náhled|Tančící válečník a muž s kopím oblečený ve vlčí kůži, jedna z tabulek z Torlundy, 6. až 8. století.

Männerbund, německy „mužský svaz“, praindoevropsky *korjos, je hypotetický indoevropský typ sociální skupiny, bratrstva mladých válečníků, kterým je přisuzována vlčí povaha, kořistnický způsob života a zvláštní náboženské kulty.

Praindoevropský výraz byl rekonstruován jako *korjos, z výrazů jako je středoirské cuire („vojsko“), staroseverské herr („vojskoׅ”), litevské kārias („vojsko“) a starořecké κοίρανος (koiranos, „vojevůdce“). Rozšíření těchto slov naznačuje, že se mohlo jednat o výraz omezený na západ a střed indoevropského areálu, souvislost se staroperským kāra- („lidé ve zbrani“) je nejistá.

Dějiny výzkumu

Pojem Männerbund se poprvé objevil v díle Altersklassen und Männerbünde („Věkové třídy a mužské svazy”) z roku 1902 antropologa Heinricha Schurtze. V té oponoval hypotéze o původní matriarchální společnosti Johanna Bachofena, a právě mužské svazy označil za základ společenské organizace. Männerbundy měly být tvořeny mladými zasvěcenci, kteří obývali zvláštní budovu, chránily kmen v době ohrožení a provozovali „sexuální hry“ s neprovdanými dívkami. Tyto svazy měly mít vlastní obřady, s tancem se zbraněmi a maskovanými či pomalovanými tvářemi, při kterých jejich členové ztělesňovali mrtvé válečníky. Další badatelé pak začali tato bratrstva spojovat specificky s Indoevropany. V roce 1908 indolog Leopold von Schroeder spojil s Männerbunde védské maruty, germánské mečové tance, římské salii a řecké korybanty a kúréty, ale také falické kulty spojené se satyry a gandharvy, a chápal je především jako nositele kultů plodnosti a sexuality. Folkloristka Lily Weiser-Aall se ve své dizertaci Altgermanische Jünglingsweihen und Männerbünde („Starogermánské zasvěcení mladíků a mužské svazy“) z roku 1927 pokusila nalézt stopy mužských svazů ve starogermánské společnosti, především v různých formách představy o divokém honu, které byly podle jejího názoru produktem vzpomínek na rituály germánských válečníků. Germanista Otto Höfler ve své práci Kultische Geheimbünde der Germanen („Kultovní tajné společnosti Germánů“) souhlasil s chápáním divokého honu jako ozvěny skutečných obřadů, ale odmítl starší interpretace těchto obřadů jako plodnostních. Cílem mladých válečníků podle jeho názoru nebyl materiální prospěch, ale rituální identifikace s jejich padlými předchůdci. Za nepřítele mužských svazů Höfler označil postavu démonické čarodějnice, a za jejich vůdce Ódina, kterého chápal jako boha extáze, který je u Germánů vládcem bohů, nikoliv podřízenou postavou jako v jiných indoevropských panteonech.

Od 30. let 20. století se pak badatelé pokoušeli po vzoru von Schroedera hledat Männerbund v dalších historických indoevropských společnostech. Martin P. Nilsson a Henri Jeanmaire ho identifikovali ve starověkém Řecku, Franz Altheim ve starověkém Římě, Stig Wikander a Geo Widengren ve starověkém Íránu a Indii. Dále se k tématu vyjádřil i Mircea Eliade a Georges Dumézil.

Historické příklady

V germánském prostředí byla válečnická bratrstva nejspíše spojována s kořistnictvím a loupením a tvořilo je několik mladých mužů, typicky dvanáct. S mužskými svazy jsou spojováni také severští berserkir („medvědí košile“) a úlfhédnar („vlčí plášť“). Časté je přirovnání k vlkům, případně psům, a napodobení vlčí podoby pomocí pokrývek hlavy a oděvu, které se odráží v jménech jako Hērjolfr („vlk vojska“). Mezi další související jména pak patří Herbet („záře vojska“) nebo Harvard („strážce vojska“), nebo Herjann („Pán vojska“), což je jeden z Ódinových titulů. Bratrstvem mohl být i „kmen“ zvaný Harii, zmiňovaný Tacitem.

Ve starém Irsku byli známi diberga a feīndidi, mladí svobodní muži, kteří se živili lovem a krádežemi dobytka. Jejich skupiny se skládaly ze tří, pěti, devíti či dvanácti členů a jejich chování bylo chápáno jako vlčí či psí, což se může odrážet v osobních jménech jako Cenn Fáelad („Vlčí hlava“) nebo Coinchenn („Psí hlava“). Na výraz *korjos pravděpodobně navazují označení galských kmenových konfederací, jako jsou Vocorii, Tricorii, Petrucori („dvě vojska“, „tři vojska“ a „čtyři vojska“).

Ve starověkém Řecku bylo dědictví těchto společenství hledáno ve vlčí povaze přisuzované mladým mužům (efeboi), zvykem arkádských válečníků nosit vlčí a medvědí kůže, spartským rituálem krypteia nebo lyssou, jakousi vlčí zuřivostí.

Existence Männerbunde je předpokládána i mezi Indoíránci, a to především v souvislosti s avestským výrazem mairjó, védským marja- a mittanijským marian-ni. Avestský výraz se objevuje v Hóm jaštu ve výčtu služebníků Klamství, do češtiny je překládán jako „padouch“ a na základě zmínky o vlcích v tomto výčtu je spojován s mužskými svazy. Stig Wikander spekuloval o tom, že tito mairjo uctívali Mithru a Verethragnu, zatímco jejich védské protějšky Indru. Také se domníval, že identifikoval výraz pro jejich stav bojové extáze a zuřivosti: aéšma.

Vlčí povaha

Členům männerbundů je často připisována vlčí povaha, tedy kořistnický a loupeživý způsob života, který byl sdílen třemi různými kategoriemi osob:

mladíky procházejícími iniciací do dospělosti, kteří se musí ukrývat a život loupežemi přistěhovalci, hledajícími místo k usazení vyvrženci a uprchlíky

Mircea Eliade vlky a Männerbund spojuje také na základě představy, že muž se stane obávaným bojovníkem, když napodobí chování a vzezření šelmy v duchu imitativní magie. V takovém případě by Männerbund souvisel s vírou v lykantropii. Kromě zuřivosti a nepřemožitelnosti, ale mělo mít ztotožnění s vlkem vedlejší příznaky: loupeživou povahu a překračování dalších pravidel, ústící například v pojídání lidského masa. Zároveň zmiňuje, že víra v proměnu ve vlka mezi členy tajných mužských společností se objevuje také v severní Americe, zatímco v Africe se podobná představa objevuje v souvislosti s levharty.

Spojení přistěhovalců s vlky, vyhnanci a uprchlíky se objevuje v zákonech Chetitů nebo Eduarda Vyznavače. V Řecku byli známi vlčí bohové chránící vyhnance: Zeus Lykoreios a Apollón Lykeios. V Římě byli Romulus a Remus, sami vyhnanci, kojeni vlčicí. Podle Mircei Eliadeho s válečnickými bratrstvy může souviset řada etnických jmen, které lze odvodit od výrazů pro vlka: Dákové, Dahae, Hyrkáni, Hirpini nebo Lukáni.

Reference

Kategorie:Indoevropané Kategorie:Starověké vojenství Kategorie:Vlci v kultuře