Katedrála Notre-Dame-et-Saint-Vaast v Arrasu je katolická katedrála nacházející se v Arrasu (Pas-de-Calais, Hauts-de-France). Slouží jako sídelní kostel arraské diecéze.

Stavba katedrály započala roku 1778, původně jako opatský kostel opatství Saint-Vaast d'Arras. Katedrálou se stala v roce 1804, kdy nahradila původní gotickou katedrálu Notre-Dame-en-Cité, nalézající se v západní části starého města, která byla zničena během Velké francouzské revoluce.

Jedná se o klasicistní budovu navrženou architektem Pierrem Contantem d'Ivry, který se proslavil především jako autor projektu kostela La Madeleine v Paříži.

Historie Katedrála je zasvěcena Panně Marii a svatému Vaastovi, prvnímu biskupovi a patronovi Arrasu.

Opatský kostel přestavěný v 18. století Současná katedrála byla původně opatským kostelem benediktinského kláštera Saint-Vaast, jehož kořeny sahají až do 7. století. Ve středověku byl Arras největším městem bohaté provincie Artois. Mezi mnoha gotickými kostely, které tehdy utvářely panorama Arrasu, vyčnívaly dva: opatský chrám Saint-Vaast v samotném srdci města a původní katedrála Notre-Dame-en-Cité. Ta se nacházela ve čtvrti Cité na západě a do dnešních dnů se z ní vůbec nic nezachovalo. Tyto dvě dominanty spolu neustále architektonicky soupeřily, přestože katedrála měla vyšší postavení.

Celé opatství prošlo od roku 1745 kompletní rekonstrukcí v tehdy módním klasicistním stylu. Díky svému rozsahu se tento projekt, zahrnující i opatský kostel, zařadil mezi nejvelkolepější stavební počiny 18. století ve Francii. Samotné práce na kostele začaly až kolem roku 1766 podle plánů Pierra Contanta d'Ivryho, který v Arrasu vycházel z koncepce pařížské Madeleine. Stavba se zastavila v roce 1792 během revoluce, kdy byli mniši nuceni klášter opustit.

V té době měl kostel sice hotovou střechu, ale stropy nebyly zaklenuty (s výjimkou severního transeptu). Opatství i s kostelem byly prohlášeny za národní majetek a převzala je armáda, která zde zřídila nemocnici, čímž budovu paradoxně zachránila. V roce 1802 začal nový biskup Hugues de La Tour d'Auvergne hledat vhodný chrám pro své sídlo. Jelikož starou katedrálu Notre-Dame-en-Cité zdevastovali překupníci se stavebním materiálem a nebylo možné ji dál využívat, nechal Napoleon její trosky v roce 1804 srovnat se zemí.

Proměna v katedrálu v 19. století V roce 1804 přidělil císař Napoleon kostel bývalého opatství Saint-Vaast diecézi, aby napříště sloužil jako katedrála. Dokončením stavby byl roku 1806 pověřen císařský architekt François Verly. Poté, co se objevilo několik návrhů na celkovou změnu rázu budovy, rozhodl ministr kultu v roce 1812, že se stavba dokončí podle původního projektu Contanta d'Ivryho. Práce se naplno rozběhly v dubnu 1815.

Staveniště navštívil i král Karel X. Tehdejší biskup Hugues de La Tour d'Auvergne-Lauraguais na svou katedrálu nedal dopustit a prohlásil, že jde o „zcela moderní dílo, které však vyniká elegancí, půvabem a harmonií antického Řecka“. V roce 1833 musely být práce kvůli nedostatku financí přerušeny. Přesto se podařilo dokončit kapli Panny Marie, která byla vysvěcena v roce 1848. Ačkoliv vzniklo několik návrhů na stavbu věží, žádný z nich se nerealizoval. V roce 1870 padlo definitivní rozhodnutí věž nestavět, k čemuž přispěla i přílišná vlhkost podloží.

Zkáza katedrály za první světové války První světová válka zasadila svatyni těžkou ránu; v roce 1915 byla budova částečně srovnána se zemí. Rekonstrukce, kterou v roce 1920 zahájil hlavní architekt historických památek Pierre Paquet, se protáhla na čtrnáct let. Klenby a krov byly nově vybudovány z železobetonu, aniž by se tím však změnil vnitřní vzhled chrámu.

Interiér byl obnoven v novoklasicistním stylu, který je oproti původní výzdobě střídmější (bílé stěny, sochařská výzdoba pocházející zčásti z pařížského kostela Sainte-Geneviève, ze kterého se mezitím stal Panthéon). Původní podobu si do dnešních dnů uchovala pouze osová kaple.

Katedrála byla znovu otevřena pro věřící 14. května 1934. Slavnostní inaugurace proběhla o den dříve za účasti maršála Philippa Pétaina a biskupa Henriho-Édouarda Dutoita.

Dne 19. května 1944 byla katedrála přímo zasažena dělostřeleckým granátem; vzniklé škody se však podařilo v krátké době napravit.

Půdorys a stavba náhled|Odchod z mše s chovankami penzionátu Milosrdných sester (Dcer křesťanské lásky), kolem roku 1905.

Kostel je postaven na tradičním půdorysu latinského kříže. Celková délka chrámové lodi dosahuje 102 metrů a tvoří ji šest klenebních polí v hlavní lodi (šířka včetně bočních lodí je 26 metrů), transept a čtyřpolový chór. Prostor byl navržen tak velkoryse, aby se do něj původně **pohodlně vešli všichni mniši** z opatství.

Hlavní loď lemují boční lodě, které od ní oddělují monumentální, ale subtilně působící korintské sloupy. Ty nesou mohutné vystupující kladí, které se line po celém obvodu stavby v polovině její výšky. Nad tímto kladím se nachází vysoké horní bazilikální patro s velkými okny. Ta spolu s okny v bočních lodích zajišťují, že je interiér prosvětlený a působí vzdušným dojmem.

Rozměry Parametr Rozměr Celková délka budovy 116 m Délka transeptu (příčné lodi) 56 m Šířka transeptu 28 m Šířka hlavní lodi 28 m Šířka chóru 28 m Výška klenby 32 m Výška kupole v křížení 38 m

Popis interiéru náhled|Detail okenní kružby. náhled|Pohled do interiéru směrem od chóru

Katedrála je postavena v klasicistním slohu a zasvěcena Panně Marii a svatému Vaastovi.

Okna jsou osazena čirým sklem, což maximálně prosvětluje vnitřní prostor. Celý objekt je zaklenut; hlavní prostory (loď, transept a chór) kryjí falešné kupole oddělené pasy, přičemž výška klenby dosahuje 32 metrů. Nad křížením transeptu se nachází menší kupole na pandantivech. Původní projekt zde počítal s vysokým proskleným dómem, čemuž odpovídá i zečtyřnásobení nosných sloupů v rozích křížení, dóm však nakonec nebyl realizován. Boční lodě mají valenou klenbu a ochoz (deambulatorium) je prosvětlen kruhovými okny (okuly).

Architektonický unikát: Spojení klasicismu a gotiky Pozoruhodným rysem, na svou dobu a klasicistní kánon zcela výjimečným, je vnější systém opěrných oblouků, které jsou přiznané a plně viditelné. To znamená, že konstrukční podstata stavby – zejména lehkost kleneb a rozměrná okna horního patra – vychází z principů gotiky. Ta byla přitom v osvícenském 18. století často přehlížena či přímo zatracována.

náhled|vlevo|Pohled na závěr chrámu s viditelným opěrným systémem Díky tomuto řešení bylo možné odlehčit zdivo a doslova zaplavit interiér světlem. Chrám je jedním z mála monumentálních příkladů estetických konceptů Jacques-Germain Soufflota ve Francii: snahy o propojení gotické lehkosti s antickou vznešeností. Jde o vrcholnou fázi „pofrancouzštělého“ klasicismu, který se vyvinul z renesančních základů.

V chóru se nacházejí vitráže, na nichž lze rozpoznat znaky kardinála de la Tour-d'Auvergne (prvního biskupa po revoluci) či Doma Vigora de Briois, opata ze Saint-Vaast v letech 1749–1780.

Exteriér a nedokončená věž Původní plány počítaly s jedinou velmi vysokou věží v zadní části za chórem, v jejímž přízemí měla být osová kaple. Toto uspořádání bylo v náboženské architektuře 18. století poměrně běžné. Nakonec však byla postavena pouze základna, která dnes tvoří mariánskou kapli zaklenutou malou kupolí. Zvony jsou proto umístěny v menší nástavbě nad narthexem kaple.

Mohutné hlavní průčelí zdobí dvě řady korintských sloupů nad sebou, završené trojúhelníkovým štítem. Působí prostým až strohým dojmem, protože původně zamýšlený peristyl nebyl realizován. Podle archivních pramenů bylo západní průčelí téměř dokončeno v momentě, kdy Napoleon rozhodl o povýšení kostela na katedrálu. Císařský architekt François Verly sice navrhoval fasádu přestavět, ale jeho plány ministerská rada zamítla. Průčelí tak zůstalo v podobě, kterou získalo již před rokem 1792.

Varhany náhled|Pohled na oba nástroje v katedrále náhled|Hlavní kůrové varhany

Velké kůrové varhany se 76 rejstříky a čtyřmi manuály pocházejí z dílny štrasburské firmy Roethinger z roku 1937. Jejich montáž sice započala v roce 1938, ale přerušila ji válka. Nenainstalované součásti byly během druhé světové války uskladněny v kryptách katedrály, což pro ně mělo fatální následky. André Roethinger se k instalaci vrátil v roce 1960 a dokončil ji o dva roky později.

Nástroj je v současné době v dezolátním stavu. Poté, co byla odstraněna okna, došlo vlivem zatékání k těžkému poškození vzdušnic, dřevěných píšťal i traktury.

Umělecká díla

Sochařství Hlavní oltář (autor: Georges Saupique): Tvoří jej masivní deska z černého labradorského granitu spočívající na třech pozlacených bronzových pilířích. Ty zdobí reliéfy inspirované raně křesťanským uměním (motivy Holubic, Proměnění Páně, Beránka a Tří beránků). Oltář Kalvárie: Nachází se v severním rameni transeptu. Jeho autorem je Henri Bouchard (1875–1960) a jako materiál byl zvolen komblanchienský vápenec. Křtitelnice: Mramorová mísa z komblanchienského kamene je dílem Marcela Gaumonta. Zobrazuje výjev křtu Ježíše Janem Křtitelem. Ze stejného materiálu tento sochař vytvořil také kazatelnu.

V hlavní lodi je vystaveno osm mramorových soch světců z druhé poloviny 19. století. Původně byly určeny pro pařížský kostel Sainte-Geneviève, ale když se z něj v roce 1885 stal světský Panthéon, stát je nechal převézt do Arrasu. Soubor tvoří:

svatý Diviš (autor: Jean-Joseph Perraud) svatý Remigius (autor: Jules Cavelier) svatý Řehoř z Tours (autor: Emmanuel Frémiet) svatý Eligius (autor: Antonin Mercié) svatý Bernard (autor: François Jouffroy) svatý German a svatá Jenovéfa (autor: Henri Chapu) svatý Martin (dílo započal Paul Cabet a dokončil Just Becquet) svatý Jan z Mathy (autor: Ernest-Eugène Hiolle)

Další vybavení a kaple Votivní nádoby (pots-à-feu) v křížení hlavní lodi a transeptu. Oltářní retábl ze 17. století v bývalé kapli sv. Ludvíka. Oltářní retábl ze 17. století v bývalé kapli sv. Jeronýma. Kolem tabernáklu jsou umístěny sošky andělů symbolizující Víru a Naději. Náhrobní plastika (gisant) opata ze Saint-Vaast, Jeana Sarazina, v bývalé kapli sv. Jeronýma.

Mariánská kaple Panna Maria s dítětem: mramorová replika sochy Jeana-Pierra Cortota (originál se nachází v kostele Neposkvrněného Srdce Panny Marie v Suresnes). K této soše směřují pohledy dvou sousedních postav v modlitbě: Náhrobní památník z bílého mramoru věnovaný kardinálu Huguesi de La Tour d'Auvergne-Lauraguais (autor: Émile Thomas). Náhrobní památník z bílého mramoru věnovaný biskupu Pierru-Louisi Parisisovi (autor: Léon Cugnot).

Vybavení bočních kaplí (ochoz) Bývalá kaple svatého Karla: Náhrobek (gisant) opata Philippa Caverela, vytvořený mezi lety 1640 a 1660. Modlící se postava (priant) svatého Karla Boromejského. Sochy guvernéra Philippa de Torcy a jeho manželky Suzanne d'Humières z druhé poloviny 17. století.

Kaple v ochozu: Hlava Krista z arraské Kalvárie. Jde o kopii; originál z první poloviny 18. století je uložen v katedrální klenotnici.

Výstavní kaple: Dřevěná socha odpočívajícího Krista (Trpitel) od místního umělce. Keramická pieta (17. nebo 18. století).

Jižní transept: Náhrobek (gisant) biskupa Eugèna Juliena, dílo sochaře Georgese Saupiquea.

Malířská výzdoba Narození Páně (v hlavní lodi). Kristus v mandorle (v hlavní lodi). Plátna zasvěcená svatému Vaastovi (v transeptu): jedno od Charlese Hollarta, druhé od Henriho Marreta. Obraz Henriho Marreta připomínající dvousté výročí narození svatého Benedikta Josefa Labreho (z roku 1949). Závěsný gobelín vyrobený pro Charlese-Amabla de La Tour d'Auvergne-Lauraguais (manufaktura v Aubussonu, 19. století).

V mariánské kapli Freska v kupoli: zobrazuje výjevy ze života Panny Marie, autor Henri Marret (1933).

Vitráže Svatý Vaast se psem. Svatý Benedikt Josef Labre.

Relikviáře a další vybavení náhled|Relikviář (skříňka) svatého Vinciciána.