Arsenij (světským jménem: Leonid Ivanovič Děnisov; 23. dubna 1866 Moskva – 1942) byl ruský duchovní Ruské pravoslavné církve, biskup marijský a vikář nižněnovgorodské eparchie.
Život Narodil se 23. dubna 1866 v Moskvě do rodiny lékaře a divadelní herečky.
Krátce po narození syna se rodiče rozešli a Leonid žil v Nižnim Novgorodu s matkou a babičkou. Podle jeho vzpomínek si od dětství hrál na kněze.
Základy gramotnosti získal od vyhnaného Poláka jménem Kozakevič, který pro chlapce napsal ruskou abecedu, podle níž se naučil číst a psát.
V roce 1875 nastoupil na Nižněnovgorodské klasické gymnázium:
„Zde jsem se zvláště věnoval studiu starověkých jazyků (latiny a řečtiny). Byl jsem vychováván ze stipendia bývalého nižněnovgorodského biskupa Ieremii (Solovjova), který tehdy žil v ústraní v Blagověščenský monastýru.“
Od 15 let, ještě jako gymnazista, začal dávat soukromé hodiny.
Po absolvování gymnázia odešel roku 1884 do Moskvy, kde nastoupil na filologickou fakultu Moskevské státní univerzity, kde studoval sedm semestrů. Přivydělával si doučováním: „Jinak by doslova nebylo z čeho žít.“
Jak sám uvedl v dokumentu z počátku 30. let:
„Můj den se dělil na tři části (téměř denně): 1) od 8 do 15 hodin – přednášky; 2) potom – vyučování; 3) od 20 hodin – činnost ve vědeckých společnostech. A ještě bylo třeba promyslet a vstřebat přednášky, přečíst potřebnou odbornou knihu (většinou v cizím jazyce), seznámit se s novým číslem časopisu a alespoň zběžně projít jedny či dvoje noviny… Na spánek téměř nezbýval čas. K tomu připočtěte chronickou podvýživu a ztrátu času při přesunech mezi jednotlivými hodinami.“
Nakonec po sedmi semestrech studium na univerzitě ukončil.
Po odchodu z univerzity zůstal v hlavním městě. Oženil se s Varvarou Kozlovovou, dcerou známého moskevského ikonopisce Nikity Kozlova.
Dne 26. února 1888 byla v moskevských novinách Vestnik publikována jeho báseň „Od dětství jsem viděl utrpení…“, která znamenala začátek jeho literární činnosti – ta se až do přijetí duchovního stavu stala jeho hlavním zdrojem obživy.
Od té doby také spolupracoval s časopisem Moskevské církevní věstníky, kde publikoval řadu článků o náboženských otázkách a církevní archeologii; od roku 1901 zde působil jako tajemník redakce.
Vydal také několik brožur věnovaných otázkám morálky, výchovy dětí a šíření gramotnosti mezi lidem.
Od roku 1896 byl členem Moskevské společnosti milovníků duchovního osvěty. V letech 1900–1904 působil jako tajemník církevně-archeologického oddělení této společnosti. Na jejích zasedáních vystupoval s referáty o dějinách monastýrů a ikon a pravidelně publikoval kroniku zasedání v Moskevských církevních věstnících.
V roce 1904 vydal rozsáhlé, téměř sedmisetstránkové dílo „Život našeho ctihodného a bohonosného otce Serafima Sarovského, divotvůrce“.
Během revoluce v Rusku 1905–1907 publikoval brožuru „Na obranu samoděržaví!“ (Moskva, 1905).
Je také autorem příručky „Pravoslavné monastýry Ruské říše“ (1908), v níž uvedl stručné informace o 1105 monastýrech Ruské pravoslavné církve. Tato příručka byla opakovaně vydávána.
Dne 15. března 1908 zemřela jeho manželka Varvara, což Leonid nesl velmi těžce. Biskup Trifon (Turkestanov) mu doporučil vstoupit do monastýru.
Dne 24. června 1908 byl přijat do bratrstva moskevského synodálního chrámu Dvanácti apoštolů a stanoven na roční zkušební dobu.
Dne 18. října téhož roku byl v chrámu Dvanácti apoštolů při synodální knihovně v Kremlu archimandritou Gavriilem (Čepurem) postřižen na monacha se jménem Arsenij. Dne 23. října byl biskupem serpuchovským Anastasijem (Gribanovským) vysvěcen na jerodiákona a následující den biskupem možajským Vasilijem (Preobraženským) na jeromonacha.
Dne 25. října 1908 byl jmenován asistentem synodálního sakristiána. V této funkci se setkával s ruskými i zahraničními vědci navštěvujícími Kreml, studoval dějiny exponátů sakristie, odbornou terminologii a řemesla související s muzejní činností.
Od 25. listopadu do 20. prosince 1908 působil jako hrobový jeromonach u ostatků Filipa Moskevského v Uspenském chrámu v Kremlu.
Od 24. ledna 1909 sloužil bohoslužby v chrámu zasvěceném ikoně Matky Boží „Všech strádajících a zarmoucených radost“.
Dne 15. května 1914 byl v Uspenském chrámu v Kremlu biskupem dmitrovským Trifonem (Turkestanově) povýšen do hodnosti igumena. Následující den byl jmenován synodálním sakristiánem a představeným chrámu Dvanácti apoštolů, a 25. května byl týmž hierarchou povýšen do hodnosti archimandrity.
V letech 1914–1917 přednášel francouzštinu na Moskevském duchovním semináři.
S nadšením přijal Únorovou revoluci v roce 1917.
Byl svědkem ostřelování Kremlu bolševiky, k němuž došlo 27. října – 3. listopadu 1917, při němž byla zničena patriarchální sakristie a vážně poškozen chrám Dvanácti apoštolů.
Svatý sněm Ruské pravoslavné církve, který v té době zasedal v Moskvě, se opakovaně snažil vyslechnout archimandritu Arsenije ohledně událostí v patriarchálním muzeu během ostřelování Kremlu, avšak bývalý sakristián na tato jednání nereagoval.
Od 23. prosince 1917 do června 1920 byl členem Komise pro ochranu uměleckých a historických památek, která byla podřízena nejprve Komisariátu státního majetku a později Narkomprosu. Byl jedním ze dvou jejích členů zastupujících duchovenstvo, pracoval jako tajemník muzejního oddělení a zabýval se přejímkou a ochranou palácového majetku i obnovou patriarchální sakristie.
Od 16. září do 15. října 1918 pracoval v Hlavní správě archivnictví. Od 15. října do 15. prosince 1918 byl zástupcem archiváře 2. oddělení 4. sekce Státního archivního fondu a vedl archiv bývalé Moskevské duchovní konzistoře.
Od 16. prosince 1918 do 15. března 1919 působil v oddělení vědeckých knihoven Narkompros, kde shromáždil asi 10 000 knih, které byly následně předány do Leninovy státní knihovny. Pro zaměstnance oddělení přednesl přednášku o dějinách knihtisku s ukázkami starých tisků, rytin a vazeb.
Od března 1919 do března 1920 vedl filologickou knihovnu téhož úřadu.
Od 3. února do 15. srpna 1920 byl vědeckým tajemníkem bibliografického oddělení Gosizdat.
Od 16. února 1920 do února 1921 působil jako tajemník Ruské ústřední knižní komory (první po jejím přesunu z Petrohradu do Moskvy).
Na konci prosince 1920 byl zvolen členem Ruské bibliografické společnosti při Moskevské státní univerzitě.
Od 1. února do 14. července 1921 vedl Muzeum knihy (dějin knihtisku, vazby a ilustrací) při téže komoře, kde bylo shromážděno asi 3000 knih, které později přešly do Leninovy knihovny.
V červenci 1921 odešel ze státních služeb do penze.
Až do dubna 1918 byl veden jako představený chrámu chrám Dvanácti apoštolů v Kremlu a synodální sakristián. Od března 1918 byl přidělen do Donského monastýru v Moskvě.
Dne 13. července 1920 podal žádost Moskevské eparchiální radě, v níž prosil o zařazení „jako duchovního vedoucího farnosti k některému z farních chrámů v Moskvě“ a zavazoval se „vynaložit veškeré úsilí, aby byl náboženský život farní obce veden řádným duchovním směrem“.
Dne 25. března 1921 se stal představeným Znamenského chrámu v Šeremetěvově pěreulke. Čestným předsedou farní rady tohoto chrámu byl jeho ochránce arcibiskup Trifon (Turkestanov).
Přiklonil se k renovačnímu schizmatu. S. N. Romanova uvádí výpověď účetního Sergeje K. Kasatkina, který uvedl, že „byl renovacionistou“, že se názorově neshodli, protože Arsenij kritizoval patriarchu Tichona i renovačního metropolitu Alexandra (Vveděnského).
V červenci 1923 odešel z funkce představeného „protože se neshodl se smýšlením církevní rady“. Po propuštění patriarchy Tichona v červnu 1923 začal návrat mnoha duchovních zpět do patriarchální církve, což pravděpodobně prohloubilo konflikt.
Až do října 1927 žil v Moskvě bez oficiálního zaměstnání a v chudobě. Zastání mu poskytl arcibiskup Trifon (Turkestanov), který se přimluvil u patriarchy Tichona, díky čemuž mu bylo jeho dřívější neposlušné jednání prominuto.
V roce 1925, na doporučení patriarchálního locum tenens metropolity Pjotra (Poljanského), se pokusil získat jmenování na biskupství v Nižním Novgorodu, ale jednání s metropolitou Sergijem (Stragorodským) vedla jen k diskusi o možném jmenování a nebyla realizována.
Dne 2. října 1927 byl vysvěcen na biskupa jefremovského a vikáře tulské eparchie.
Dne 25. září 1929 byl převeden do funkce biskupa marijského a vikáře nižněnogorodské eparchie. Od jmenování ustoupil a od 11. října 1929 byl veden jako bez aktivní služby. Podle jeho autobiografie z roku 1931: „Od tohoto data jsem už nikdy nesloužil v církvi.“
Od 5. prosince 1929 do 4. května 1930 žil v Kašiře jako nezaměstnaný.
Od 13. května 1930 podle téže autobiografie pobýval na stanici Losinoostrovskaja Severní železnice ve městě Losoostrovsk, bez jakékoli církevní funkce.
Podle údajů metropolity Manuila (Lemeševského) byl od března do prosince 1931 biskupem kaširským, vikářem moskevské eparchie. Tyto informace jsou převzaty i v seznamu biskupů v 9. svazku „Dějin ruské církve“, který byl sestaven v Církevně-vědeckém centru Pravoslavná encyklopedie, a také v článku o biskupovi Arsenijovi v Pravoslavné encyklopedii a dalších publikacích. Tyto údaje však nejsou dokumentárně potvrzeny.
Dne 30. června 1930 uzavřel smlouvu s nakladatelstvím „Akademie“, pro které přeložil z francouzštiny, španělštiny a latiny čtyřsvazkové dílo Juana Antonia Llorente „Kritická historie španělské inkvizice“ podle vydání z roku 1818.
Dne 22. března 1931 poslal žádost předsedovi Stálé komise pro otázky kultů při prezidiu VCIK Pjotru Smidovičovi, v níž žádal o pomoc při získání zaměstnání. Uvedl, že „navzdory svým 65 letům jsem neztratil pracovní schopnost“ a že chce pracovat „na základě rovnoprávného občanství ve prospěch socialistické společnosti“. Žádal také o navrácení občanských práv, protože byl dosud veden jako zbavený práv kvůli své dřívější duchovní službě, kterou již nevykonává a od 30. června 1930 se věnuje výhradně literární činnosti.
Od jara 1931 se zabýval bibliografickou prací u Vladimira Bonč-Brujeviče, kde zpracovával náboženská hnutí Východu, Západu a Ruska (sektářství).
Po smrti metropolity Trifona (Turkestanova) v roce 1934 se přestěhoval na venkov, kde si pronajímal pokoj u místní obyvatelky.
Od 25. dubna 1935 do 19. září 1938 žil v pronajatém bytě v Taldomu a pokračoval v překladatelské práci pro nakladatelství „Akademie“, poté odjel do Moskvy.
Zemřel během druhé světové války hlady v jedné z vesnic u Moskvy. Přesné datum není známo.
Odkazy Reference
Kategorie:Muži Kategorie:Biskupové Ruské pravoslavné církve Kategorie:Ruští pravoslavní duchovní Kategorie:Renovacionisté Kategorie:Narození 23. dubna Kategorie:Narození v roce 1866 Kategorie:Narození v Moskvě Kategorie:Úmrtí v roce 1942 Kategorie:Úmrtí v Moskevské oblasti