Taneční mor z roku 1518 neboli Štrasburská taneční epidemie (německy ) byl případ taneční mánie, ke které došlo od července do září roku 1518 v alsaském Štrasburku (nyní na území Francie). Po dobu několika týdnů tehdy téměř neustále tančilo podle odhadů 50 až 400 lidí.
Pro tento jev existuje řada vysvětlení. Nejčastěji uváděnou teorií je masová hysterie vyvolaná stresem, kterou vyslovil John Waller. K dalším teoriím patří například ergotismus, otrava námelem. Počet případných úmrtí je sporný.
Historie
Události Epidemie vypukla v červenci roku 1518, kdy žena známá jako Troffea a její dcera slečna Emma Götzová začaly ve štrasburské ulici prudce a nekontrolovaně tančit. Podle Neda Pennanta-Reye začala paní Troffea tančit 14. července na úzké dlážděné ulici před svým hrázděným domem. Její tanec patrně nedoprovázela žádná hudba; „prostě začala tančit“. Někteří svědkové jejího zvláštního vystoupení ji začali napodobovat, včetně jejího manžela, a během několika dnů se připojilo více než třicet choreomaniaků. Někteří byli tancem posedlí natolik, že je podle Pennanta-Reye mohla zastavit pouze smrt.
Troffea tančila nepřetržitě asi týden a přestávala jen proto, aby se vyspala; pak pokračovala dál. Brzy se k ní přidaly další tři desítky lidí. V srpnu bylo tanečním morem zasaženo podle odhadů 50 až 400 lidí a tančící začali kolabovat. Pohyby postižených byly popisovány jako křečovité, doprovázené záškuby, a jejich těla byla promočena potem. Prudce máchali rukama a podle některých pozorovatelů měli prázdný, bezvýrazný pohled. Do oteklých nohou se jim hrnula krev a nakonec jim nohy krvácely do bot. Postižení často volali o pomoc. Pokud nezemřeli na infarkt, hroutili se extrémním vyčerpáním, hladem a žízní.
Tehdejší lékaři odmítali nadpřirozená vysvětlení a spojovali jev s „horkou krví“, dobovou lékařskou představou, podle níž nadbytek tělesného tepla vyvolával nekontrolované pohyby a chování. Historikové se neshodují v tom, zda skutečně docházelo k úmrtím a kolik jich případně bylo; podle některých tvrzení mohlo na vrcholu epidemie umírat až patnáct lidí denně. Nikdo nevěděl, co zvláštní chování vyvolalo, a nebylo proto jasné, jak je léčit. Začátkem září začala epidemie ustupovat.
Historické dokumenty, včetně lékařských poznámek, kázání v katedrále, místních a regionálních kronik i záznamů vydaných štrasburskou městskou radou, shodně uvádějí, že postižení tančili; příčina však známa není. Historické prameny se shodují, že tanec začal poté, co začala tančit jedna žena, a že se taneční šílenství dlouho neutišovalo. Trvalo tak dlouho, že přitáhlo pozornost místních úřadů. Městská rada nakonec ponechala řešení lékařům, kteří postiženým předepsali, aby se „vytančili“.
Podle některých tvrzení byly pro tanečníky upraveny cechovní sály a povoláni hudebníci i silní muži, kteří měli postiženým pomáhat zůstat ve vzpřímené poloze. Opatření se však obrátila proti svému účelu a rada byla nucena veřejné tančení zakázat. Lidé totiž tančili ze strachu, že jde o trest od svatého Víta, a mnozí se k taneční epidemii přidávali ve snaze očistit se od hříchu. Pokud zběsilý tanec vyvolával a udržoval boží trest nebo démonická posedlost, mohli podle dobových představ hříšníky napravit jen ti, kdo měli Bohem propůjčenou autoritu. Rada nakonec zakázala i hudbu.
Ti, kdo tančili, byli poté posláni k oltáři svatého Víta, o němž se věřilo, že trestá hříšníky tím, že je nutí nekontrolovaně tančit. Podle dobových záznamů měli postižení na sobě červené boty pokropené svěcenou vodou, s namalovanými kříži na nártech i podrážkách. V rukou drželi malé kříže a součástí rituálu bylo také kadidlo a latinské zaříkávání. Brzy se rozšířila zpráva, že účastníkům rituálu svatý Vít „odpustil“, což naznačovalo úspěch rituálu. Taneční mor definitivně ustal v září, kdy byli poslední tančící odvedeni ke kapli na kopci, aby se pomodlili o rozhřešení.
Podobné události se ve středověku odehrály vícekrát. V 11. století se například v saském Cölbigku věřilo, že tanec je důsledkem božího soudu. V 15. století v italské Apulii prý ženu kousla tarantule a její jed ji měl přimět ke křečovitému tanci. Lékem mělo být zvláštní poskakování či třaslavý tanec za doprovodu vhodné hudby, což jako účinný prostředek přijímali i učenci, například Athanasius Kircher.
Dobová vysvětlení zahrnovala posedlost démony, boží soud a přehřátou krev. Věřilo se, že přehřátou krev lze léčit nepřetržitým tancem, po němž následuje odpočinek, při němž se krev ochladí. Za prostředek proti neustálému tanci se pokládalo také ochlazování krve a používání látek působících na citlivá místa na povrchu těla.
Nejasnosti Otázka, zda se někteří lidé skutečně utančili k smrti, je sporná. Některé prameny tvrdí, že v určité fázi mor zabíjel přibližně patnáct lidí denně, avšak štrasburské prameny z doby událostí neuvádějí počet zemřelých, a dokonce ani to, zda k úmrtím vůbec došlo. Zdá se, že neexistují dobové prameny související s událostmi, které by úmrtí zaznamenávaly. Ned Pennant-Rea uvádí, že konečný počet obětí není znám; pokud by však tvrzení o patnácti mrtvých denně bylo pravdivé, mohl by se celkový počet obětí pohybovat ve stovkách.
Hlavním zdrojem tvrzení o úmrtích je John Waller, který o tanečním moru napsal několik článků a knihu A Time to Dance, a Time to Die: The Extraordinary Story of the Dancing Plague of 1518. Prameny, které Waller cituje a které úmrtí zmiňují, jsou pozdějšími záznamy událostí. Nejasnosti panují také kolem identity první tančící osoby — mohlo jít buď o bezejmennou ženu, nebo o paní Troffeu — i kolem počtu účastníků, který se odhaduje na 50 až 400. Ze šesti kronikářských záznamů čtyři podporují tvrzení, že první tanečnicí byla paní Troffea.
Současné teorie
Otrava jídlem Někteří autoři se domnívají, že tanec mohla vyvolat otrava jídlem způsobená toxickými a psychoaktivními produkty hub rodu paličkovice, tedy ergotismus. Paličkovice, lidově nazývaná námel, běžně roste na obilovinách, například na žitu používaném k pečení chleba. Hlavní psychoaktivní látkou produkovanou námelem je ergotamin. Je strukturně příbuzný diethylamidu kyseliny lysergové neboli LSD-25, a právě z něj bylo LSD-25 původně syntetizováno. Stejná houba bývá spojována i s jinými historickými událostmi, včetně salemských čarodějnických procesů.
V časopise The Lancet John Waller tuto teorii zpochybňuje. Podle něj se nezdá udržitelná, protože je nepravděpodobné, že by lidé otrávení námelem dokázali tančit celé dny, a stejně tak není pravděpodobné, že by tolik lidí reagovalo na psychoaktivní látky stejným způsobem. Teorie ergotismu podle něj také nevysvětluje, proč se téměř všechny případy odehrály podél řek Rýn a Mosela, tedy v oblastech propojených vodou, ale s odlišným klimatem a plodinami.
Masová hysterie vyvolaná stresem Mohlo jít o plně rozvinuté případy psychogenní pohybové poruchy probíhající v podobě masové hysterie neboli masové psychogenní nemoci, při níž mnoho lidí náhle vykazuje stejné neobvyklé chování. Takové chování se rychle a široce šíří způsobem připomínajícím epidemii. Tento druh chování mohl být vyvolán zvýšenou mírou psychologického stresu, způsobeného krutými lety, jimiž obyvatelé Alsaska i podle měřítek raného novověku tenkrát procházeli.
Waller se domnívá, že šlo o „psychózu vyvolanou stresem“ v masovém měřítku. Oblast, v níž k tanci došlo, byla sužována hladomorem a nemocemi a její obyvatelé měli sklon k pověrčivosti. To podle Wallera uvedlo tanečníky do „pozměněného stavu vědomí“, v němž upadali do transu a ztráceli kontakt s realitou. Ve stejné oblasti bylo ve středověku zaznamenáno dalších sedm případů tanečního moru, u nichž byli tanečníci rovněž popisováni jako lidé v transu.
Tato psychogenní nemoc mohla vyvolat choreu, tedy stav sestávající z náhodných, složitých a mimovolních pohybů, které přecházejí z jedné části těla na druhou. Ve středověku byly různé chorey, například tanec svatého Víta, tanec svatého Jana a tarantismus, označeními pro samostatné epidemie taneční mánie, které se objevovaly ve střední Evropě, zejména v době morových epidemií.
Popkultura a média Událost inspirovala krátký film Strasbourg 1518 od filmaře Jonathana Glazera a píseň Choreomania od anglické kapely Florence and the Machine, která byla součástí alba Dance Fever, jehož jméno je případem též inspirováno.
Součástí knižní řady A Collection of Utter Speculation je i titul z roku 2022 The Dancing Plague: A Collection of Utter Speculation, který se touto událostí zabývá.
Odkazuje na ni i píseň od rapového dua Grim Salvo z roku 2024 Ratking 1518, stejně jako krátký film SAGES, skládající se ze skladeb In The Sound of Breathing a Opening.
Tato historická událost je dále hlavním tématem písně Died of Dancing od australské rockové kapely Toehider. V písni je zmíněna paní Troffea a horká krev (hot blood).
Také se na ní odkazuje píseň Filipa Pýchy z roku 2026 Masopust, slovy: “Kapelo hraj, ať se tančí jako tenkrát ve Štrasburku a v Cáchách.”
Odkazy Reference
Literatura
Externí odkazy "Dancing death" by John Waller. BBC News. 12. 9. 2008. "Strasbourg 1518 " (dance-theatre production) by Borderline Arts Ensemble.. New Zealand Festival of the Arts. 12 March 2020. "Strasbourg 1518" (short film) by Jonathan Glazer. BBC. 20 July 2020.
Kategorie:1518 Kategorie:Onemocnění s neznámou příčinou Kategorie:Masová psychogenní nemoc Kategorie:Štrasburk