Křesťansko-drúzská válka je označení pro ozbrojený konflikt mezi křesťanskými Maronity a Drúzy, který se odehrál v Libanonu pod nadvládou Osmanské říše v roce 1860. Po drtivém vítězství Drúzů následovaly masakry Maronitů a dalších křesťanů, které se rozšířily do dalších oblastí Osmanské Sýrie, zejména do Damašku.
Pozadí Do roku 1840 v emirátu Horský Libanon, který spadal pod nadvládu Osmanské říše, žili křesťané a Drúzové v relativním míru. Společnost se dělila dle feudálních pravidel na stavy, spíše než nábožensky. Emirátu vládla arabská dynastie Šihábovců, kteří s vírou nakládali jen nominálně (někteří byli sunnitští muslimové, jiní Drúzové, další pak Maronité).
V roce 1839 osmanský sultán Abdülmecid I. dekretem zavedl reformy Tanzimat. Ty slibovaly rovnost všech poddaných, což si každá strana vykládala různě. Liberalizace také otevřela cestu uplatňování většího vlivu evropských mocností. Evropané naléhali na sultána, aby v Horském Libanonu došlo k rozdělení území na křesťanskou a drúzskou část. Emirát Horský Libanon byl součástí většího správního celku Osmanské Sýrie. Sultán proto uložil guvernérovi Damašku, aby navrhl linii rozdělení emirátu. Severní část měl dostat do správy křesťanský místoguvernér, jižní drúzský místoguvernér. Oba místoguvernéři se zodpovídali guvernérovi Sidónského ejáletu, který sídlil v Bejrútu.
Osmanský sultán k správnímu rozdělení emirátu přistoupil z logiky taktiky rozděl a panuj. Nicméně rozdělení také vedlo k diverzifikaci vlivu Evropanů. Zatímco Maronité získali podporu Francie, Drúzové se navázali na Britské impérium. Rozdělení brzy vedlo k posílení konfliktu mezi oběma skupinami obyvatel.
Průběh konfliktu v Horském Libanonu náhled|Křesťanští ozbrojenci v Horském Libanonu (koncem 19. století) V roce 1859 vypuklo v libanonském regionu Keserwan rolnické povstání vedené Maronitou Tánijusem Šáhínem. Příčinou byly vysoké daně a privilegia šlechty. Rolníci přepadali maronitskou šlechtu a ničili jejich majetek. Krátce poté se jim podařilo vyhnat místní šlechtu a zabrat část území.
V srpnu 1859 došlo ke střetům mezi Maronity a Drúzy v křesťanské části Libanonu. V reakci drúzská šlechta začala vyzbrojovat různé paramilitární skupiny. V téže době na konflikt reagoval maronitský arcibiskup v Bejrútu Tobia Aoun, který zajistil vyzbrojování křesťanských skupin.
Na jaře 1860 se odehrála řada přepadů, loupeží a vražd v jižní drúzské části Libanonu. V této době však šlo zejména ještě o aktivity loupežných skupin, spíše než organizovaný boj. Střety se ale stupňovaly.
Válka vypukla koncem května 1860. Za její počátek je považován přesun jednotky 250 mužů Tánijuse Šáhína z Keserwanu do Baabdy, což drúzská šlechta považovala za provokaci. Naopak Maronité vyhodnotili posílení přítomnosti osmanských vojáků v regionu za předzvěst drúzského útoku. Vojáci však byli paradoxně sultánem nasazeni, aby v regionu zjednali pořádek. Dne 29. května 1860 Šáhínovi muži přepadli vesnice v regionu Baabda a vyplenili je. Druhého dne Drúzové přepadli křesťanské vesnice. Tím naplno vypukla občanská válka.
Tisíce Drúzů, vedených lokálními klany, rychle získalo převahu. Křesťané ze smíšených vesnic a měst před jejich postupem prchali a obraceli se na osmanského sultána i evropské konzuly o pomoc. Drúzové mezitím expandovali ze své části Horského Libanonu jihovýchodně k městu Hasbaya. Ve městě se drúzští vojáci střetli s křesťany, které po krátké bitvě porazili. Následně dobyli palác Šihábovců a popravili bývalého emíra Sa'ad ad-Dína Šihába. Pod ochranou Šihábovců se ve městě skrývali křesťané, z nichž pak tisíc mužů a chlapců Drúzové zmasakrovali. Ženy byly ušetřeny.
náhled|vlevo|Město Rashaya s pevností (koncem 19. století) Drúzové poté expandovali v regionu údolí Bikáa směrem k městu Rashaya, do kterého před nimi prchali Maronité, jelikož v něm byla stálá posádka osmanských vojáků. Drúzové cestou vypalovali opuštěné domy Maronitů. Patronát nad prchajícími křesťany navíc převzal Alí Šiháb, guvernér Rashayi. Drúzové přesto město napadli a vypalovali domy křesťanů v obsazených částech města. Po zásahu Osmanů se ovšem Drúzové z města stáhli. Utábořili se před ním a čekali na posily. Dne 11. června před městem tábořilo již 5 tisíc Drúzů. Krátce nato na město opět zaútočili a tentokrát ho dobyli. Členové vládnoucího rodu Šiháb byli zavražděni. Ve městě zmasakrovali dalších 800 křesťanů (opět mužů a chlapců).
Drúzští ozbrojenci poté pokračovali údolím Bikáa k městu Baalbek. Tam se k nim přidaly lokální klany ší'itských muslimů. Drúzové poté napadli město Zahlé, které bylo posledním ozbrojeným útočištěm křesťanů a které křesťané považovali za nedobytné. Ti byli ve městě vedeni Abdalláhem Abú Chátirem, který vyslal posly k maronitským ozbrojeným vůdcům Tánijusovi Šáhínovi a Júsufovi Bej Karamovi s prosbou o pomoc. Šáhín se ovšem obával reakce Osmanů, proto neodpověděl. S pomocí tedy vyrazil jen Karama, který disponoval silou 4 tisíc mužů. Podařilo se mu dostat ale jen ke městu Bikfaya, kde ho údajně zastavili Osmané a francouzský konzul. Dne 18. června Drúzové zaútočili na Zahlé. Obranu brzy prolomili a křesťané uprchli do regionu Keserwan. Přesto v bojích padly další stovky křesťanů, stejný počet obětí si útok ale vyžádal i u Drúzů. Drúzové poté křesťanské čtvrti vypálili.
Mezitím Drúzové obsadili město Deir al-Qamar, ve kterém žilo mnoho křesťanů, kterým se nepodařilo utéct a kteří stále spoléhali na zásah Osmanů. Drúzové mezitím okupovali domy ve městě a prováděli časté rabování. Dne 20. června do města dorazily osmanské posily, které ale nezabránily dalším masakrům křesťanů. Ve městě bylo zabito 1200 až 2200 křesťanů. Několik dalších tisíc obyvatel města poté uprchlo.
Během léta 1860 se hlavy drúzských klanů dohodly s osmanskými úřady na příměří a krvavá část války skončila. Počet obětí války se dle zdrojů pohybuje od 7 tisíc do 11 tisíc, některé zdroje ovšem horní hranici posouvají až k 25 tisícům. Podle některých zdrojů bylo vypáleno přes 300 vesnic a 500 kostelů.
Konflikt v Damašku náhled|Abd al-Kádir zachraňuje křesťany v Damašku během pogromu z července 1860 (obraz Jana-Baptisty Huysmanse z roku 1861) V červenci 1860 provedli Drúzové, Beduíni, arabští muslimové a Kurdové pogrom na křesťanské čtvrti v syrském Damašku. Během pogromu zmasakrovali tisíce křesťanů. Mezikomunitní tenze ve městě vyvolaly právě zprávy o vítězstvích Drúzů v Horském Libanonu. Do Damašku navíc preventivně prchali křesťané (zejména vyznavači řecké pravoslavné církve) z pohraničí, kteří se obávali vpádu Drúzů postupujících údolím Bikáa. Do konce června 1860 jich v Damašku přibylo mezi 3 tisíci a 6 tisíci. O uprchlíky se postarali křesťané, křesťanské církve, ale také někteří členové damašské muslimské elity, jako například Abd al-Kádir. Příliv křesťanských uprchlíků ale vyvolával napětí mezi místními muslimskými obyvateli. Abd al-Kádir postupně intervenoval v muslimských komunitách, aby krotili protikřesťanské nálady, a také u francouzského konzula v Damašku, aby poskytl výzbroj jeho mužům, zejména Alžířanům, na ochranu křesťanů. Osmanský guvernér Damašku posílil ochranu křesťanských čtvrtí a čile komunikoval s francouzským konzulem, který se obával masakru. Své obavy svěřoval také dalším evropským konzulům, kteří byli ale k takovému závěru skeptičtí.
Dne 8. nebo 9. července skupina dospívajících muslimů vpadla do křesťanské čtvrti, označovala domy křížem a ničila majetky. Osmanské pořádkové složky část z nich zatkly, což rozlobilo jejich příbuzné a další muslimy ve městě. Krátce poté příbuzní zadržených chlapců utvořili dav a vydali se s ním do křesťanské čtvrti. Když se zpráva o jejich počínání rozšířila městem, mobilizovala další muslimské davy. Celkově se nakonec jednalo o 20 tisíc až 50 tisíc lehce ozbrojených lidí. Brzy se k davu přidaly kurdské paramilitární skupiny, které rabovaly, zabíjely a znásilňovaly v křesťanských čtvrtích. Osmanské jednotky proti davům nezasahovaly. Křesťané se snažili ukrýt nebo uprchnout, což se jim ale většinou nepovedlo. Výjimkou byli ti, které zachránili muži Abda al-Kádira. Dav zaútočil také na zahraniční konzuláty, zejména na ruský, jako odvetu za krymskou válku.
náhled|vlevo|Francouzská armáda vstupuje do Bejrútu v srpnu 1860 (obraz z druhé poloviny 19. století) Řádění muslimského davu skončilo 12. července (v některých oblastech až 17. července). Na jeho konci byla křesťanská čtvrť v troskách. Přeživší křesťané uprchli do Bejrútu. Zprávy o masakru vyvolaly mezinárodní pobouření. Francie do Levanty vyslala šest tisíc mužů na ochranu křesťanů. Britové vyslali vyšetřovací komisi, kterou vedl Frederick Hamilton-Temple-Blackwood, 1. markýz Dufferin. Osmané, aby zabránili konfliktu s evropskými státy, do oblasti vyslali Mehmeda Fuada Pašu, aby zjednal pořádek. V Damašku poté nechal popravit nižší stovky Drúzů. Osmané také demonstrativně popravili lokálního velitele armády Ahmeda Pašu za to, že masakrům nedokázal zabránit.
Po příjezdu francouzských vojáků se Maronité dopustili řady odvet a spáchali několik masakrů v drúzských vesnicích.
Odkazy
Reference
Kategorie:Masakry v Osmanské říši Kategorie:Pogromy Kategorie:Pronásledování křesťanů Kategorie:Občanské války 19. století Kategorie:Drúzové Kategorie:Dějiny Damašku Kategorie:Dějiny Libanonu