělen k 1. baterii 1. čs. dělostřelecké brigády Jana Žižky z Trocnova. U této jednotky vykonával základní velitelské funkce (velitel pátracího družstva, zástupce velitele čety, velitel čety). Během roku 1918 jej postupně povyšovali v poddůstojnických hodnostech, takže v květnu 1919 získal hodnost podporučíka. V té době vykonával funkci hospodáře 1. baterie u 1. čs. lehkého dělostřeleckého pluku Jana Žižka z Trocnova. (1. čs. lehký dělostřelecký pluk Jana Žižky z Trocnova vznikl počátkem května 1919 z 1. až 4. dělostřelecké baterie 1. čs. dělostřelecké brigády).
Z evidence čs. legií byl František Pohan definitivně formálně vyřazen k 24. dubnu 1920 v hodnosti nadporučíka čs. legií. Domů do nově vzniklé Československé republiky se František Pohan dostal s lodním transportem číslo 20 spolu s 1. čs. lehkým dělostřeleckým plukem na americké (původně však německé) zaoceánské transportní lodi USAT Mount Vernon. Ta vyplula 13. dubna 1920 z Vladivostoku. Během plavby došlo 6. června 1920 k poruše pravého lodního šroubu a plavidlo bylo přesměrováno do přístavu Newport News v americké Virginii. Dne 12. června 1920 dorazila loď do Norfolku a zde musela pro poškození svoji cestu definitivně ukončit. Legionáři byli přesunuti do zdejšího vojenského tábora. Naloděni byli na náhradní loď USAT America, která 23. července 1920 zamířila do italského Terstu, kam dorazila 9. srpna 1920. Po cestě vlakem se legionáři dostali do Československa 14. srpna 1920.
Mezi světovými válkami 1. čs. lehký dělostřelecký pluk Jana Žižky z Trocnova byl po skončení první světové války začleněn do její struktury jako dělostřelecký pluk 1 Jana Žižky z Trocnova. Útvar sídlil v dělostřeleckých kasárnách v Černínském paláci v Praze na Hradčanech. Tomuto vojenskému útvaru zůstal František Pohan věren i v dalších letech své vojenské kariéry, protože se po návratu do vlasti rozhodl sloužit jako důstojník z povolání v Československé armádě. U výše jmenovaného útvaru postupně vykonával různé funkce (proviantní důstojník oddílu, 1. důstojník dělostřelecké baterie, velitel baterie, mobilizační důstojník pluku, pobočník velitele náhradní baterie). Během povyšovacího procesu přeskočil vojenskou hodnost poručíka a v červnu 1920 (s platností od začátku ledna 1920) dosáhl hodnosti nadporučíka. Následovala hodnost kapitána (v listopadu 1921). V letech 1920–1923 si dálkovým studiem doplnil 5. až 8. ročník reálného gymnázia (v Křemencově ulici v Praze na Novém Městě) a absolvoval také několik krátkodobých odborných dělostřeleckých kurzů. Definitivně tak zaměřil svoji vojenskou odbornost do protiletadlového dělostřelectva.
Do zeměbraneckých kasáren k dělostřeleckému pluku 151 na pražský Pohořelec byl František Pohan přemístěn v září 1923 a vykonával zde funkci velitele baterie (od listopadu 1924 pak velitele II. oddílu). Následovala série povyšování: v prosinci 1923 do hodnosti štábního kapitána, v roce 1926 (14. prosince 1927) získal hodnost majora a v listopadu 1930 (7. listopadu 1930) se dostal na vojenskou hodnost podplukovníka dělostřelectva. K nově ustanovnému dělostřeleckému pluku 154 byl převelen po deseti letech služby. Od září 1933 vykonával funkci velitele II. oddílu (dislokován na Pohořelci), v září 1935 velel I. oddílu (dislokován v Hradci Králové). Do Bratislavy k dělostřeleckému pluku 153 jej převeleli v březnu 1935. Tady byl zástupcem velitele a od května 1938 velel celému útvaru. V průběhu své služby u protiletadlového dělostřelectva si postupně doplňoval vzdělání v několika krátkodobých odborných kurzech: v roce 1927 to byl kurz pro velitele vojskových oddílů v Praze; na přelomu let 1935/1936 pak kurz pro velitele vojskových těles.
V roce 1935 z pražského sirotčince pod Petřínem adoptoval osiřelého pětiletého chlapce německo–anglického původu, Kurta Ferdinanda Jüstla. Tento chlapec přišel tragicky ve třech letech o oba rodiče a jeho starší sestra Marie Jüstlová (zemřela po druhé světové válce na tuberkulózu) o něj skoro rok pečovala v klášteře mezi klášterními chovankami. František Pohan chlapce vychovával (velmi přísně) spolu se svojí manželkou – profesorkou jazyků – Julií Pohanovou v pražské čtvrti Santoška. Dal mu své příjmení a chlapec Kurt posléze (po druhé světové válce v roce 1945) přijal jméno Jan Pohan.
Rok 1938 a jaro 1939 Zostřené vztahy mezi národnostními skupinami v českém pohraničí částečně organizované Henleinovou fašistickou Sudetoněmeckou stranou (SdP) v létě 1938 vedly k živelnému násilí Němců proti Čechům a ve svém důsledku ke vzniku sudetoněmeckého povstání (12./13. září 1938 – říjen 1938). Tento pokus o henleinovský puč si vyžádal adekvátní odezvu ze strany československé armády směřující k potlačení povstání. V čs. armádě byla vyhlášena bojová pohotovost letectva a prostředků obrany proti letadlům (OPL). Součástí této aktivity bylo i obsazení plánovaných teritorií. Od 13. září 1938 František Pohan velel v Trenčíně obvodu „D“ určenému k teritoriální obraně proti letadlům (OPL). Tento obvod byl střežen dělostřeleckým plukem 153 a sestával z pěti baterií s protiletadlovými kanony a čtyř světlometných čet, které byly doplněny o čtyři kulometné roty. Od 9. října 1938 již ale Pohan velel OPL na velitelství III. armády v Kremnici až do zrušení tohoto velitelství. Funkci zástupce velitele letectva – velitele dělostřelectva proti letadlům u obnoveného Zemského vojenského velitelství Bratislava pak František Pohan vykonával od 15. prosince 1938. Po vyhlášení samostatného Slovenského štátu (14. března 1939), německé okupace Čech, Moravy a Slezska (15. března 1939) a vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava byl František Pohan koncem března 1939 odeslán na trvalou dovolenou a ze Slovenska se vrátil k rodině do Prahy.
Protektorát a druhá světová válka Po německé okupaci Čech, Moravy a Slezska byli důstojníci propuštěni ze služby v československé armádě a od jara roku 1939 je německá správa zařazovala na různá pracovní místa v protektorátu. František Pohan se stal účetním ředitelem u Vysoké školy politických nauk v Praze–Starém Městě (v budově právnické fakulty Univerzity Karlovy). (Funkce spadala pod ministerstvo školství a národní osvěty).
Již v srpnu 1939 se František Pohan zapojil do ilegální vojenské protiněmecké organizace Obrana národa (ON), která sdružovala bývalé důstojníky z rozpuštěné československé armády. Zde spolupracoval především s plukovníkem Jaroslavem Milotou a podplukovníkem Janem Studlarem, který koncem roku (21. prosince 1939) emigroval z protektorátu, aby se vyhnul hrozícímu zatčení (a pokračoval v rámci zahraničního odboje).
Odbojová aktivita ON sestávala z mnoha navzájem se doplňujících činností, které měly vyústit v případné plánované ozbrojené povstání proti Němcům. Členové ON obstarávali zbraně, získávali další vlastence pro odbojové hnutí, rozšiřovali ilegální tiskoviny (například V boj) a do zahraničí předávali (vysílačkami nebo kurýrní službou) zpravodajsky hodnotné informace o činnosti německé okupační zprávy na teritoriu protektorátu.
Organizace Obrana národa byla v průběhu své existence v několika vlnách dekonspirována a částečně rozbita německými bezpečnostními složkami. Při jedné z nich (počátkem března 1940) byl podplukovník František Pohan zatčen gestapem a byl držen (a vyslýchán) v policejní věznici gestapa na pražském Pankráci. V září roku 1940 následoval jeho převoz do Drážďan, později pak do Zhořelce, Budyšína a Rottenburgu, kde musel více než rok pracovat v nedalekém kamenolomu.
Dne 15. září 1942 stanul František Pohan před říšským Lidovým soudním dvorem (Volksgericht) v Berlíně. Žaloba pro něj jednoznačně žádala trest smrti za velezradu. U soudu vystoupil jako nečekaný svědek obhajoby Fritz Jüstl (* 1925) – Bedřich Jüstl – starší bratr Pohanem adoptovaného syna Kurta (později Jana). Fritz sloužil v uniformě SS jako frontový voják (do nacistických jednotek SS narukoval v roce 1942 jako hudebník – bubeník Hitlerovy vojenské hudby). Před soudci argumentoval tím, že se tento český důstojník zachoval mimořádně lidsky, když se v Praze nezištně ujal poloněmeckého sirotka a vychoval ho.
Na základě tohoto argumentu nacističtí soudci zmírnili trest smrti na doživotní žalář. Zbytek druhé světové války prožil František Pohan v těžkých podmínkách německých káznic (Wohlau, Briegu a Breslau). V návaznosti na výsledek soudu v Berlíně nacistické úřady rozhodly, že Pohanův třináctiletý adoptivní syn Kurt (později Jan) coby poloněmecké dítě musí být dán na převýchovu do dětského domova (respektive německého převýchovného sirotčince) v pražské Holečkově ulici, kam byly soustřeďovány děti z celého Německa. (Kurt Pohan směl navštěvovat svoji nevlastní matku Julii a svoji nevlastní babičku Sidonii jen v neděli a to v uniformě Hitlerjugend.)
V dubnu 1944 onemocněl František Pohan tuberkulózou, byl převezen do věznice Mírov, kde se 10. května 1945 dočkal osvobození. (V době od roku 1942 až do konce druhé světové války sloužila věznice Mírov jako „ústav pro plicně nemocné“ a internovala nemocné vězně různých národností, a to zvláště české a polské.)
Po druhé světové válce František Pohan tedy německá věznění přežil a 12. května 1945 se vrátil do osvobozeného Československa, kde se opět shledal se svým adoptivním synem Kurtem Pohanem. Kurtův starší bratr Fritz (Bedřich) Jüstl byl držen rok v pracovním táboře a poté jej odsunuli do Německa. Kurt Pohan, na něhož doma odmala volali „Jeníku“, byl v roce 1945 úředně přejmenován na Jana Pohana.