Katedrála svatého Gatiena v Tours (francouzsky Cathédrale Saint-Gatien de Tours) je římskokatolická katedrála nacházející se v historické části města Tours (Vieux-Tours) v departementu Indre-et-Loire v regionu Centre-Val de Loire. Tento významný gotický chrám, zasvěcený svatému Gatienovi (prvnímu tourskému biskupovi), je sídelním kostelem tourské arcidiecéze a metropolitní katedrálou tourské církevní provincie.

Jako prvořadá národní architektonická památka byla katedrála zapsána na státní seznam historických památek v roce 1862.

Předchozí stavby

První svatyně a pozdně antické castrum (4.–12. století) Původní katedrálu, tehdy zasvěcenou svatému Mauriciovi, vybudoval v letech 337–371 biskup Lidoire, předchůdce svatého Martina z Tours. V roce 561 budova vyhořela, následně ji však nechal kompletně zrekonstruovat biskup Řehoř z Tours a v roce 590 ji nově vysvětil.

Vzhledem k poloze chrámu na jihozápadním nároží římského opevnění (castrum) a jeho přísné orientaci k východu bylo architektonické řešení přístupu netypické. Do chrámu se vstupovalo buď přímo skrz pozdně antickou hradbu, nebo zalomenou přístupovou cestou z hlavní městské komunikace, což představuje velmi vzácné urbanistické řešení.

V průběhu druhé čtvrtiny 12. století byl chrám od základu románsky přestavěn. Tato novostavba však podlehla ničivému požáru v roce 1166 během mocenských bojů mezi francouzským králem Ludvíkem VII. a anglickým králem Jindřichem II. Plantagenetem (který byl zároveň hrabětem z Anjou). Přesný půdorys ani podoba této zaniklé románské stavby nejsou známy.

Současná katedrála

Geografický kontext V době zahájení gotické novostavby byla katedrála situována na strategickém místě téměř u samého vyústění mostu přes řeku Loiru, který vojensky kontroloval tourský hrad. Stavba tak přímo dominovala hlavní obchodní magistrále spojující Paříž s jihozápadní Francií.

Stavební vývoj gotické budovy (12.–16. století)

Současná katedrála svatého Gatiena byla kontinuálně budována mezi lety 1170 a 1547, kdy postupně zcela nahradila původní vyhořelou románskou stavbu.

Výstavba probíhala v těchto hlavních chronologických etapách: První fáze (od roku 1170): Práce započaly výstavbou jižního ramene příčné lodi (transeptu) a spodních partií obou západních věží. Výstavba chóru (cca 1220–1279): Radikální obnova kněžiště se tradičně kladla do let 1236–1279. Moderní výzkumy však posunuly datování spodních částí zdiva již do let 1220–1230. Osazení krovů a montáž unikátních vitráží v pasáži triforia se uskutečnily kolem let 1245–1255. Toto staveniště sehrálo klíčovou úlohu při formování specifického gotického stylu v údolí Loiry. Budování hlavní lodi (14. století): Výstavba hlavní lodi si vyžádala nejdelší časový úsek. Stavitel Simon du Mans nejprve dokončil transept a položil základy lodi, ze které bylo během 14. století vztyčeno šest klenebních polí, boční uličky a přilehlé kaple. První dvě klenební pole přitom přesně kopírovala rozsah staré románské katedrály a jejich základy sahají až do 12. století. V roce 1356 obdržela katedrála své současné patrocinium a byla zasvěcena svatému Gatienovi.

Dokončení lodi a západního průčelí (15.–16. století) Hlavní loď byla definitivně dokončena v 15. století pod vedením stavitelů Jeana de Dammartin, Jeana Papina a Jeana Duranda. Práce postupovaly rychle díky štědrým finančním darům od francouzského krále Karla VII. a bretaňského vévody Jana V. V rámci této stavební etapy byla loď výrazně prodloužena směrem k západu. Vstupní věže tak byly postaveny již vně hranic původního antického města. Profil pozdně antické městské hradby je dodnes patrný v řezu za věžemi ze severní strany.

Západním průčelím se v polovině 16. století uzavřel velkolepý projekt celkové rekonstrukce, zahájený o dvě stě let dříve. Výstavba samotné fasády probíhala od počátku 15. století a jedná se o jedno z mála takto monumentálních pozdně středověkých stavenišť ve Francii.

Architektonická kompozice: Průčelí se vyznačuje neobvykle subtilním a štíhlým rázem. Je přísně strukturováno vertikálními liniemi obou věží a postrádá výrazné horizontální předěly, které byly typické pro harmonická průčelí klasické gotiky. Sochařská výzdoba: Průčelí vyniká mimořádným bohatstvím a opulentností sochařského dekoru. Pro celkovou podobu byla klíčová rozhodnutí architekta Jeana de Dammartin z let 1430–1470. Když se práce v pozdější fázi zpomalily, podařilo se zajistit potřebné finanční toky díky darům kanovníků a vlivu kardinála de Bourdeilles, který zastával úřad arcibiskupa v 70. letech 15. století.

Náboženské války a dokončení věží Během náboženských válek v roce 1562 byla katedrála těžce poškozena protestantskými vojsky, která zničila většinu velkých soch na podnožích (příporách) portálů. I přes tuto ztrátu zůstává západní průčelí jednou z nejúchvatnějších ukázek pozdní plaménkové gotiky (gothique flamboyant) ve své nejbujnější podobě. Zdivo představuje pravou „kamennou krajku“, která nemá v evropské architektuře téměř srovnání.

Obě monumentální věže byly dokončeny v první polovině 16. století a nesou již renesanční prvky: Severní věž: Byla vztyčena v roce 1507 stavitelem Pierrem de Valence. Jižní věž: Byla vybudována v letech 1534 až 1547 architektem Pierrem Gadierem.

Rozměry katedrály

Vzhledem k tomu, že výstavba chrámu probíhala ve srovnání s jinými francouzskými památkami mimořádně pomalu, budova dnes představuje ojediněle ucelenou encyklopedii francouzské církevní architektury od 12. až do 16. století.

Základní stavební články kombinují tyto slohové etapy: Románský sloh: Dochoval se v nejstarších spodních základových partiích a na masivních opěrných pilířích obou západních věží. Gotický sloh (paprsková a plaménková gotika): Dominuje celkové architektonické kompozici, konstrukci kleneb a bohatému sochařskému dekoru průčelí. Renesanční sloh: Projevuje se na samotných vrcholech obou věží, které byly dokončeny na počátku 16. století.

+ Hlavní rozměry katedrály svatého Gatiena Konstrukční část chrámu Rozměr v metrech Celková délka interiéru 100 m Celková šířka lodi 28 m Šířka v úrovni příčné lodi (transeptu) 46 m Výška hlavní lodi pod klenbou 29 m (Pro srovnání: katedrála v Chartres dosahuje výšky pod klenbou 37,50 m) Výška bočních lodí 11 m Výška severní věže 68 m Výška jižní věže 69 m

Průčelí

Vitráže a sklářské umění Ačkoliv tourská katedrála nebývá z čistě architektonického hlediska řazena mezi absolutně nejvýznamnější gotické chrámy Francie, disponuje ojedinělým klenotem evropského významu – mimořádně cennou a ucelenou kolekcí historických vitráží.

Nejkrásnější a vizuálně nejpůsobivější z nich zdobí kaple v ochozu (deambulatoriu) a okna vysokého chóru. Tento soubor představuje jeden z nejúplnějších, nejrozmanitějších a nejlépe dochovaných komplexů medailonových vitráží ze 13. století v Evropě. Celou kolekci doplňují dvě velká růžicová okna (rozety) v transeptu ze 14. století a vitráže v hlavní lodi a na západním průčelí pocházející z 15. století. Další cenná vitráž z 15. století zdobí jednu z kaplí jižní boční uličky.

Katedrála navíc funguje jako významné muzeum a konzervatoř tourského sklářského umění. Zdejší kapitula totiž na konci 18. a na začátku 19. století cíleně odkoupila historické vitráže ze zničených a zbořených městských kostelů (zejména z opatství svatého Juliána a baziliky svatého Martina). Tyto zachráněné panely jsou dnes osazeny převážně v oknech deambulatoria.

Puristické restaurátorství v 19. století V letech 1841 až 1863 byla celkovou obnovou a novým seskládáním starobylých vitráží pověřena vyhlášená tourská sklářská dílna rodiny Lobinů. Během těchto prací však bylo mnoho původních středověkých panelů vyhodnoceno jako „neslučitelné“ s tehdejším puristickým restaurátorským konceptem a následně byly rozprodány na černém uměleckém trhu.

Tento rozprodej měl za následek: Část uceleného souboru s tematikou Stvoření světa byla v roce 1916 odkoupena zpět a druhotně osazena do jižní boční kaple. Další chybějící originální středověké panely z Tours byly novodobě identifikovány a lokalizovány ve sbírkách několika významných muzeí ve Spojených státech amerických.

Moderní vitráže z 21. století Při příležitosti generální rekonstrukce severního ramene příčné lodi, zahájené v roce 2009, bylo rozhodnuto osadit nová umělecká skla do čtyř velkých oken transeptu, která do té doby zůstávala prázdná.

Na základě architektonické soutěže z roku 2011 byl k realizaci vybrán společný projekt výtvarníka Gérarda Collina-Thiébauta a renomovaného mistra sklenáře Pierra-Alaina Parota. Tyto nové soudobé vitráže originálním způsobem rozvíjejí, modernizují a ikonograficky obnovují tradiční hagiografická témata úzce spojená s kultem svatého Martina z Tours.

Mobiliář a vnitřní vybavení katedrály

Hrobka dětí Karla VIII. a Anny Bretaňské náhled|Renesanční náhrobek dětí krále Karla VIII. a Anny Bretaňské z dílny Michela Colombeho a Girolama Paciarotta V interiéru katedrály se nachází cenná hrobka dvou dětí francouzského krále Karla VIII. a královny Anny Bretaňské, které zemřely v kojeneckém věku. Tento monumentální náhrobek, vytesaný z drahocenného kararrského mramoru, je čistou a špičkovou ukázkou nastupujícího renesančního slohu.

Konstrukce náhrobku kombinuje dvě umělecké školy: Ležící figury dětí (gisanti): Pocházejí ze sochařské školy mistra Michela Colombeho. Mramorový podstavec (sokl): Je dílem italského renesančního umělce Girolama Paciarotta (známého ve Francii jako Jérôme Pacherot).

Jedná se o identickou autorskou kombinaci a huť, která vytvořila také slavný náhrobek bretaňského vévody Františka II. v katedrále svatého Petra a Pavla v Nantes. Dílo v Tours je sice řemeslně mimořádně kvalitní, rozměrově je však menší a skromnější; přímý osobní podíl samotného Michela Colombeho na tesání figur navíc není písemně doložen.

Historické osudy památky byly velmi dramatické. Od roku 1506 byl monument původně umístěn v prostorách staré baziliky svatého Martina v Tours. Během Velké francouzské revoluce byl náhrobek rozebrán a hrozilo jeho zničení. Teprve v roce 1814 byl zachráněn, znovu sestaven a trvale přenesen do katedrály svatého Gatiena, kde v roce 1834 prošel první rozsáhlou restaurací.

Historické tapisérie Katedrála původně vlastnila vzácný soubor čtyř historických tapisérií z vyhlášených dílen v Aubussonu, pocházející ze 17. století.

V noci z 27. na 28. března 1903 však celý tento soubor historických gobelínů beze stopy zmizel. Drzým zlodějem byl slavný francouzský anarchista a kasař Alexandre Jacob, jehož kriminální kousky se staly přímou inspirací pro literární postavu gentlemana-lupiče Arsèna Lupina.

Soubor tvořila tato čtyři zmizelá díla s biblickou tematikou: Uvedení Páně do chrámu (Obětování v chrámě) Klanění pastýřů Útěk do Egypta Ježíš mezi učenci v chrámě

Barokní tabernákl z Chambordu Od roku 2011 je v jedné z kaplí chórového ochozu (deambulatoria) vystaven monumentální barokní tabernákl ze 17. století. Toto výjimečné umělecko-řemeslné dílo je vyrobeno z masivního dubového dřeva, které je kompletně dýhováno vzácným černým ebenem a vykládáno slonovinou.

Původně byl tabernákl majetkem kartuziánského kláštera a později patřil karmelitánskému klášteru v Créteil. Jeptišky jej v 50. letech 20. století darovaly francouzskému státu. Od roku 1963 zdobil zámeckou kapli na slavném královském zámku Chambord. Vedení tamního zámku se však novodobě rozhodlo objekt zpětně vybavit výhradně mobiliářem, který byl přímou součástí jeho vlastní stavební historie.

Tabernákl byl proto oficiálně převeden do majetku tourské katedrály svatého Gatiena. Před jeho instalací v deambulatoriu byl celý objekt kompletně zrestaurován a byl k němu dodatečně zhotoven nový kamenný podstavec a umělecky kovaná ochranná mříž.

Nástěnné malby a historická polychromie stěn