Katedrála svatého Petra a Pavla v Troyes je římskokatolická katedrála nacházející se ve francouzském městě Troyes v departementu Aube v regionu Grand Est. Katedrála stojí přímo v historickém centru města na náměstí Place Saint-Pierre. Nachází se mezi Muzeem výtvarných umění a Muzeem moderního umění.

Katedrála je biskupským sídlem diecéze Troyes a v roce 1862 byla zapsána na seznam historických památek francouzského ministerstva kultury.

Historie

Počátky křesťanství Počátky christianizace města Troyes jsou nejasné, protože historická fakta se zde prolínají s legendami.

Podle jedné z nich, jejíž děj různé prameny kladou do 1. nebo (což je pravděpodobnější) do 3. století, vyslal senský biskup Sabinián ze Sens do města svatého Potentiána a svatého Sérotina, aby zde založili bohoslužebné místo. K tomuto účelu pak sloužila část domu muže, který oba světce hostil. Během archeologických výzkumů v 19. století se pod současným chórem našly zbytky podlah s podlahovým vytápěním (hypokaustum), které patřily ke gallorománské vile. Tento objev by mohl pravdivost legendy alespoň částečně potvrzovat.

Jiné prameny uvádějí, že se první křesťané v Troyes – obrácení na víru svatým Savinienem (kterého nelze zaměňovat s výše zmíněným Savinienem ze Sens) – scházeli k modlitbám v kapli Spasitele již v roce 259.

Jméno vůbec prvního zdejšího biskupa, svatého Amateura, je sice známé, přesné datum založení biskupství však nikoli. Zdá se však, že vzniklo až po roce 313, kdy římský císař Konstantin I. vydal Edikt milánský. Nástupcem svatého Amateura se stal Optatien, který v roce 347 osobně podepsal akta synody v Serdice.

V roce 380 se křesťanství stalo oficiálním náboženstvím Římské říše (Soluňský edikt), přesto však většina gallorománského obyvatelstva zůstala pohanská až do doby merovejské.

Předchozí stavby Existence biskupství v Troyes logicky znamenala také přítomnost katedrálního chrámu. Dnešní gotické katedrále tak na stejném místě předcházelo několik starších staveb.

O podobě vůbec prvního chrámu věda dodnes nemá archeologické doklady. Je však pravděpodobné, že stál na stejném místě jako současná katedrála. Jak bylo zmíněno výše, mohlo jít o pozemek původní vily, v níž pobývali svatý Potentien a svatý Sérotin, a kde vzniklo vůbec první křesťanské bohoslužebné místo ve městě.

V 9. století zde vyrostla nová, podstatně větší budova. Tehdejší biskup Prudence z Troyes ji popsal termínem „alta domus“ (vznešený dům). Tento biskup také poprvé zmiňuje zasvěcení svatému Petrovi a Pavlovi – do té doby byl chrám zasvěcen „Spasiteli“, tedy Kristu. Mezi lety 870 a 878 nechal biskup Ottulf (Ottulphe) pravděpodobně přestavět chrámovou loď. Na konci 9. století však kostel zpustošili Normané, kteří město dobyli a vypálili.

K obnově katedrály došlo až v roce 980 z iniciativy biskupa Milona. Nový chrám vznikl v románském slohu a byl opět o něco větší (měl mimo jiné o šest oltářů více než předchozí stavba). Archeologické výzkumy z roku 1864 odhalily základy zdi, která tvořila závěr tohoto románského kostela. Našlo se také několik tesaných fragmentů, jež zřejmě patřily k jeho výzdobě – konkrétně části vlysu s motivem palmet, které jsou dnes k vidění v jižní boční lodi chóru. Přesný půdorys této románské katedrály zůstává neznámý, ale předpokládá se, že tvarem připomínala dnešní katedrálu, jen v menším měřítku.

Na základě současných nálezů nelze určit, zda byl tehdejší chór vybaven věncem kaplí. Archeologické výzkumy Stephena Murrayho a Norberta Bongartze ze 70. let 20. století, které probíhaly v severním rameni příčné lodi (transeptu) dnešního chrámu, však odhalily vystupující transept. Ten byl částečně datován do období kolem roku 1000.

Na začátku 12. století kostel doplnila věž s portikem (předsíní) před západním průčelím, která se nacházela v místech mezi prvním a druhým západním polem lodi dnešní katedrály. Šlo o stavbu s několika zaklenutými podlažími. Tympanon nad vstupním portálem zdobil motiv Krista v nebeské slávě obklopeného tetramorfem (symboly čtyř evangelistů). Tato věž se dochovala až do roku 1532, kdy byla stržena kvůli výstavbě současného gotického průčelí. Poslední stavební úpravu románského kostela provedl v roce 1182 biskup Haïce de Plancy, který nechal přistavět kapli zasvěcenou Panně Marii, situovanou pravděpodobně za chórem.

V roce 1188 postihl město rozsáhlý požár, který zničil i část této katedrály. Tato katastrofa se stala přímým podnětem pro zahájení „gotické“ fáze výstavby chrámu v Troyes.

Gotická katedrála Na rozdíl od katedrály v Chartres, která vyrostla v relativně krátkém čase, byla výstavba gotické katedrály v Troyes mimořádně zdlouhavá a pohnutá. Práce započaly kolem roku 1200 a skončily až v 17. století. Během této doby byla stavba několikrát přerušena, postižena destrukcemi nebo změnami původních plánů. Stavitelé, kteří se na projektu v průběhu staletí vystřídali, se však snažili respektovat celkový koncept navržený pravděpodobně na počátku 13. století. Díky tomu působí budova – alespoň na první pohled – velmi harmonickým dojmem.

Od 13. do 15. století náhled|Pohled na rozetu v severním transeptu (příčné lodi). Jasně patrný je zde opěrný pilíř (tzv. jehla) přistavěný kolem roku 1450, který zpevňuje rozetu hrozící zřícením.

Od doby, kdy Norbert Bongartz provedl architektonickou analýzu katedrály, panuje mezi archeology shoda, že stavba gotického chóru začala v roce 1200, nebo dokonce již v roce 1199. Práce tedy pravděpodobně zahájil biskup Garnier de Traînel.>

Výstavba budovy začala vztyčením paprskovitých kaplí na severní straně chórového ochozu. Poté vyrostly kaple na jižní straně. Osová kaple vznikla zřejmě následně v roce 1208 pod vedením architekta Hervého, nástupce Garniera de Traînel. V jednom ze svých listů troyeský biskup píše:

Veškeré spodní části chóru byly dokončeny v roce 1220, a mohlo se tak začít se stavbou horní části. Práce v roce 1228 přerušil uragán, který zničil mimo jiné jižní boční loď chóru. Po obnovení prací prošly horní části chóru od roku 1235 přestavbou a dokončeny byly kolem roku 1240. Tato rekonstrukce se stala příležitostí k „modernizaci“ původního záměru. Šlo zejména o prolomení triforia, které bylo v původním plánu slepé, což zlepšilo prosvětlení interiéru budovy. Spolu s bazilikou Saint-Denis jde navíc o jedno z vůbec prvních prosklených triforií. Souběžně se stavbou horní části chóru rostly pilíře ramen transeptu. Výstavba této středové části chrámu byla prakticky hotová v roce 1260, chybělo však zaklenutí.

Následně se od 13. do počátku 14. století stavěla tři nejvýchodnější klenební pole hlavní lodi. Půdorys hlavní lodi se však odklonil od původního záměru, protože k dvojitým bočním lodím byly přistavěny mělké kaple. Kvůli této úpravě bylo nutné postavit šikmou zeď (patrnou na plánu), která propojila hlavní a příčnou loď. Kolem roku 1310 byla dokončena klenba transeptu a také sanktusník (vysoká štíhlá věž) nad křížením lodí.

Následně, až do poloviny 15. století, se stavební práce výrazně zpomalily. Důvodem byla jednak složitá hospodářská situace, kterou město Troyes v té době procházelo, a jednak série neštěstí, která katedrálu postihla. Dne 14. srpna 1365 poškodilo tornádo věž nad křížením lodí. Její obnova byla dokončena v roce 1437. V roce 1389 zasáhl blesk střechu hlavní lodi a způsobil požár, který mimo jiné poničil horní části zdiva. Hned následujícího roku (1390) se zřítila rozeta v severním rameni transeptu. Její obnova probíhala v letech 1408 až 1409. O zhruba čtyřicet let později však rozetě hrozilo zřícení znovu; tehdy byla zpevněna vztyčením středového opěrného pilíře (tzv. jehly) a portály byly vyztuženy dvěma bohatě zdobenými opěrnými pilíři. V roce 1410 vznikla zvonice díky darům dřeva od pánů Jehana de Joinville a Jeana de Noyers z jejich lesů ve Vendeuvre, a to pod vedením Jeana de Nantes. Zatímco střešní krytina zvonice (olověné a měděné pláty na vrcholu a hranách) byla dokončena v roce 1432, pozlacený bronzový kohout z dílny Nicolase Chévryho a kříž, který jej nesl, byly osazeny až 18. srpna 1433.

K obnovení prací došlo až v roce 1450. Tehdy na biskupský stolec nastoupil Louis Raguier, který se rozhodl dovést stavbu katedrály do konce. Nechal vybudovat nejzápadnější klenební pole hlavní lodi až k původní románské věži s předsíní (z 12. století), která byla záměrně ponechána na místě, aby stavbu podpírala. Ke spolupráci bylo přizváno několik architektů, mezi nimi zejména Jacquet le Vachier, Antoine Cola a Jehançon Garnache. Antoine Cola, který byl zároveň sochařem, vytvořil některé hlavice sloupů v nejzápadnější části lodi. Jehançon Garnache dostal na starost stavbu západního průčelí. Navrhl plán, který zahrnoval štítovou zeď s rozetou lemovanou dvěma věžemi. V roce 1489 však byla východně od zachované staré věže realizována pouze středová část tohoto záměru.

Od renesance do revoluce náhled|Katedrála se svou věží, nejvyšší stavba v Troyes, Christophe Tassin, knihovna Carnegie (Remeš).

Na počátku 16. století se kapitula rozhodla přehodnotit projekt západního průčelí, který navrhl Jehançon Garnache. V roce 1506 – kdy mimochodem začala výstavba baziliky svatého Petra v Římě – proto přizvala nového architekta, Martina Chambigese. Samotná stavba byla zahájena následujícího roku. Nový projekt počítal s průčelím tvořeným blokem o dvou klenebních polích se třemi portály oddělenými opěrnými pilíři v tradici katedrál 13. století (jako je např. katedrála Notre-Dame v Remeši), avšak s dekorativními prvky charakteristickými pro . V roce 1519 převzal práci po Martinu Chambigesovi architekt Jean de Soissons. Přízemí bylo dokončeno v roce 1527 a osazení dveří proběhlo v roce 1530.

Tato výstavba si vynutila demolici původní románské věže s předsíní ze 12. století. V roce 1554 bylo průčelí hotové ze dvou třetin a mohlo se začít se stavbou věží. Tehdy začala růst severní věž zasvěcená svatému Petrovi, její výstavba však postupovala pomalu. Teprve v roce 1634 se podařilo dokončit dva ze čtyř plánovaných sanktusníků (věžiček), které se tyčí nad schodišťovými přístavky. Zbývající dva nebyly nikdy postaveny, stejně jako jižní věž zasvěcená svatému Pavlovi, která nevznikla vůbec. Průčelí tak dodnes zůstalo nedokončené. Pro toto nedokončení existuje několik teorií. Podle některých pramenů byl důvodem nedostatek finančních prostředků. Jiné zdroje poukazují na opatrnost stavitelů kvůli bažinatému podloží (nedaleko protéká Seina), které hrozilo poklesem a zničením části budovy; katedrála je ostatně kvůli stabilizaci půdy postavena na mohutných základech.

Po svém dokončení katedrála několikrát utrpěla značné škody, zejména v 18. století. V noci ze 7. na 8. října 1700 zasáhl věž nad křížením lodí opět blesk a ta se zřítila. Přes různé plány nebyla již nikdy obnovena. Blesk tehdy zničil také střechu chrámu a sochu svatého Michaela. Opravy trvaly až do roku 1723, souběžně proběhly i další menší úpravy.

Během Velké francouzská revoluce utrpěla katedrála obrovské škody. Revoluční vandalismus zasáhl monumentální sochy na portálech (všechny tehdy zmizely a dnes jsou známé pouze ze starých dokumentů). Vitráže v chóru byly částečně rozebrány nebo poničeny. Drancování neunikl ani chrámový poklad, který v noci z 9. na 10. ledna 1794 napadl zlatník Rondot se svými kumpány. Velká část relikvií byla spálena a jejich zlaté či stříbrné relikviáře byly roztaveny.

Od revoluce po současnost Po ničivém období francouzské revoluce se 19. století neslo ve znamení obnovy.