Pravé neštovice, také černé neštovice (lat. Variola nebo Variola vera) je prudce nakažlivá akutní choroba, způsobená virem z čeledi Poxviridae. Představuje jedno z nejnebezpečnějších onemocnění: jen během 20. století neštovice zahubily 300–500 miliónů lidí a ještě v roce 1967 onemocnělo 15 miliónů lidí a 2 milióny jich zemřely. Díky předchozímu soustředěnému programu očkování byly pravé neštovice 8. května 1980 prohlášeny Světovou zdravotnickou organizací za zcela vymýcené.
Po ukončení vakcinačního programu ovšem již nová generace není vůči chorobě imunní a virus sám pravděpodobně stále existuje v některých laboratořích, proto se o něm uvažuje jako o možném nástroji bioterorismu.
Původce Patologickým agens, které vyvolává pravé neštovice, je virus pravých neštovic, velký, obalený DNA virus příbuzný dalším virům, které vyvolávají neštovice u zvířat. Vzhledem k vysoké virulenci viru stačí k vyvolání onemocnění u člověka pouze 10–100 virionů. Je hostitelsky specifický, způsobuje onemocnění pouze u člověka – proto také nemá žádný přirozený rezervoár a to umožnilo jeho vymýcení.
Klinický obraz náhled|vlevo|Rozmístění lézí typických pro pravé neštovicePravé neštovice se klinicky vyskytují ve dvou základních formách, které se nazývají variola major a variola minor. Kožní léze, tedy typické neštovičné změny, jsou podobné, liší se smrtností: variola minor, alastrim, má mírnější průběh a smrtnost je menší než 1 %, v případě variola major však dosahuje až 30 % Pravé neštovice: je opravdu minulost minulostí?. Kromě toho se u variola major vyskytují také další dvě, vzácné formy – hemoragická a maligní. Hemoragická forma, purpura variolosa, se objeví asi u 3 % pacientů Office of epidemiology: Smallpox (Variola) a je téměř stoprocentně smrtelná a maligní forma, rovněž s vysokou smrtností.
Vstupní branou viru je sliznice dýchacích cest, inkubační doba se pohybuje kolem 12–14 dnů. V tomto období je pacient bez příznaků a není infekční, nevylučuje virus. Po uplynutí této doby se objevují příznaky podobné chřipce = horečka, malátnost, bolesti hlavy a zad, nemocný také může zvracet.náhled|Pravé neštovice|222x222pixelůPo dvou až čtyřech dnech horečka klesne a začínají se objevovat typické neštovičné změny na kůži a sliznici nosu a úst. Nejprve se objevují na obličeji, rukou a předloktích, na trup přecházejí až po několika dnech. Na obličeji a končetinách je vyrážka mnohem výraznější než jinde na těle, toto rozmístění lézí je pro pravé neštovice typické. Neštovičné změny vznikají jako makuly (skvrny na kůži), postupně přechází přes papuly a vesikuly (malé puchýřky), které dále přecházejí v pustuly, hnisavé puchýřky, které se za dva týdny mění na krusty. Všechny vřídky pak přecházejí do dalšího stadia najednou. Jejich sekret obsahuje velké množství viru, pacient je infekční po celou dobu výskytu vyrážky.
Po čtyřech až sedmi dnech trvání vyrážky při opětovném nástupu horečky řada nemocných umírá v důsledku oběhového selhání nebo komplikací, při uzdravení se kožní léze hojí vpadlou, depigmentovanou jizvou.
Hemoragická forma probíhá odlišně, už během prvního stadia nemoci se objevuje krvácení do podkoží, na kůži se objeví tmavě červené až fialové skvrny a pacient umírá kvůli masivní ztrátě krve do podkoží a do vnitřních orgánů. Smrt nastává ještě před vytvořením neštovičných změn. Při maligní formě kožní léze nezhnisávají v pustuly.
Historie Nejstarší věrohodné klinické zmínky o onemocnění podobném neštovicím se objevují v lékařských spisech ze starověké Indie (již 1500 let př. n. l.), a Číny (1122 let př. n. l.), a také při zkoumání egyptské mumie Ramsese V., který zemřel před více než 3 000 lety (1145 let př. n. l.). Spekuluje se, že egyptští obchodníci přivezli neštovice do Indie v průběhu 1. tisíciletí př. n. l., kde zůstaly jako endemická lidská nemoc po dobu nejméně 2 000 let. Do Číny byly neštovice pravděpodobně zavlečeny v průběhu 1. století n. l. z jihozápadu a v 6. století se z Číny rozšířily do Japonska. V Japonsku epidemie v letech 735–737 údajně zabila až třetinu obyvatelstva. Nejméně sedm náboženských božstev bylo speciálně zasvěceno neštovicím, například bůh Sopona v jorubském náboženství v západní Africe. V Indii byla v chrámech po celé zemi uctívána hinduistická bohyně neštovic Šitala.
Není zcela jasné, kdy se neštovice poprvé objevily v Evropě a jihozápadní Asii. Svatý Mikuláš z Remeše se stal patronem obětí neštovic, protože údajně přežil epidemii v roce 450, a svatý Řehoř z Tours zaznamenal podobnou epidemii ve Francii a Itálii v roce 580, kdy byl poprvé použit termín variola. Jiní historici spekulují, že neštovice přenesla z Afriky do jihozápadní Evropy arabská vojska v průběhu 7. a 8. století. První známý popis pravých neštovic pochází ze sedmého století našeho letopočtu od Árona z Alexandrie, ale rozeznat pravé neštovice od spalniček a planých neštovic dokázal až Abú Bakr Mohammed ibn Zakaríja ar-Rází v devátém století našeho letopočtu, který také ve svém díle Kitab fi al-jadari wa-al-hasbah (Kniha o neštovicích a spalničkách) Árona cituje.
Během středověku došlo v Evropě k několika epidemiím neštovic. Neštovice se zde však usídlily až v důsledku růstu populace a mobility, což umožnily křížové výpravy. V 16. století se neštovice rozšířily na většině území Evropy, kde jejich úmrtnost dosahovala až 30 %. Tento endemický výskyt neštovic v Evropě má zvláštní historický význam, protože postupné objevování a kolonizace Evropany měly tendenci šířit tuto nemoc do dalších národů. V 16. století se neštovice staly převládající příčinou nemocnosti a úmrtnosti ve velké části světa.náhled|Aztékové nakaženi neštovicemi, 16. století|240x240pixelůPravé neštovice se považují za jednu z nejvýznamnějších příčin úspěchů bílých kolonizátorů v Americe. Právě to, že došlo k průniku daných nemocí na americký kontinent, zejména pravých neštovic, vedl k tomu, že panenská populace Indiánů byla v klíčových oblastech během několika desítek let zredukována o 90 %, což vedlo ke zhroucení jejich sociálních struktur. Takový rozvrat a ztráty obyvatelstva byly důležitým faktorem, který Španělům pomohl k dobytí říše Aztéků a Inků. Pro porovnání např. černá smrt o několik století dříve způsobila úmrtí „pouze“ 30–60 % obyvatel Evropy. Neštovice se přenášejí výhradně mezi lidmi a před příchodem Evropanů na americký kontinent zde byly chorobou zcela neznámou. Původní americká populace proto byla vůči nim mnohem citlivější, nežli populace z kontinentů, kde se neštovice vyskytovaly již řadu generací."Válka světů a mikrobů. Aztékové, Cortés a evropské infekce". Vesmír 83, 554, 2004/10 Přestože zavleční neštovic i dalších nemocí mělo drtivý dopad na indiánské populace a pomohlo to kolonizaci, tak to nelze dávat za vinu příchozím Evropanům. Na vině byla dlouhodobá izolace Amerického kontinentu a k dané situace by dříve či později došlo při jakémkoliv kontaktu. Zbytek světa si v průběhu historie prošel několika podobnými katastrofami a tím získal imunitu.
Neštovice byly zavlečeny na karibský ostrov Hispaniola v roce 1507 a na pevninu v roce 1520, kdy španělští osadníci z Hispanioly dorazili do Mexika a nechtěně s sebou neštovice přivezli. Podobně bylo anglické osídlení východního pobřeží Severní Ameriky v roce 1633 v Plymouthu ve státě Massachusetts doprovázeno ničivými epidemiemi neštovic mezi původním americkým obyvatelstvem a následně i mezi domorodými kolonisty. Do Austrálie byly neštovice zavlečeny v roce 1789 a znovu v roce 1829, ačkoli koloniální lékaři se rozcházeli v názoru, zda epidemie z let 1829–1830 způsobily neštovice nebo plané neštovice. Neštovice byly v letech 1780–1870 označovány za hlavní příčinu úmrtí domorodého obyvatelstva.
V polovině 18. století byly neštovice hlavní endemickou nemocí všude na světě s výjimkou Austrálie a malých ostrovů nedotčených okolním prostředím. V Evropě 18. století byly neštovice hlavní příčinou úmrtí, každý rok na ně zemřelo kolem 400 000 Evropanů a přeživší se podíleli na jedné třetině všech případů slepoty. Rozšířené využití variolizace v některých zemích v druhé polovině 18. století, zejména ve Velké Británii, jejích severoamerických koloniích a Číně, poněkud snížilo dopad neštovic mezi bohatými vrstvami , ale ke skutečnému snížení jejich výskytu došlo až koncem 19. století, kdy se očkování stalo běžnou praxí. Zdokonalené vakcíny a praxe přeočkování vedly k podstatnému snížení počtu případů v Evropě a Severní Americe, ale neštovice zůstaly téměř nekontrolované všude jinde na světě. V polovině 20. století se v mnoha částech Afriky vyskytovala variola minor spolu s variola major v různém poměru. U pacientů s variola minor dochází pouze k mírnému systémovému onemocnění, často se léčí ambulantně, a proto mohou snadněji šířit nákazu. Infekce virem variola minor vyvolává imunitu proti smrtelnější formě variola major. Variola minor se postupně rozšířila po celých USA, do Kanady, jihoamerických zemí a Velké Británie, a stala se tak dominantní formou neštovic a tím se dále snížila jejich úmrtnost.
Odhaduje se, že jen během 20. století tato choroba zahubila 300–500 milionů lidí. Na českém území jako první začal očkovat proti variole lékař Philip Zillich v roce 1801 v Krásné Lípě v domě č. p. 254. O povinném očkování dětí byl v roce 1919 v Československu vydán zákon. Ještě v roce 1967 onemocnělo celosvětově 15 miliónů lidí a 2 milióny jich zemřely. Poslední známý případ této nemoci pochází z roku 1978, kdy se jí nakazily Janet Parkerová, medicínská fotografka oddělení anatomie na University of Birmingham Medical School, a skrze ni i její matka. Janet Parkerová navzdory veškeré snaze lékařů zemřela 11. září 1978, měsíc po propuknutí choroby, jako poslední známá oběť této choroby.https://is.muni.cz/el/med/jaro2016/VLOZ0241p/um/Eradikacni_programy.pdf Ještě před její smrtí spáchal sebevraždu prof. Henry Bedson, z jehož laboratoře, umístěné o patro níže přímo pod laboratoří Janet Parkerové, virus nejspíše unikl.
Po ukončení tohoto eradikačního programu roku 1980, kdy Světová zdravotnická organizace prohlásila pravé neštovice za zcela vyhubené, bylo rozhodnuto zničit všechny laboratorní vzorky původce choroby, zůstat měly pouze ve dvou laboratořích – jedna v USA (jsou přechovávány v CDC v Atlantě) a jedna v SSSR (Rusko). Podle svědectví Kanatžana Alibekova však SSSR ještě v 70. a 80. letech prováděl pokusy s cílem ještě zvýšit nebezpečnost tohoto viru a měl vyrobit značné množství biologických zbraní založených na jeho bázi.
V roce 2010 prošetřovala WHO možný výskyt pravých neštovic v Ugandě.
Očkování a variolizace vpravo|náhled|Objevitel vakcinace proti variole Edward Jenner (1749–1823) náhled|Further observations on the variolae vaccinae, or cow pox (Soho, 1799) Nejstarší doložená metoda ochrany proti pravým neštovicím pochází z 10. století z Číny, kde bylo používáno vdechování usušených neštovičných strupů, obsahujících především neaktivní viriony. Tato metoda se nazývá variolizace a v kontrastu s pozdějším očkováním proti pravým neštovicím obsahovala původce pravých neštovic. V Anglii v roce 1721 zavedla první variolizaci proti neštovicím Mary Wortley Montagu. Použila metodu již dříve užívanou v Turecku. Očkování spočívalo v záměrném nakažení pacienta sušeným hnisem z puchýřů pravých neštovic, v němž je původce oslabený. Neštovice jsou však velice virulentní, a tak i následující lehčí průběh nemoci mohl vést ke znetvoření nebo smrti pacienta, který byl navíc po celou dobu infekční a mohl šířit nemoc dál.