Nicolas-Michel Krick, M.E.P. (1. března 1819 Lixheim – 1. září 1854 Arunáčalpradéš) byl francouzský římskokatolický duchovní, člen Společenství zahraničních misií v Paříži a mučedník. Katolická církev jej uctívá jako Služebníka Božího.
Život Narodil se 1. března 1819 v Lixheimu jako syn krejčího Michela Kricka a Élisabeth Dubourg. Měl čtyři sourozence.
V sedmi letech přišel o matku a jeho otec se podruhé oženil. Nicolas trávil mnoho času v otcově obchodě. Kontakt se zákazníky formoval jeho citlivost vůči ženám, což se později odráželo v jeho spisech a kázáních.
O dětství a dospívání Nicolase Kricka existuje jen velmi málo informací. Z jeho pozdějších textů je však zřejmé, že vyrůstal v poměrně liberálním prostředí, které velmi podporovalo demokracii a svobodu. Manželka jeho otce Anne Prévost, bývalá manželka vojáka, pravděpodobně sdílela myšlenky svého předchozího republikánsky smýšlejícího manžela. Nicolas četl velmi rozmanitou literaturu – od romantických autorů, jako byl Chateaubriand, až po Voltaira a Rousseaua.
Dne 4. listopadu 1839 vstoupil do kněžského semináře v Nancy. I když přesně nevíme, čím se Nicolas v té době zabýval, víme, že vstup do semináře vyžadoval znalost latiny.
Seminář v Nancy byl organizován podle sulpiciánského modelu, kde se formace soustředila na zbožná cvičení, meditaci a modlitbu. Studium bylo zaměřeno především na teologii a Písmo svaté. Seminář měl velmi přísná a náročná pravidla. Zároveň však disponoval velkou knihovnou (nejrozsáhlejší ze všech francouzských seminářů té doby), což podporovalo intelektuální dynamiku instituce a zároveň velký respekt k individuální svobodě myšlení.
Ve čtvrtém roce semináře byl jeho spolubratrem pozdější světec a mučedník Augustin Schoeffler. Narodili se v sousedních městech a oba později vstoupili do Společenství zahraničních misií v Paříži. Možná právě tehdy se zrodilo misionářské povolání Nicolase Kricka.
Roku 1842 se stal podjáhnem. Dne 13. prosince 1843 byl vysvěcen na jáhna a 1. června 1844 na kněze.
Kněžská služba Po svém vysvěcení byl jmenován kaplanem v Gerbéviller v departementu Meurthe-et-Moselle a roku 1847 druhým kaplanem ve Phalsbourgu, ve farnosti, odkud pocházel Augustin Schoeffler. Nicolas Krick si zapisoval všechna svá kázání; v archivech Pařížského společenství zahraničních misií se dochovalo 72 kázání z období v Gerbévilleru a Phalsbourgu. Jejich styl ukazuje, že byl vůči svým farníkům duchovně velmi náročný. Jeho homilie obhajovaly liberální katolicismus.
Ve svých kázáních se projevoval také jako horlivý vlastenec. Tento patriotismus mu však nebránil podniknout kroky k tomu, aby se stal misionářem v Asii. Dne 21. srpna oznámil možnost svého připojení k misionářům a 28. října 1848 byl přijat jako kandidát spolu s Théophanem Vénardem a Augustinem Bourrym.
Během let strávených v Paříži si vytvořil velmi blízké vztahy se svými přáteli a spolupracovníky. Korespondence, kterou vedl i po svém odjezdu, ukazuje, že přátelství navázaná v tomto období si udržoval i nadále.
Společenství zahraničních misií Jedním z možných vysvětlení, proč Nicolas Krick do Společenství zahraničních misií, bylo jeho setkání s Augustinem Schoefflerem, který do ní také vstoupil. Dalším důvodem mohlo být jeho čtení časopisu Annales de la Propagation de la foi („Letopisy šíření víry“), který popisoval životy misionářů a byl v té době velmi rozšířený.
Důležitou roli bezpochyby sehrála také jeho víra, jeho odevzdanost Boží prozřetelnosti a jeho úvahy o misiích, které se objevují v jednom z jeho kázání.
Nicolas považoval misionářské povolání za vrchol křesťanského života.
Pozadí jeho vstupu do Společenství pro bylo velmi bouřlivé. Revoluce roku 1848 vedla ve Francii ke vzniku Druhé republiky. Již o rok dříve papež Řehoř XVI. zřídil Apoštolský vikariát v Lhase (27. března 1847) v Tibetu a svěřil jej právě této misijní společnosti. Posílání misionářů do Tibetu však bylo velmi obtížné kvůli odporu buddhistických lámů.
Tváří v tvář potížím a opozici ze strany Číňanů se představení misie snažili proniknout do Tibetu z jihu – přes Indii a Himálaj. Toto řešení podporovala i skutečnost, že vikář Bengálska se chtěl zbavit odpovědnosti za oblast Assamu, severně od Kalkaty. Přítomnost Společenství mu tak umožnila přenechat tuto obrovskou oblast, kde bylo katolíků velmi málo. Region Assam byl proto připojen k apoštolskému vikariátu v Lhase.
Zůstávaly však dva velké problémy. Zaprvé žádný Evropan dosud nepřekročil Himálaje z jihu, aby se dostal do Tibetu, a misionáři neměli téměř žádné informace o tom, jak se tam dostat. Zadruhé, protože šlo o velmi obtížnou a nebezpečnou misi, museli představení vybrat poměrně zkušené kandidáty.
Po několika měsících shromažďování informací vybrali Juliena Rabina, Nicolase Kricka a Louise Bernarda, kteří již byli vysvěcenými kněžími s pastorační zkušeností. Tito tři byli zvlášť připravováni na svou misi.
Po několika měsících příprav, které byly delší než obvykle, byli tři spolubratři vysláni představeným misie, otcem Charlesem-Françoisem Langloisem, a 23. prosince 1849 odjeli do Portsmouthu.
Misionář v Tibetu
Příprava misie v Indii Jejich loď vyplula z Portsmouthu 1. ledna 1850 a 26. dubna 1850 dorazili do Čennaí (tehdejší Madras). Přivítal je anglický arcibiskup monsignor Farrell, který je ubytoval a oznámil jejich příjezd v katolických novinách Bengálska. Přijetí bylo velmi srdečné, ale tři misionáři brzy onemocněli nemocí miliaria rubra (kožní nemoc způsobená horkem).
Po několika dnech odjeli na Svátek Nanebevstoupení do Kalkaty. Angličané se o jejich misii velmi zajímali, ale anglický tisk věnoval větší pozornost možné cestě do Tibetu, která dosud nebyla prozkoumána, než samotné misijní činnosti.
Představení Pařížského společenství pro zahraniční misie jmenovali Juliena Rabina představeným misie. Ten pravidelně posílal zprávy o průběhu expedice. Aby se přiblížili Tibetu, opustili misionáři 14. června 1850 Kalkatu a usadili se v Guváhátí. Brzy si uvědomili obtížnost úkolu – velké množství dialektů a jazyků značně komplikovalo jejich postup. Rozhodli se proto studovat jazyky šest hodin denně.
Představený misie otec Rabin chtěl z Guváhátí vytvořit centrum misie, přestože bylo od Tibetu poměrně daleko. Ve svých dopisech nadřízeným psal o plánu založit zde kolej, která by šířila katolicismus v regionu a udělala z města centrum jejich činnosti. Tyto plány se však zdály stále méně realistické. Životní podmínky byly velmi skromné – misionáři bydleli v bungalovu a Rabin byl často nemocný.
Po přečtení jeho dopisů ho představení Pařížského společenství napomenuli: upozornili ho, že společnost nemá finanční ani personální prostředky na založení takové školy a že jejich hlavním cílem je Tibet, nikoli oblast Assamu.
Mezi misionáři začalo vznikat napětí. Julien Rabin delegoval část své pravomoci na Louise Bernarda a Nicolas Krick byl na žádost biskupa z Dháky vyslán na misii do Horního Bengálska. Ačkoli měla jeho cesta trvat jen šest týdnů, strávil mezi malými křesťanskými komunitami čtyři měsíce. O tomto období existuje jen málo zpráv.
Mezitím se Julien Rabin a Louis Bernard pokusili podniknout výpravy do Tibetu, ale oba onemocněli. Louis Bernard odjel na léčení do Goalpary a 1. února 1851 se vrátil do Guváhátí – právě v den, kdy onemocněl Rabin. Rabin se přesto pokusil o další expedici, ale nepřátelství místních obyvatel, nedostatek průvodců a jeho nemoc ho donutily vrátit se zpět.
První pokusy o průzkum severní Indie Dne 30. března 1851 se otec Krick vrátil ze své misie a rozhodl se znovu vyrazit na průzkum – tentokrát sám. Plavil se po řece Brahmaputra, aby našel cestu do Tibetu, a zamířil ke kmenům Aborů, Mishmiů a Khamtiů.
Se skupinou Angličanů dorazil 26. září do Saikhoa, kde zjistil, že průchod územím Aborů je nemožný kvůli nepřátelství Mishmiů. Požádal Angličany o pomoc při přechodu těchto oblastí, ale ti odmítli, protože nemohli zaručit jeho bezpečnost. Kricka velmi zaujalo, že Aborové mají tetování ve tvaru kříže – viděl v tom možný znak velmi staré evangelizace.
Vrátil se do oblasti Lohit, aby připravil novou expedici, přestože všichni angličtí průzkumníci před ním zde selhali.
Když se mu nepodařilo projít územím Aborů, pokračoval dál a 28. května 1851 dorazil do Mangaldoi. Zjistil, že existuje cesta do Lhasy, která je průchodná od listopadu do února. Když se dozvěděl, že místní křesťané potřebují kněze, odešel do Nowgongu, kde ho přijal francouzský lékař Pingault. Zde zahájil svou první skutečnou misii mezi několika místními konvertity.
Udělil první svaté přijímání pokřtěným dospělým a také obrátil lékařovu manželku na katolickou víru. Ta byla jeho kázáním natolik dojata, že požádala o křest.
Mezitím se situace v Gúváhátí zhoršovala: epidemie cholery a velký požár města značně zkomplikovaly život dvou misionářů, kteří tam zůstali. Pokusili se o průzkumnou misii v Mangaldai poblíž Bhútánu, ale oba onemocněli. Trpěli úplavicí a museli se vrátit do města.
Tato série neúspěchů a nemocí nakonec zlomila odhodlání Juliena Rabina. Po léčbě v Goalpaře se tajně rozhodl misii opustit a vrátit se do Francie. O svém rozhodnutí neinformoval ani Louise Bernarda a nečekal ani na návrat Nicolase Kricka.
První průzkum Tibetu Po dlouhé přípravě se Nicolas Krick vydal na průzkum severní Indie, aby našel cestu do Tibetu. Navzdory obavám z kmene Mishmi, který měl pověst otrokářů, se Nicolasovi a jeho průvodci Tchökingovi podařilo najmout 17 nosičů a 18. prosince 1851 výprava vyrazila.
Nicolas Krick si během cesty pečlivě zapisoval poznámky a při každé zastávce prováděl topografická, geologická, zoologická a botanická měření. Dne 19. prosince dokonce jedli maso z opic a následující den se setkal s prvními příslušníky kmene Mishmi. Expedice byla velmi nebezpečná a obtížná, protože stezky často vedlypo okrajích hlubokých srázů na úpatí Himálajů.
Setkání s první vesnicí kmene však proběhlo velmi pokojně. Nicolas Krick, který se s nimi nedokázal domluvit jinak, hrál na flétnu. Byl dojat pohostinností místních obyvatel. Skupina pokračovala v cestě, přestože Mishmiové a Tibeťané byli tehdyve válce.
Dne 24. prosince 1851 dorazili do domu vesnického náčelníka Khroussy. Zde se dozvěděli, že Mishmiové posílají k Tibeťanům vyslance, aby válku ukončili. Khroussa prohlásil, že není možné pokračovat dál, dokud nebude uzavřen mír. Nosiči pak požadovali, aby jim Krick zaplatil to, co jim dluží. Když tak učinil, opustili ho i s jeho zavazadly.
Do svého deníku si tehdy poznamenal své zklamání, které kontrastovalo s počátečním nadšením:
„Kdybych nebyl misionářem, řekl bych: ‘Vraťme se.’ Ve skutečnosti si to všichni moji lidé už dávno slíbili.“
Krick byl však odhodlán pokračovat za každou cenu. Vyjednal si pomoc několika Mishmiů, kteří mu za dvě krávy pomohli přenášet jeho vybavení. Když dorazil do další vesnice, stal se pro místní obyvatele kuriozitou. Všichni chtěli vidět muže s bílou kůží a blond vlasy.
Dne 28. prosince ho opustil jeho průvodce Tchöking a Nicolas Krick zůstal jen se dvěma Mishmii. Následující noc mu bylo ukradeno zavazadlo, ale navzdory tomuto neštěstí se rozhodl pokračovat a spoléhat na Boží prozřetelnost.
30. prosince 1851 potkal tři náčelníky vracející se z Tibetu. V noci z 30. na 31. prosince mu byla ukradena část rýže a od nosičů se dozvěděl, že mu hrozí smrt. Čím více se přibližoval Tibetu, tím nebezpečnější situace byla.
Na začátku roku 1852 ošetřil jednoho ze svých nosičů, který měl zraněnou nohu. 4. ledna se mu podařilo zastrašit dva muže, kteří ho chtěli napadnout – vystřelil z pušky do vzduchu a tím je zahnal.
Jeho cesta byla stále delší a obtížnější.
Pravděpodobně dorazil do města Along, kde se místní obyvatelé přišli podívat na cizince, a poté odešli. Nosiči zavazadel, kteří požadovali zaplacení, ho také opustili a nechali ho samotného.
Krick věřil, že lamové budou pohostinnější, a utratil své poslední peníze, aby se dostal do nejbližšího kláštera, který nazýval Sommeu.
Také tam byl pozorován jako zvláštnost: