Antonij (světským jménem Grigorij Antonovič Rafalskij; 2. března 1789 Nujno – 28. listopadu 1848 Petrohrad) byl ukrajinský duchovní Ruské pravoslavné církve a metropolita novgorodský, petrohradský, estonský a finský.
Byl bratrancem biskupa Jerofeje (Lobačevského).
Život Narodil se 2. března 1789 ve vesnici Nujno.
Navštěvoval řeckokatolické duchovní učiliště, po kterém byl přijat na Volyňský duchovní seminář, který se nacházel ve městě Ostroh. Roku 1807 byl poslán dokončit své studium na Kyjevskou duchovní akademii, ale ze zdravotních důvodů na akademii nenastoupil. Stal se učitelem poezie v semináři.
Oženil se s neteří volyňského biskupa Danyjila (Nattok-Mychajlovského). Dne 16. července 1809 byl rukopoložen na jereje a ustanoven do služby v chrámu Proměnění Páně v Ostrohu. Od 6. září vykonával navíc funkci ekonoma semináře a profesora. Byl také blagočinným chrámu svatého Mikuláše a Zesnutí přesvaté Bohorodice ve městě Berdyčiv.
Dne 15. června 1813 byl povýšen na protojereje a 2. července jmenován představeným katedrálního chrámu v Ostrohu.
V roce 1815 při reorganizaci semináře podle nového statutu opustil učitelské místo v semináři, přičemž si ponechal funkci ekonoma semináře. V listopadu 1818 byl jmenován katedrálním protojerejem a blagočinným ostrožských chrámů; od 8. prosince 1818 byl ekonomem volyňského biskupského domu a od 2. ledna 1819 členem duchovní konsistoře. V roce 1821 ovdověl.
Jeho nepřátelé ho před nadřízenými natolik očerňovali, že za 24 let služby obdržel pouze vyznamenání skufijí, a nakonec dosáhli toho, že dne 25. února 1830 byl přeložen ke službě do okresního města Kremenec ve Volyňské gubernii, kde působil jako protojerej katedrály a blagočinný. Po krátkou dobu byl také učitelem náboženství na Kremeneckém lyceu.
V roce 1831 byl členem vyšetřovací komise pro projednávání případů povstalců a podílel se také na převodu majetku řeckokatolického kláštera v Počajivu do rukou pravoslavného duchovenstva. Klášter, převedený na pravoslaví a proměněný v Počajivskou lávru, potřeboval představeného. Arcibiskup volyňský Innokentij (Selnokrinov) jej přesvědčil, aby přijal mnišství a stal se představeným monastýru.
Dne 20. listopadu 1832 byl postřižen na monacha a povýšen na archimandritu. Jeho aktivní činnost při připojování řeckokatolíků k pravoslaví mu získala přízeň vojenského gubernátora Podolské a Volyňské gubernie Jakova Potěmkina a generálního gubernátora Vasilije Levašova, a skrze ně i samotného cara Nikolaje I..
Roku 1834 byl zvolen biskupem varšavským a vikářem volyňské eparchie. Biskupská chirotonie proběhla 8. července. Po povýšení vikariátu na samostatnou eparchii byl jmenován jejím biskupem s povýšením do hodnosti arcibiskupa.
Dne 17. ledna 1843 byl jmenován metropolitou novgorodským, petrohradským, estonským a finským. V Petrohradě si získal pověst „barina“ (bohatého pána) a požitkáře, který vedl okázalý a luxusní život; dostal se do konfliktu s vlivným a mocenským ober-prokurátorem Svatého synodu Nikolajem Protasovem, a proto nehrál významnou roli v církevní správě.
Na jeho žádost byl v Petrohradě obnoven Novoděvičí monastýr.
Na konci roku 1845 byl postižen mrtvicí. Nejvyšším výnosem ze dne 4. listopadu 1848 byl kvůli „těžké a dlouhotrvající nemoci“ zbaven správy novgorodské eparchie, která byla svěřena nově povýšenému metropolitovi Nikanoru (Klementěvskému), s pověřením spravovat i petrohradskou eparchii během Antonijovy nemoci.
Zemřel 28. listopadu 1848. Pohřben byl v Alexandro-Něvské lávře.
Odkazy Reference
Kategorie:Muži Kategorie:Biskupové Ruské pravoslavné církve Kategorie:Ukrajinští pravoslavní duchovní Kategorie:Narození 2. března Kategorie:Narození v roce 1789 Kategorie:Narození ve Volyňské oblasti Kategorie:Úmrtí 28. listopadu Kategorie:Úmrtí v roce 1848 Kategorie:Úmrtí v Petrohradu