Kaple svaté Radegundy v Chinonu ( ) je částečně troglodytní (skalní) církevní stavba, která vznikla úpravou staršího oratoria vysekaného ve skalním svahu Sainte-Radegonde. Nachází se východně od historického centra města Chinon v departementu Indre-et-Loire v regionu Centre-Val de Loire ve Francii.

Jako prvořadá národní historická památka byla celá kaple, včetně unikátních vnitřních fresek, zapsána na seznam historických památek v roce 1967. V současnosti v jejích prostorách sídlí Muzeum lidového umění a tradic regionu Chinonais.

Stavebně-historický vývoj a náboženský kult Lokalita byla vyhledávána již od starověku, a to díky přítomnosti podzemního pramene (studny), jehož vodě lidová tradice připisovala zázračné léčivé účinky. Podle církevních pramenů zde byl pohřben slavný poustevník Jean z Chinonu (Jean le Reclus). Nejdůležitější stavební úpravy, které vedly k proměně poustevny ve skutečnou církevní svatyni, však spadají až do 11. nebo 12. století.

Kaple obdržela své současné patrocinium po franské královně a světici Radegundě z Poitiers. Ta podle legendy Chinon opakovaně navštěvovala a ve zdejší skalní jeskyni rozmlouvala s poustevníkem Jeanem.

Unikátní nástěnné malby a „Královský lov“ Vnitřní skalní stěny kaple zdobí několik vrstev nástěnných maleb, které pocházejí z různých historických období a dochovaly se ve velmi rozdílném stavu.

Během restaurátorských prací byla v roce 1964 náhodně objevena monumentální nástěnná malba, která zachycuje scénu lovu s dravými ptáky (sokolnictví). Tato freska, pocházející z konce 12. století, vešla do dějin umění pod názvem „Královský lov“. Přesná identita jezdců vyobrazených na malbě je dodnes předmětem vědeckých debat. Moderní historici umění se však obecně shodují, že se s vysokou pravděpodobností jedná o portréty klíčových členů anglické královské dynastie Plantagenetů, kteří v té době z blízkého hradu Chinon vládli rozsáhlé Anjouovské říši.

Novodobé dějiny a muzeum Po vypuknutí Velké francouzské revoluce byla kaple zrušena, vyvlastněna a prodána jako národní majetek. V průběhu 19. a první poloviny 20. století prošel objekt složitým vývojem – skalní interiéry i přiléhající jeskyně byly adaptovány na nouzové civilní bydlení a stavba vystřídala celou řadu soukromých majitelů.

V roce 1957 zchátralý objekt odkoupilo do svého vlastnictví město Chinon. To v areálu zahájilo rozsáhlé záchranné památkové práce a v roce 1966 zde slavnostně otevřelo regionální národopisné Muzeum lidového umění a tradic regionu Chinonais (Musée des arts et traditions populaires du Chinonais), které v prostorách této unikátní skalní kaple funguje dodnes.

Lokalizace

Tento částečně skalní (troglodytní) areál je situován na strmém skalním svahu, který na pravém břehu dominuje údolí řeky Vienne. Lokalita se nachází východně od historického jádra města Chinon v nadmořské výšce přibližně 68 metrů, přičemž vrchol samotného svahu dosahuje výšky 94 metrů a koryto řeky Vienne leží v nadmořské výšce 30 metrů.

Jednotlivé jeskynní prostory a skalní dutiny, které celý církevní komplex tvoří, byly uměle vysekány do žlutého tufu (místního vápence) pocházejícího z geologického období svrchního Turonu. Tato usazená sedimentární hornina byla v celé oblasti středního toku Loiry a jejích přítoků masivně těžena a využívána jako hlavní stavební i sochařský materiál již od dob antiky.

Přístupové trasy Ke kapli stoupají dvě souběžné ulice – rue du Pitoche a rue du Coteau de Sainte-Radegonde. Tyto komunikace postupně stoupají směrem k východu po vrstevnicích skalního masivu a vycházejí od historického areálu bývalého kolegiátního kostela svatého Mexma v Chinonu, který je od kaple svaté Radegundy vzdálen necelých 600 metrů vzdušnou čarou.

Tato linie ulic vykazuje následující historické a konstrukční parametry: Podle historických pramenů se jedná o původní středověkou, či dokonce antickou cestu, která tudy procházela a směřovala dále na sever do chinonského lesního masivu. Trasa probíhá v těsném sousedství a kopíruje podélnou obvodovou zeď samotné kaple. Tato historická cesta zároveň zajišťuje přístup i k celé řadě dalších okolních civilních troglodytních obydlí a skalních bytů, které jsou podél ní ve skalním masivu vyhloubeny.

Historie

Antické osídlení a pohanský kult pramene Lokalita Sainte-Radegonde v Chinonu byla podle archeologických nálezů osídlena již v době halštatské (starší době železné). Svědčí o tom pozůstatky nadzemních obydlí a četné střepy keramiky, které archeologové objevili na svahu přímo nad dnešní kaplí.

V období antiky či v raně křesťanské epoše byla tato lokalita podle tradice centrem pohanského kultu, který se soustředil kolem hluboké studny vysekané ve skále v zadní části dnešního chrámu. Tato studna se včetně svých architektonických úprav dochovala v úplnosti do současnosti. Její vznik lze na základě stavebních prvků skutečně klást do období antiky, případně do doby vlády Merovejců.

Kultovní úcta k vodě z tohoto pramene vycházela z toho, že vodě byly připisovány zázračné léčivé a uzdravující účinky a podle lidové tradice měla voda mít největší sílu, pokud byla čerpána během magické Svatojánské noci (letního slunovratu). Tato konkrétní vazba na svatého Jana je však pravděpodobně mladšího původu a vznikla až v přímé souvislosti s pozdějším osídlením lokality poustevníkem jménem Jan.

Křesťanská poustevna, kult svaté Radegundy a pohřby (6.–15. století)

Podle církevní tradice, kterou detailně zaznamenal biskup Řehoř z Tours ve svém spise Liber in Gloria Confessorum (23. kapitola), byla lokalita christianizována v 6. století, pravděpodobně kolem roku 530. Tehdy se zde usadil poustevník Jean Reclus (v kronikách nazývaný též kněz Jan), který pocházel z Britských ostrovů. Jean před svým odchodem do ústraní pobýval mezi řeholníky u svatého Mexma v Chinonu.

Přesné umístění jeho původní poustevny je však předmětem vědeckých diskusí. Geomorfologie skalního svahu se v průběhu staletí kvůli lidským zásahům a sesuvům půdy dramaticky proměnila a jeskyní je v této lokalitě velké množství. Část historiků se domnívá, že poustevna stála přímo v místech dnešní kaple, což odpovídá tehdejším zvyklostem poustevnického života. Druhá skupina badatelů na základě textů Řehoře z Tours tvrdí, že šlo o dvě odlišná místa – Janova obytná cela se podle nich nacházela západně od jeskyně, která dnes slouží jako kaple a v níž byl poustevník po své smrti pohřben.

Poustevník Jan si podle dobových pramenů získal obrovskou pověst církevní moudrosti. Pro radu za ním osobně přicházela i franská královna svatá Radegunda, která se v Chinonu opakovaně zastavovala během svých cest do Poitiers, kde zakládala slavné opatství Sainte-Croix de Poitiers. Právě tyto královské návštěvy vysvětlují pozdější zasvěcení chrámu této světici.

Lidová tradice uvádí, že oratorium se ihned po Janově smrti stalo vyhledávaným pohřebištěm dalších poustevníků, kteří následovali jeho příklad. Archeologické výzkumy v podlaze jižní lodi sice odhalily řadu skalních hrobů, avšak ty, které se podařilo spolehlivě datovat, pocházejí až z pozdního středověku. Tyto hroby jsou charakteristické přítomností hlavových opěrných výklenků určených k fixaci hlavy zemřelého, což byl pohřební zvyk, který se masivně rozvinul právě v této éře.

Na sklonku římského císařství a během raného středověku byla celá řada pohanských kultovních míst – zejména těch spojených s vodními prameny – systematicky likvidována, nebo naopak christianizována stavbou kostelů a kaplí. Kaple svaté Radegundy, která v sobě doslova integruje starověký pohanský pramen do nitra křesťanské sakrální stavby, je klasickým příkladem tohoto procesu náboženského přivlastnění.

Přestavba na kapli (11.–15. století)

Přesný moment, kdy kaple přešla ze statusu poustevnického oratoria do podoby plnohodnotné kaple přijímající poutníky, není z písemných pramenů znám. Řehoř z Tours ve svých spisech sice zmiňuje doložené zázraky, o organizovaných poutích se však nevyjadřuje.

Svou základní podobu získal areál v 11. nebo na počátku 12. století, kdy došlo k zásadní stavební úpravě – přímo do skalního masivu byla vysekána hlavní vnitřní loď. Při dodatečném zvyšování její skalní klenby musel stavitel prostor staticky zajistit a podepřít dvěma robustními monolitickými sloupy.

Na konci 12. století nebo na počátku 13. století však stavbu postihla katastrofa, když se na jižní straně částečně zřítila skalní klenba. Objekt v tomto stavu přestal vyhovovat neustále rostoucímu počtu věřících a poutníků. Kapitula proto přistoupila k radikálnímu řešení a vybudovala druhou, paralelní loď. Tato jižní loď byla vyzděna klasicky a zastřešena pultovou střechou.

Během Velké francouzské revoluce však toto zastřešení zcela zaniklo a celá jižní loď byla novodobě proměněna v otevřenou terasovitou zahradu. Od vnitřní skalní lodi ji dodnes opticky odděluje dochovaná středověká kolonáda a moderní ochranná mříž. S touto rozsáhlou stavební a záchrannou kampaní z přelomu 12. a 13. století pravděpodobně souvisí také pořízení cenných nástěnných maleb na severní stěně skalní lodi, které byly náhodně objeveny ve 20. století.

V dochovaných písemných pramenech je kaple svaté Radegundy poprvé výslovně zmíněna k roku 1269, kdy je titulována latinským výrazem ecclesia (kostel).

Prvním autorem, který v literatuře přímo propojil existenci této skalní kaple s prastarou tradicí o poustevníku Janu Reclusovi, byl však až spisovatel François Rabelais. Ten tuto lokální tradici výslovně popsal ve svém slavném renesančním díle Třetí kniha (Le Tiers Livre), vydaném v roce 1546.

Na přelomu 14. a 15. století (v letech 1388–1402) zemské kroniky v kapli výslovně zaznamenávají pohřby významných místních osobností. Patřily mezi ně dvě řeholnice a přední chinonský měšťan (notábl), který se po absolvování pouti do Jeruzaléma vzdal světského života a dožil v kapli jako poustevník.

Drancování, novověké proměny a epidemie (16.–18. století) Během náboženských válek v roce 1563 byla skalní kaple kompletně vypleněna protestantskými vojsky. Útočníci tehdy zničili zdejší hroby a relikvie poustevníka svatého Jana. O dvacet let později, v době ničivé epidemie moru či skvrnitého tyfu, která těžce zasáhla celý kraj Touraine, byly jeskynní prostory využity jako nouzové izolované ubytování pro ošetřovatele a rodiny nakažených.

K celkové barokní obnově chrámu došlo v 17. století. Kolem roku 1643, za působení kanovníka Louise Bretona, který osobně obýval přilehlý skalní farní byt vyhloubený v sousedství, byl v jižní apsidě vysvěcen nový oltář. V téže době vznikl v tehdejší východní kapli nový cyklus nástěnných maleb, který s doprovodnými vysvětlujícími textovými legendami zachycoval životní příběh svaté Radegundy.

Zrušení za revoluce a proměna v civilní byty

Po vypuknutí Velké francouzské revoluce byla kaple v roce 1793 zrušena a prodána jako národní majetek. Celý sakrální prostor i s navazujícími západními jeskyněmi byl následně radikálně stavebně transformován na čtyři samostatné skalní byty. V samotné kapli se z této éry dodnes dochovaly stopy po komínových průduších vysekaných přímo do rohů její skalní klenby. Tato situace, provázená neustálým střídáním soukromých majitelů, trvala téměř jedno století. Během tohoto období prováděli jednotliví vlastníci amatérské výkopy v hrobkách s cílem získat historické kosterní pozůstatky nebo cenný mobiliář.

V zimě roku 1878 areál odkoupila zámožná chinonská měšťanka Élisabeth Charre, jejímž přímým cílem bylo zchátralé jeskyně zrestaurovat a vrátit je náboženskému životu, což se jí hned následujícího roku podařilo.

Z této obnovovací fáze pochází několik významných prvků. Nová ležící náhrobní figura (gisant) svatého Jana, která byla dokončena 6. srpna 1879, kompletní vyřezávaný oltářní fond a novogotický soubor soch, Nové malby v apsidě - Monumentální freska zobrazující Krista v glórii obklopeného tetramorfem (symboly čtyř evangelistů), stejně jako oprava starších dochovaných fresek ze 17. století.