Území dnešní Angoly nejdříve osídlily lovecko-sběračské společnosti Sanů. Později se severní oblasti dostaly pod nadvládu bantuských států, jako byli Konžské království a Ndongo. V 15. století zde začali obchodovat portugalští kolonisté, kteří v 16. století založili v Luandě osadu. Portugalsko tuto oblast anektovalo a od roku 1655 ji spravovalo jako svou kolonii. V roce 1951 byla Angola začleněna mezi zámořské provincie Portugalska. Po angolské válce za nezávislost, která skončila v roce 1974 po vzpouře armády a levicovém převratu v Lisabonu, dosáhla Angola v roce 1975 nezávislosti. Její nezávislost byla uznána Alvorskou smlouvou. Po získání nezávislosti Angola vstoupila do dlouhého období občanské války, které trvalo do roku 2002.

Pravěk Území dnešní Angoly bylo osídleno již v období paleolitu a neolitu, o čemž svědčí pozůstatky nalezené v Luandě, Kongu a Namibské poušti. Na počátku zaznamenané historie přicházely do oblasti i nové kultury. Jako první se zde usadili Sanové. Ke změně došlo na počátku 6. století, kdy Bantuové, kteří již znali technologii zpracování kovů, keramiku a zemědělství, začali ze severu migrovat do Angoly. Setkali se zde se Sany a dalšími skupinami.

Konžské království náhled|Kopie padrão vztyčeného loděmi Dioga Cãa v Cabo de Santa Maria v roce 1482 Ve 13. století vznikl na území dnešní Angoly první velký politický útvar, známý jako Konžské království. Konžské království se rozkládalo od Gabonu na severu k řece Kwanza na jihu a od Atlantského oceánu na západě k řece Kwango na východě. Bohatství Konžského království pocházelo především ze zemědělství. Moc drželi v rukou Mani, aristokrati, kteří v království zastávali klíčové pozice a zodpovídali se pouze všemocnému králi Konga. Územní jednotky spravované a ovládané mani se nazývaly mbanza. Hlavním městem bylo Mbanza Kongo, kde v 16. století žilo více než padesát tisíc lidí.

Konžské království bylo rozděleno do šesti provincií a zahrnovalo několik závislých království, například Ndongo ležící na jihu. Hlavní činností byl obchod, založený na vysoce produktivním zemědělství a rostoucím využívání nerostného bohatství. V roce 1482 dorazily do Konga portugalské karavely pod velením Dioga Cãa.Chisholm, Hugh, ed. (1911). "Angola" . Encyclopædia Britannica. Vol. 2 (11th ed.). Cambridge University Press. S. 38–40 Cão v roce 1484 prozkoumal severozápadní pobřeží dnešní Angoly.Baynes, T. S., ed. (1878). "Angola" . Encyclopædia Britannica. Vol. 2 (9th ed.). New York: Charles Scribner's Sons. S. 45. Následovaly další expedice a mezi oběma státy se brzy navázaly úzké vztahy. Portugalci přinesli střelné zbraně a mnoho dalších technologických vymožeností, stejně jako nové náboženství, křesťanství. Na oplátku jim konžský král nabídl množství otroků, slonoviny a minerálů.

Král Konga brzy konvertoval ke křesťanství a přijal podobnou politickou strukturu jako Evropané. Stal se v Evropě natolik známou osobností, že dostával dopisy i od papeže.

Království Ndongo náhled|Ilustrace královny Nzingy během mírových vyjednávání s Portugalci v Luandě v roce 1657 Jižně od Konžského království, kolem řeky Kwanza, se nacházely další důležité státy. Nejdůležitějším z nich bylo Království Ndongo nebo Dongo, kterému vládli ngolové (náčelníci nebo králové). V době příchodu Portugalců byl u moci Ngola Kiluange. Díky politice spojenectví se sousedními státy se mu podařilo několik desetiletí odolávat cizincům, ale koncem 20. let 17. století byl nakonec v Luandě sťat. O několik let později se Ndongo opět dostalo do popředí, když se v roce 1631 ujala moci královna Nzinga. Té se podařilo pečlivě připravenými dohodami v roce 1635 vytvořit velkou koalici se státy Matamba a Ndongo, Kongo, Kassanje, Dembos a Kissmas. V čele této impozantní aliance donutila Portugalce k ústupu.

Portugalsko mezitím ztratilo svého krále a Španělé se ujali kontroly nad portugalskou monarchií. V této době se tak starost o portugalská zámořská území dostala mimo hlavní zájem. Nizozemci využili této situace a v roce 1641 obsadili Luandu. Nzinga uzavřela s Nizozemci spojenectví, čímž posílila svou koalici. Podařilo se jí tak omezit Portugalce pouze na Massangano, které silně opevnili. Během následné války jej používali k výpadům, jejichž cílem bylo získání otroků. Otroci z Angoly byli nezbytní pro rozvoj portugalské kolonie Brazílie.

Poté, co Portugalsko opět získalo nezávislost, dobyly v roce 1648 Luandu síly z Brazílie. Ty vedl Salvador Correia de Sá. To vedlo k návratu Portugalců. Koalice Nzingy se následně rozpadla, absence nizozemských spojenců se střelnými zbraněmi a silné postavení brazilských sil zasadily smrtelnou ránu morálce domorodých sil. Poté, co Nzinga v roce 1663 zemřela, nasadil konžský král veškeré síly ve snaze dobýt Luandu, ale byl poražen a království ztratilo svou nezávislost. Království Ndongo se v roce 1671 podrobilo portugalské koruně.

Koloniální období

Prvním guvernérem Angoly se stal Paulo Dias de Novais, který se snažil vymezit toto rozsáhlé území a využít jeho přírodní zdroje, zejména stříbrné doly, o kterých se doslechl. Pronikání do vnitrozemí bylo velmi omezené. V roce 1576 založili São Paulo da Assunção de Luanda (dnešní Luanda). Angola se rychle stala hlavním dodavatelem otroků pro plantáže cukrové třtiny v Brazílii. Až do konce 18. století fungovala Angola jako zdroj otroků pro plantáže a doly v Brazílii a dalších portugalských koloniích na americkém kontinentu.João Medina & Isabel Castro Henriques (orgs.), A rota dos escravos: Angola e a rede do comércio negreiro, Lisboa: Cegia, 1996. Portugalská okupace se opírala o pevnosti a obchodní stanice zřízené na pobřeží.

Efektivní kolonizace vnitrozemí začala až v 19. století poté, co Brazílie získala roku 1822 nezávislost a byl ukončen obchod s otroky (1836–1842), nebylo však zrušeno samotné otroctví. Tato okupace vnitrozemí byla reakcí na nároky dalších evropských mocností, jako bylo Britské impérium, Německo a Francie, které si v té době nárokovaly svůj podíl v Africe. Bylo podepsáno několik smluv, které stanovily území, jež patřila každé z nich podle její síly a vyjednávacích schopností.

Mezi lety 1822 a 1823 vznikla Brazilská konfederace, separatistický stát s ústředím v Benguele a zahrnující i další pobřežní města, jehož cílem bylo sjednotit Angolu s nově nezávislou Brazílií. Toto hnutí tvořili kolonisté a vojáci z Benguely, z nichž mnozí pocházeli z Brazílie. Koloniální vláda, v exilu na São Tomé, povolala posily a toto povstání potlačila.Douglas Wheeler & René Pélissier, Angola, Londres: Pall Mall, 1971.

Mnoho z těchto kolonistů byli vězni deportovaní z Portugalska, jako například slavný Zé do Telhado. Současně bylo podniknuto několik expedic pro politické a vědecké účely do nitra angolského území – José Rodrigues Graça do Malanje a Bié, José Brochado do Huambo, Mulando, Cuanhama či Silva Porto do Bié.

Vzhledem k absenci pozemních komunikačních tras se tažení za obsazením vnitrozemí prováděla po říčních povodí: povodí řeky Kwango (1862), povodí řeky Kwanza (1895, 1905, 1908), povodí řeky Okavango (1886–1889, 1902, 1906), povodí řeky Kunene (1905–1907, 1914–1917), povodí řeky Zambezi (1895–1896) a do oblasti mezi Zeusa a Dande (1872–1907) a dalších oblastí.

Některé vojenské kampaně se proměnily v rozsálá válečná cvičení, která znamenala posun v kurzu portugalského kolonialismu, jak tomu bylo v případě druhé portugalsko-ovimbundské války. Jednalo se o ozbrojený konflikt mezi královstvími kmene Ovimbundu, zejména královstvími Bailundo, Huambo a Bié, proti Portugalské říši. Motivovaný byl koloniální ambicí o kontrolu nad obchodními cestami a náhlým poklesem ceny kaučuku. Portugalsko dobylo a podmanilo si národy centrální náhorní plošiny, takže zůstala pouze poslední velká bašta odporu v království Oukwanyama, které bylo podmíněno v kampani Okavango-Kunene.Sungo, Marino Leopoldo Manuel. O reino do Mbalundu: identidade e soberania política no contexto do estado nacional angolano atual. Dissertação (mestrado) - Universidade Federal de Santa Catarina, Centro de Filosofia e Ciências Humanas, Programa de Pós-Graduação em Antropologia Social, Florianópolis, 2015. Dostupné online

Hranice Angoly se začaly vymezovat na konci 19. století a definitivně byly stanoveny ve 20. letech 20. století, přičemž její rozsah byl mnohem větší než rozsah území Ambundu, s jehož jazykem je spojen termín Angola.

1900–1960 náhled|Pohled na Luandu, 1883 Kolonizace Angoly po nastolení republikánského režimu v Portugalsku v roce 1910 vstoupila do nové fáze. V roce 1917 bylo dobyto a připojeno Mbundské království. Republikáni ostře kritizovali monarchistické vlády za zanedbávání kolonií. Nejvýznamnější část jejich činnosti se soustředila na zakládání škol. Systematický hospodářský rozvoj začal až koncem 30. let 20. století, kdy se zvýšila produkce kávy, sisalu, cukrové třtiny, kukuřice a dalších produktů určených na export.

Export sisalu se rozvinul během druhé světové války. V roce 1920 se vyvezlo o něco více než 62 tun, ale do roku 1941 to bylo 3888 tun. O dva roky později to bylo 12 731 tun. Do roku 1873 to bylo 53 499 tun. Tyto plantáže se nacházely na náhorní plošině Huambo, východně od Cubalu, podél železniční trati Dilolo, Bocoió, Balumbo, Luimbale, Lepi, Sambo, ale také v severní Cuina a Malange.

Mezi lety 1939 a 1945 si operace portugalské armády proti nomádům kmene Mucubal v jižní Angole, obviněným z povstání a krádeže dobytka, vyžádala stovky obětí. Podle Portugalců bylo Macubalů přibližně pět tisíc a obývali území o velikosti dvou třetin Portugalska. Během kampaně bylo zatčeno 3529 lidí, z nichž 20 % tvořily ženy a děti. Ti byli uvězněni v koncentračních táborech. Mnoho z nich zemřelo v zajetí na podvýživu, v důsledku násilí a nucených prací. Přibližně 600 z nich bylo posláno na Svatý Tomáš a Princův ostrov. Stovky z nich byly také poslány do tábora v Dambě, kde zemřelo 26 % z nich.

V roce 1972 začal přinášet výsledky průzkum ropy v Cabindě. Také růst cen na světovém trhu od roku 1950 vedl k závratnému nárůstu produkce kávy. Kromě těchto produktů se rozvíjela těžba železné rudy. V roce 1957 byla založena těžební společnost Lobito Mining Company, která využívala doly Jamba, Cassinga a Txamutete. Tato těžba byla později postoupena brazilské společnosti Krupp.

Rozvoj těchto objevů doprovázely vlny imigrantů, často povzbuzované a podporované samotným státem. Mezi lety 1941 a 1950 opustilo Portugalsko přibližně 110 tisíc lidí, kteří se usadili v Angole. Imigrační tok pokračoval i v 50. a 60. letech 20. století.

V 50. letech 20. století se otázka dekolonizace afrických kolonií vynořila na mezinárodní úrovni a stala se nevyhnutelnou záležitostí. V roce 1956 byl zveřejněn první manifest Lidového hnutí za osvobození Angoly (MPLA).

1961–1974

náhled|Ford Taunus v Luandě, 1972 Nezávislost Belgického Konga v roce 1960 měla zásadní vliv na spouštění událostí, které znamenaly začátek hnutí za nezávislost v Angole. Tato událost urychlila oživení angolských politických skupin.Velez, Rui (2010). Salazar e Tchombé. o apoio de Portugal ao Catanga (1961-1967), Faculdade de Ciências Sociais e Humanas, Universidade Nova de Lisboa. Na začátku 60. let 20. století zahájila tři osvobozenecká hnutí (UPA/FNLA, MPLA a UNITA) ozbrojený boj proti portugalskému kolonialismu.

Portugalská vláda odmítla dialog a pokračovala ve své koloniální politice. Pro Afriku byly mobilizovány statisíce vojáků. Během ozbrojeného konfliktu se Portugalsko snažilo upevnit svou přítomnost v Angole a podporovalo výstavbu důležitých veřejných staveb. Průmyslová a zemědělská výroba zaznamenala na tomto území impozantní rozvoj. Průzkum ropy v Cabindě začal v roce 1968 a do roku 1973 představoval přibližně 30 % exportních příjmů kolonie. Mezi lety 1960 a 1973 činil růst hrubého domácího produktu Angoly 7 % ročně.

Nezávislost a občanská válka