Afanasij (světským jménem: Anton Vikentěvič Martos; 21. září 1904 Zavitaja – 3. listopadu 1983 Buenos Aires) byl běloruský duchovní Ruské pravoslavné církve v zahraničí a arcibiskup buenos-aireský a argentinský.
Život Narodil se 21. září 1904 ve vesnici Zavitaja Minské gubernie. Roku 1920 se vesnice stala součástí Polska.
Po dokončení gymnázia v Ňasviži byl přijat na pravoslavnou teologickou fakultu Varšavské univerzity, kde roku 1933 obdržel titul magistra. Během studia, 4. ledna 1927, přijal v Počajivské lávře z rukou archimandrity Damaskina (Maljuty) mnišský postřih se jménem Afanasij na počest svatého mučedníka Atanáše Brestského. Dne 29. ledna 1928 byl v katedrálním chrámu svaté Marie Magdaleny ve Varšavě arcibiskupem Olexijem (Hromadským) vysvěcen na jerodiákona. Kněžské svěcení přijal v březnu 1929 z rukou biskupa Simona (Ivanovského).
Do června 1930 duchovně pečoval o ruskou obec v osadě Blahodatnoje nedaleko Varšavy, poté působil jako představený chrámu svatých Petra a Pavla ve městě Wołomin.
Od prosince 1931 pobýval v Jablečinském monastýru. V říjnu následujícího roku byl převeden do vesnice Turkowice, kde zřídil podvorje Turkowického monastýru.
V letech 1933–1934 byl představeným chrámů v Kielcích a Radomě. Od roku 1934 působil jako vychovatel a inspektor v internátu pro studenty teologické fakulty Varšavské univerzity.
Roku 1938 byl povýšen na igumena a následně na archimandritu.
V roce 1939 dokončil studium pedagogiky na humanitní fakultě Varšavské univerzity a získal doktorát teologie za práci „Velký katechismus kyjevského metropolity Petra (Mohyly)“.
V březnu 1940 byl ustanoven představeným Turkowického monastýru.
Po okupaci Běloruska německými vojsky požadovaly úřady po arcibiskupovi Pantaleimonu (Rožnovském) vytvoření Běloruské autokefální pravoslavné národní církve, nezávislé na Ruské církvi.
V období 3.–9. března 1942 se archimandrita Afanasij zúčastnil soboru běloruských biskupů v Minsku, který udělil arcibiskupovi Pantaleimonu (Rožnovskému) titul metropolity, avšak nevyhlásil Běloruskou pravoslavnou církev za autokefální.
Se svolením metropolity Pantaleimona připravil archimandrita Afanasij návrh statutu Běloruské církve. Sobor rozhodl zřídit vitebskou a polockou eparchii a jmenovat jejím vládnoucím biskupem archimandritu Afanasije (Martose), kterému bylo zároveň svěřeno řízení novogrodecké eparchie.
Biskupská chirotonie proběhla 8. března 1942 v Minsku. Ve městě Novogrodek zřídil dvouleté pastýřské kurzy.
Byl odpůrcem zasahování místních kolaborantů do vnitřního života církve.
V červnu 1944, v obavě před represáliemi sovětských úřadů, opustil celý běloruský episkopát v čele s metropolitou Pantaleimonem Bělorusko.
Dne 5. dubna 1946 se na biskupském soboru v Mnichově spolu s dalšími běloruskými biskupy stal součástí kléru Ruské pravoslavné církve v zahraničí.
Rozhodnutím Archijerejského synodu byl 13. července 1946 jmenován biskupem vídeňským a rakouským, ale již 2. srpna byl na tuto katedru dosazen Nafanail (Lvov). Od září byl biskupem severoněmeckým se sídlem v Hamburku.
Roku 1950 byl ustanoven biskupem melbournským a vikářem australské eparchie, ale zatímco biskup Afanasij byl na námořní cestě do Austrálie, byl přeložen na brisbanský vikariát téže eparchie. Do Austrálie dorazil 12. července.
V říjnu 1953 byl jmenován správcem farností v Severní Africe se sídlem v Tunisku. Protože však v Tunisku nebyl k dispozici místní kněz, měl vyslaný biskup vykonávat i kněžské povinnosti. Protože se Afanasijovi nepodařilo získat vízum, bylo toto jmenování nakonec zrušeno.
Na konci února 1954 byl určen za biskupa edmontonského. Protože však úřady Kanady neudělily povolení ke vstupu do země, bylo toto jmenování zrušeno. Po celou dobu žil v Austrálii.
Na začátku roku 1956 byl na vlastní žádost přeložen na argentinskou a paraguayskou katedru. Na konci února odcestoval do Buenos Aires. Výrazně se zasloužil o získání právního postavení pro farnosti Ruské pravoslavné církve v zahraničí v Argentině a o jejich uznání státními orgány. Jeho úsilím bylo v Buenos Aires také postavit katedrální chrám.
Na konci srpna 1957 byl za své horlivé služby církvi a biskupskou činnost při správě argentinské eparchie povýšen do hodnosti arcibiskupa.
Jeho úsilím se před Velikonocemi roku 1961 vrátil do jurisdikce Ruské pravoslavné církve v zahraničí chrám spolu s klérem – chrám svaté Trojice v Buenos Aires. Za to byl 17. srpna téhož roku oceněn diamantovým křížem na klobuku.
Dne 5. září 1969 byl rozhodnutím synodu přeložen na australskou a novozélandskou eparchii. Proti tomuto přeložení protestoval, avšak rozhodnutí zůstalo v platnosti. Dne 9. prosince dorazil do Sydney.
Dne 23. července 1970 byl v důsledku ostrého konfliktu s vikárními biskupy Konstantinem (Jessenským) a Feodosijem (Putilinem), částí kléru a laiků eparchie rozhodnutím synodu uvolněn na odpočinek.
Od září 1971 byl arcibiskupem buenos-aireským a argentinským.
V roce 1979 oslavil 50 let své pastýřské služby.
Zemřel 3. listopadu 1983 v Buenos Aires na srdeční zástavu. Byl pohřben na hřbitově u katedrály Svato-Trojického monastýru v Jordanville.
Odkazy Reference
Kategorie:Muži Kategorie:Biskupové Ruské pravoslavné církve v zahraničí Kategorie:Běloruští pravoslavní duchovní Kategorie:Mniši monastýru sv. Onufria v Jableczne Kategorie:Narození 21. září Kategorie:Narození v roce 1904 Kategorie:Narození v Minské oblasti Kategorie:Úmrtí 3. listopadu Kategorie:Úmrtí v roce 1983 Kategorie:Úmrtí v Buenos Aires