náhled|American progress (1872) od Johna Gasta. Na obraze je znázorněna Columbia, personifikace Spojených států, jak vede civilizaci na západ spolu s americkými osadníky, zatímco na levé straně jsou domorodí Američané vytlačováni ze své rodné země. Osídlovací kolonialismus je specifická forma kolonialismu, jejímž hlavním cílem je snaha o trvalé usídlení kolonizující populace na cizím území a následné nahrazení původního obyvatelstva novou společností. Na rozdíl od klasického (vykořisťovatelského) kolonialismu, který usiluje především o kontrolu surovin a pracovní síly domorodců pro potřeby metropole, osídlovací kolonialismus vnímá domorodou populaci jako překážku v přístupu k půdě, která je v tomto ohledu hlavní hodnotou.

Zásadní teoretický pilíř moderního studia tohoto fenoménu představuje práce Patricka Wolfeho, podle kterého osídlovací kolonialismus není jednorázovou historickou událostí (invazí), ale trvalou strukturou. To znamená, že koloniální vztahy a instituce přetrvávají i po formálním nabytí nezávislosti osadnického státu a nadále formují jeho politiku a kulturu.

Koncepty

Logika eliminace Celý proces je poháněn tzv. logikou eliminace, která směřuje k odstranění původní přítomnosti z území. Tato eliminace však nemusí být vždy genocidní, tedy fyzická eliminace, ale zahrnuje širokou škálu metod, jako je nucené přesídlování, biokulturní asimilace (např. skrze systém rezidenčních škol) nebo právní zneviditelnění původních obyvatel skrze doktríny typu terra nulius. Osídlovací kolonialismus popisuje logiku a fungování moci v situaci, kdy se kolonizátoři usazují na územích, která již obývá jiná skupina. Je důležité si uvědomit, že osídlovací kolonialismus se snaží nahradit stávající duchovní, epistemologické, politické, sociální a ekologické režimy systémy osadnické společnosti.

Terra nulius Terra nulius (v latině „země nikoho“) je právní a politická doktrína, která sloužila jako zásadní nástroj pro legitimování zabrání půdy v rámci osídlovacího kolonialismu. Tento termín byl v koloniálním právu používán k označení území, která nebyla pod svrchovaností žádného státu uznaného evropskými mocnostmi, což kolonizátorům dovolovalo ignorovat nároky původních obyvatel. Ačkoliv byla tato území často po tisíciletí obydlena, osadníci je interpretovali jako „prázdná“ nebo „nevyužitá“, pokud na nich neprobíhalo zemědělství evropského typu. Tato logika byla aplikována například v Austrálii, kde se doktrína udržela v legálním i populárním slovníku až do počátku 90. let 20. století, nebo v kazašských stepích, kde byla nomádská půda označena za „volnou“ pro ruské osadníky.

Trojsměrný vztah Trojsměrný vztah neboli triangulární model popisuje specifickou dynamiku sídlovacího kolonialismu, která se liší od klasického binárního vztahu mezi metropolí a kolonizovaným subjektem. V tomto systému hraje hlavní roli osadník, který se nachází v ambivalentní pozici. Vůči domorodému obyvatelstvu vystupuje jako kolonizátor, zatímco vůči mateřskému impériu (metropoli) se často cítí být sám v podřízené či kolonizované roli. Osadníci jsou sice nositeli evropských hodnot, ale metropole na ně často shlížela s despektem jako na nekulturní a druhořadé subjekty, což v osadnických komunitách vyvolávalo touhu po neztotožňování se s centrem. Celý projekt osadnického národa je pak poháněn snahou osadníka nahradit „původního domorodce“, vytvořit si vlastní vazbu k nové zemi a ustanovit novou národní identitu, která se symbolicky distancuje jak od impéria, tak od historie kolonizace. Osadník je z této perspektivy zachycen mezi dvěma vzájemně si odporujícími autoritami/koncepty původnosti. První představuje Evropa/impérium a druhou původní obyvatelstvo, jehož autentickou pozici chce zaujmout. Paradoxem zůstává, že „osadník vždy oslovuje jak chybějící (a nepřítomnou) kulturní autoritu Impéria, tak nedostupnou (a vyhlazenou) kulturní autoritu domorodce“.

Mechanismy osidlování Osídlovací kolonialismus operuje skrze specifické mechanismy, které mají za cíl nejen ovládnout území, ale především na něm ustanovit novou, suverénní osadnickou společnost. Na rozdíl od klasického kolonialismu, který využívá domorodou práci, osadnický model usiluje o kontrolu nad půdou a uplatňuje logiku eliminace.

Nahrazení populace Ústředním mechanismem je masová migrace osadníků, kteří na území nepřicházejí jako dočasní správci, ale s cílem zde vytvořit kompletně novou společnost a trvalý domov. Tento proces vede k radikální demografické proměně. V Austrálii například zlatá horečka po roce 1851 způsobila nárůst populace z 105 000 na více než milion během jediné dekády. Podobně v kazašských stepích narostl počet ruských osadníků mezi lety 1897 a 1911 o více než milion, čímž podíl původního obyvatelstva v regionu klesl z 80 % na 60 %. Zde se opět projevuje ambivalentní role osadníků mezi impériem a domorodci.

Mýtus mizejícího domorodce K legitimizaci zabrání půdy a nahrazení populace využívaly osadnické státy různé narativní a symbolické strategie, které měly za cíl vymazat původní obyvatelstvo z přítomnosti i budoucnosti. Právní fikce terra nulius interpretovala obydlená území jako prázdná nebo nevyužívaná, pokud na nich neprobíhalo zemědělství evrpoského typu. Kolonizátoři také velmi často pracovali s mýtem „posledního z kmene“ nebo „vymírající rasy“, čímž prezentovali zánik domorodých kultur jako nevyhnutelný přírodní proces, nikoliv jako důsledek násilné politiky. Osadníci se snažili vybudovat novou národní identitu tím, že si symbolicky přivlastňovali „původnost“ území (např. skrze literární tvorbu a mýty), zatímco skutečné domorodce odsouvali do historie jako překážku pokroku.

Právní a administrativní systémy K prosazení osadnické suverenity slouží komplexní systém legislativních a institucionálních nástrojů. U kočovných národů (např. v Kazachstánu) byl nomádský způsob života označen za zaostalý a neslučitelný s modernitou. Stát vynucoval usazení nomádů, což vedlo k rozbití jejich tradičních sociálních a ekonomických struktur a umožnilo snadnější kontrolu a vyvlastnění „nevyužité“ půdy. Vzdělávací systémy byly využívány k páchání tzv. noetického násilí. Děti byly odebírány rodinám a v rezidenčních školách nuceny přijmout jazyk a hodnoty kolonizátora, což vedlo k odcizení od vlastních kořenů. Tradiční kmenové a rodové vazby byly nahrazovány koloniální byrokracií, která tříštila původní společnost a usnadňovala její ovládání. Jazyk kolonizátora byl ustanoven jako jediný nástroj pro úřední styk a společenský vzestup, zatímco původní jazyky byly degradovány na podřadné dialekty.

Historické příklady náhled|Oblasti koloniálního osídlení v roce 1914 (bez samostatných osadnických států) V historické a sociologické praxi se koncept osídlovacího kolonialismu používá k popisu vzniku a vývoje států jako jsou Austrálie, Kanada, Spojené státy americké, Nový Zéland nebo Jihoafrická republika. V širším smyslu se dnes tento analytický rámec aplikuje i na další regiony, například na ruskou a sovětskou expanzi ve Střední Asii (zejména v Kazachstánu) nebo na moderní diskuse konfliktu v Izraeli a Palestině.

Severní Amerika Severní Amerika je klasickým příkladem britské a francouzské osadnické kolonizace, která byla od počátku zaměřena na trvalé osídlení a kontrolu půdy. Kolonizátoři zde uplatňovali tzv. „indigenaci osadníka“ – proces, kdy si přisvojovali status původnosti na úkor skutečných domorodců. K legitimizaci vyvlastnění půdy sloužily narativy o „mizejícím domorodci“ nebo mýtus o „posledním z kmene“, které prezentovaly zánik původních obyvatel jako nevyhnutelný přírodní proces. V USA byla tato logika spojena s budováním národní identity, která se symbolicky distancovala od britského impéria, zatímco v Kanadě osadnický projekt dlouho definovala věrnost britské koruně jako ochrana před americkou expanzí.

Austrálie a Nový Zéland náhled|Australané evropského původu v letech 1947 až 1966, kdy se shromažďovaly údaje o rasovém původu Austrálie představuje modelový případ aplikace doktríny terra nullius, která až do počátku 90. let 20. století legálně popírala nároky Aboriginců na jejich území. Osadnický projekt zde byl poháněn masovou migrací, zejména během zlaté horečky po roce 1851, kdy se populace osadníků během jediné dekády rozrostla z 105 000 na více než milion. Podobně na Novém Zélandu vytvářel britský osadnický stát struktury, které transformovaly „divočinu“ v produktivní součást impéria prostřednictvím evropských zemědělských metod.

Kazachstán náhled|Expanze Ruska 1500-1900 Ruská expanze do Střední Asie vykazuje silné rysy osídlovacího kolonialismu, zejména skrze masové zabrání nomádské půdy. Mezi lety 1897 a 1911 přišlo do kazašských stepí přes milion ruských osadníků, čímž podíl původního obyvatelstva v regionu klesl z 80 % na 60 %. Sovětské období na tuto politiku navázalo nucenou sedentarizací (usazením) nomádů, což vedlo k rozbití jejich tradičních sociálních struktur a vyústilo v tragický hladomor známý jako Ašaršylyk. Specifickou formou byl tzv. nukleární kolonialismus, kdy bylo kazašské území (např. Semipalatinský polygon) využíváno k jaderným testům bez ohledu na zdraví milionu místních obyvatel.

Alžírsko Francouzská nadvláda v Alžírsku byla definována přítomností osadnické populace (tzv. pieds-noirs), která požívala privilegované postavení vůči původním Arabům a Berberům. Alžírsko bylo spravováno jako přímá součást Francie, přičemž osadníci zde vytvořili pevnou politickou a ekonomickou strukturu, jejíž rozpad vedl k jednomu z nejnásilnějších dekolonizačních konfliktů 20. století.

Izrael a Palestina V rámci postkoloniální teorie je za příklad osídlovacího kolonialismu často označována také Palestina. Tento analytický rámec se zaměřuje na dynamiku mezi britskou mandátní správou, osidlováním území židovskou populací a následným vytlačením původního palestinského obyvatelstva. Debata se soustředí na to, jak osadnická suverenita ustanovuje nové politické a právní režimy na obydleném území. náhled|Evropská imigrace do Argentiny (1869-1947)

Další oblasti Zdroje uvádějí jako osadnické kolonie také státy v Jižní Americe, jako jsou Argentina a Brazílie, nebo Jihoafrickou republiku, kde byla osadnická nadvláda institucionalizována skrze systém apartheidu.

Český a středoevropský kontext České země představují specifický případ zapojení do koloniálních struktur, který odborná literatura často označuje jako kolonialismus bez kolonií. Přestože moderní český i slovenský národ neměly v přímém držení zámořská území, byly historicky i ekonomicky provázány s globálním koloniálním projektem a sdílely s ním společné myšlenkové vzorce.

Koloniální výjimečnost Ústředním narativem v českém prostředí je tzv. koloniální excepcionalismus (koloniální výjimečnost). Jde o přesvědčení, že Češi jsou v koloniálních otázkách „nevinní“, protože sami byli utlačovaným národem v rámci Habsburské monarchie a později Sovětského bloku. Tento obraz v meziválečném období vedl k paradoxní myšlence „demokratického kolonialismu“. Tehdejší elity věřily, že díky vlastní zkušenosti s útlakem by Čechoslováci byli lepšími a humánnějšími kolonizátory, kteří by s původním obyvatelstvem zacházeli spravedlivěji než tradiční mocnosti.

Neokoloniální orientalismus Specifickou formu zaujímá také vztah k mimoevropským kulturám, teoretizovaný jako nekoloniální orientalismus. Čeští cestovatelé a autoři (např. Alois Musil) často přejímali evropská orientalistická schémata (vnímání Orientu jako zaostalého či barbarského), ale zároveň se symbolicky distancovali od imperiálních mocností. Češi v této perspektivě vnímali Orient jako „toho druhého“, zatímco se sami plně neidentifikovali s dominantním Západem.

Historické snahy a mýtus o Togu

Mýtus o Togu