Alois Houška (26. května 1842 Plzeň – 24. ledna 1913 Šťáhlavy) byl český spisovatel, novinář, překladatel, profesor na c.k. vyšší reálné škole v Praze a policista. Byl redaktorem periodik Národní strany (Staročechů) Pokrok a Plzeňské listy.
Život Alois Houška se narodil 26. května 1842 v Plzni do rodiny Františka Houšky, knihvedoucího magistrátního úřadu. Jeho dědečkem byl z otcovy strany Antonín Houška, hospodářský správce a z matky strany poté Ignác Fichtl, plzeňský žalářník.
Houška navštěvoval plzeňské gymnázium a následně se odstěhoval do Prahy, kde absolvoval filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v roce 1864, kde získal doktorský titul.
V Praze se seznámil se svojí budoucí manželkou, Františkou Helmhackerovou, významnou operní pěvkyní, vystupující pod uměleckým jménem Františka Vidimovská, se kterou se oženil 27. listopadu 1871 v Praze.
Již v průběhu svých pražských studií (1869) se Houška stal přispěvatelem do tisku Národní strany Pokrok a od září 1869 je již uváděn i jako majitel a vydavatel těchto novin. Díky tomu získal mimořádnou redakční sílu a vliv a setkával se s předními osobnostmi své doby, kterým poskytoval tiskové zázemí. Součástí stejné redakce tak byli například Vítězslav Hálek, František Palacký, František Ladislav Rieger či Jan Neruda. Houška primárně spolupracoval ovšem s Janem Stanislavem Skrejšovským.
Houškova pozice vydavatele se však poměrně rychle střetla s cenzurním tiskem. Dle dostupných pramenů byl v roce 1870 obviněn státním zastupitelstvím za to, že jeho zaměstnanec a novinář Josef S. Vilímek poslal na c. k. soud v rámci svého jiného obvinění dopis, ve kterém použil slovní spojení „šibeniční éra“, což bylo císařským cenzurním tiskem interpretováno jako možná výhružka. Jelikož toto slovní spojení použil i v některých číslech Pokroku a jednom případě dokonce i jako nadpis, byl Houška obviněn jako jeho nakladatel a kromě hrozby pokuty oběma mužům Houškovi hrozilo i vězení za zveřejnění „obsahu tiskopisu“. Houška nejprve považoval soud za natolik absurdní, že se na něj ani nedostavil a nepožádal o obhájce a byl odsouzen v nepřítomnosti. Soud byl následně řádně obnoven znovu, již s Houškovou přítomností, přičemž se následně u soudu doznal, že Vilímkovy texty četl, redigoval a zveřejnil, nicméně odmítl připustit vinu a společně se svým zástupcem apeloval na svou nevinnu. Nakonec byl tedy ve vykonstruovaném procesu odsouzen ke 14 dnům žaláře, úhradě soudních náhrad a pokuty. Přesto, že byl takto obviněn a odsouzen, ve své pozici v Pokroku i tak zůstal, až do roku 1871. V roce 1871 byl rakouským německým tiskem Tagesbote a Bohemie zesměšněn za to, že jej ve vedení redakce nahradil Jan M. Černý. Německý tisk věc prezentoval tak, že byl Houška „vyhozen bez výpovědi“ za neschopnost v plnění finančních závazků, což list Pokrok popřel.
Následně Houšku zastihl soudní proces kvůli Janu Stanislavu Skrejšovskému, přestože již nebyl tou dobou ve vedení redakce. Dle obvinění byl totiž Skrejšovský Houškův osobní přítel a pomohl mu získat pozici v Pokroku. Skrejšovský byl v roce 1872 ve vykonstruovaném procesu obviněn z podvodu, zatčen a uvězněn na více než půl roku. Předmětem domnělého podvodu mělo být nezaplacení daně z uveřejněných inzerátů mimo jiné právě v Pokroku. Tím celá situace spadala kromě Skrejšovského i na Houšku, který byl předtím jako vydavatel německým tiskem obviňován z podvodného jednání a finanční neschopnosti. Houška byl v roce 1873 opět předvolán k soudu, aby vypovídal proti Skrejšovskému, kterého se nicméně zastal a obvinění z podvodu odmítl. Soud následně rozhodl, že Houškova výpověď nebude brána jako přísežná a bylo mu zakázáno takovou přísahu učinit.
Houška se následně přestěhoval z Prahy do rodné Plzně, kde se od roku 1876 stal redaktorem periodika Plzeňské listy. Působí zde krátce, neboť v květnu 1876 vstoupil do služeb města Plzně a stal se policejním komisařem. Jako policista poté následně sloužil až do roku 1911, přičemž v roce 1906 obdržel od města Plzně jako čestné uznání za třicetiletou službu městu titul ředitele městského policejního úřadu.
V průběhu svého působení v Plzni se spřátelil s Františkem Křížem, spisovatelem, novinářem a budoucím odbojářem proti nacistickému režimu vězněnému v koncentračním táboře Buchenwald, který byl o téměř čtyřicet let mladší než on (Kříž narozen 25.lisopadu1880). Kříž osobu Houšky detailně popisuje ve svém díle Moje cesta životem, ve kterém se věnuje i dalším osobnostem Plzně, které nějakým způsobem ovlivnily jeho život.
Houška zemřel v roce 1913, jen dva roky po svém nástupu do penze, na akutní selhání jater ve vesnici Šťáhlavy, kam odešel na odpočinek. Pohřben byl u kostela sv. Jiří v Doubravce v Plzni.
Reference
Kategorie:Muži Kategorie:Narození 26. května Kategorie:Narození v roce 1842 Kategorie:Narození v Plzni Kategorie:Úmrtí 24. ledna Kategorie:Úmrtí v roce 1913 Kategorie:Úmrtí ve Šťáhlavech Kategorie:Čeští novináři Kategorie:Čeští spisovatelé 19. století Kategorie:Staročeši