Jaroslava Havettová, rozená Likařová (* 5. října 1942, Praha), je slovenská výtvarnice, animátorka a režisérka českého původu. Patří mezi průkopníky animovaného filmu na Slovensku a je označována za „první dámu slovenského animovaného filmu”. Její filmy mají osobitou poetiku, zabývají se tématy morálky, osudu a postavení jedince ve společnosti.
Byla manželkou Ela Havetty, slovenského režiséra a čelného představitele československé nové vlny. Mají spolu syna Tomáše (* 1965). Manželství se rozpadlo koncem šedesátých let.
Dílo
Raná tvorba Havettová na poli animovaného filmu působila od šedesátých let dvacátého století a patřila na Slovensku mezi nastupující generaci mladých tvůrců (společně například s Veronikou Margotsyovou nebo bratry Vladimírem a Ivanem Popovičovými), jejíž tvorba byla pro vývoj slovenské animace zásadní.
V polovině šedesátých let Havettová odešla z Prahy do Bratislavy za manželem. Tam se přihlásila do konkurzu na pozici animátorky ve Studiu populárně-vědeckého filmu (jeho vedoucí, dokumentarista a fotograf Karol Skřipský chtěl dát prostor mladým tvůrcům ve snaze o rozvoj, do té doby velmi limitované, slovenské animace).
Základy animační techniky se Jaroslava Havettová naučila během třítýdenní stáže ve studiu Bratři v triku. Kolektiv, jenž se během stáže zformoval, společně natočil roku 1964 snímek Pingvin, jeden z prvních slovenských animovaných filmů a současně debut Havettové jakožto animátorky. Pingvin vycházel z kresleného vtipu výtvarníka Ivana Popoviče o opilém muži, který se marně pokouší o sebevraždu. Vzhledem ke kontroverznímu tématu i následné emigraci některých tvůrců film nebyl vpuštěn do distribuce a zůstal v trezoru. Potvrdil ale předpoklady, že na Slovensku může vzniknout dostatečně stabilní prostředí pro rozvoj animované tvorby. V roce 1965 tak vznikla Tvůrčí skupina kresleného filmu. Tam Havettová později točila vlastní filmy.
Roku 1966 Jaroslava Havettová pracovala na dvou televizních Večerníčcích – Fakíri a Myší hrad. První autorský film Pieseň, videoklip k písni Heleny Vondráčkové a Waldemara Matušky To se nikdo nedoví, inspirovaný pop-artem i estetikou snímku Žlutá ponorka výtvarníka Heinze Edelmanna, natočila v roce 1969 ve spolupráci s výtvarníkem Ivanem Popovičem, se kterým pracovala i dříve na Pingvinovi. Na Piesni pracovala současně jako režisérka i animátorka.
Filmy ze 70. a 80. let Jaroslava Havettová dále pokračovala ve spolupráci s Ivanem Popovičem a v roce 1970 vytvořila zásadní film Socha. Ten vycházel z michelangelovské ideje, že v každém kameni je ukryta socha, a zobrazuje postavu neschopného sochaře tvořícího v duchu této myšlenky. Stojí zároveň na jednoduchých, ale razantních kresbách a gagách. Film byl prvním dílem Havettové, které bylo oceněno na filmových festivalech (i když zatím pouze na území Československa). Ve stejné době vznikla i její pohádka O slniečku, čo nechcelo ráno vstávať. V roce 1971 natočila Havettová samostatný film Kým sa ucho neodbije, inspirovaný habánskou keramikou a slovenským folklórem. Hudbu k němu složili slovenští hudebníci Pavol Hammel a Marián Varga. Do finální podoby snímku ale kvůli jeho náboženské tematice výrazně zasáhla cenzura.
Nedlouho po dokončení Kým sa ucho neodbije Havettová Studiu populárně-vědeckého filmu také předložila dva další náměty (filmy Jááánošík, inspirovaný za normalizace zakázanými kresbami karikaturisty Fedora Vica, a Sám život píše podobné príbehy), ty však nikdy nebyly realizovány. Po neshodě s vedením a v návaznosti na odchod či emigraci mnohých kolegů (Veronika Margotsyová, Dana Denčíková) ze studia roku 1972 odešla také a začala působit na volné noze. Přihlásila se do Svazu československých výtvarných umělců a krátce pracovala pro košickou televizi na tvorbě pro děti, například seriálu Gaštanko a Gaštaník podle předlohy spisovatelky Boženy Mačingové o postavičkách vytvořených z kaštanů.
Po několikaleté tvůrčí pauze natočila Jaroslava Havettová v roce 1980 Kontakty, film složený z tří krátkých alegorií a využívající minimalistický a přímý animační styl. Kontakty byly oceněny i v zahraničí, kupříkladu na Mezinárodním filmovém festivalu v Chicagu. Jsou zároveň prvním filmem Havettové, na jehož hudbě se podílel hudebník Dežo Ursiny.
V osmdesátých letech vznikl i Posledný kameň, jenž Havettová režírovala společně s Júliusem Hučkem a který ironicky komentoval oficiální ideologické požadavky uvalené na umělce, a dále snímky Prečo máme radi sliepky (o hrdinovi, který v návalu závisti a žárlivosti likviduje vše živé kolem sebe) a Pomóóóc!. V druhé polovině osmdesátých let přešla do českého studia Bratři v triku, kde realizovala roku 1986 s výtvarníkem Borisem Farkašem film Restaurant, vyprávějící podivný příběh rozzuřeného zákazníka restaurace a opět doprovázený hudbou Deža Ursinyho.
Jako vrchol tvorby Jaroslavy Havettové je považován jedenáctiminutový film Údel (1988), sysifovský příběh o nikdy nekončícím stereotypu a nadvládě konzumu, zasazený do moderní doby. Film vznikl v koprodukci bratislavského a pražského studia – Slovenské filmové tvorby a studia Bratři v triku – a byl oceněn Stříbrným medvědem za krátký film na Berlinale (Havettová se tak stala první filmařkou, jež ocenění dostala). Na Údelu Havettová spolupracovala s animátory Ľudmilou Pavolovou a Marianem Kimličkou a výtvarnicí Zuzanou Vorlíčkovou, jeho hudbu opět složil Dežo Ursiny.
Rok po Údelu vznikly ještě filmy WC Story a Škoda lásky, oba kombinující hraný a kreslený film.
Tvorba po pádu komunismu V devadesátých letech se Jaroslava Havettová přestěhovala do Česka, konkrétně do Brna, a točila převážně televizní seriály pro děti. Mezi ně patří Z deníku žáka III.B aneb Edudant a Francimor (1993–2003), večerníčková adaptace pro Českou televizi natočená se stylově výrazným výtvarníkem Vratislavem Hlavatým na základě předlohy Karla Poláčka, či Rozprávky pre Martina (1994), které spolurežírovala s Martinem Hoffmeisterem (Hoffmeister režíroval hrané části seriálu, Havettová animované). Mezi lety 1997 a 1998 se podílela na irském animovaném seriálu James the Cat.
V rámci vyhlášení Prahy jakožto Evropského hlavního města kultury pro rok 2000 Havettová připravovala společně s výtvarníkem Karolem Lakatošem film Praga Mater Nationae, scénář ale zůstal nerealizovaný.
Roku 2008 Havettová vytvořila animovaný dětský seriál Gogo a Figi pro Českou televizi. Ten režírovala a podílela se i na jeho scénáři. O práci na seriálových projektech pro Českou televizi zpětně mluví jako o náročných, převážně z důvodu škrtů v rozpočtu a malého tvůrčího týmu. Pro ČT vznikl v režisérském tandemu Havettové s Petrem Friedlem i dětský seriál Bílá paní na hlídání (2013), za jehož výtvarnou stránkou stojí výtvarník Vojtěch Jurík (Vhrsti). V roce 2022 vydal Slovenský filmový ústav DVD s výběrem jejích filmů.
Filmografie
Pingvin (1964, 4 min) – režie Veronika Margotsyová a Vladimír Popovič, Havettová se na filmu podílela jako animátorka Fakíri (1966) – televizní Večerníček Myší hrad (1966) – televizní Večerníček Nový klobúk tety Kláry (1968) – podle výtvarníka Milana Klikara TTT (1969, 1 min) – reklama na trojkomponentní textilovou tkaninu Pieseň (1969, 4 min) – spolupráce s Ivanem Popovičem, videoklip k písni Heleny Vondráčkové a Waldemara Matušky To se nikdo nedoví Socha (1969, 7 min) – spolupráce s Ivanem Popovičem O slniečku, čo nechcelo ráno vstávať (1970, 8 min) – spolupráce s Ivanem Popovičem Kým sa ucho neodbije (1971, 10 min) Rozprávky s hviezdičkou (1973) Gaštanko a Gaštaník (1977, seriál, 9x8 min) – předloha a scénář Boženy Mačingové, jednotlivé části: Do sveta, Mravkáč a Havkáč, Na kozej brade, Strašiak, Žabka Skákalka, U zlého škrečka, Škriepka, Búrka, Mamičkin odkaz Kontakty (1980, 10 min) Posledný kameň (1982, 4 min) – spolurežie s Júliusem Hučkem Pomóóóc! (1985, 5 min) Prečo máme radi sliepky (1986, 6 min) – spolupráce s animátory Ľudmilou Pavolovou a Marianem Kimličkou Restaurant (1986, 9 min) – spolupráce s výtvarníkem Borisem Farkašem a animátory Irenou Jandovou, Milanem Klikarem a Jiřím Michlem Údel (1988, 11 min) – spolupráce s výtvarnicí Zuzanou Vorlíčkovou a animátory Ľudmilou Pavolovou a Marianem Kimličkou WC Story (1989, 6 min) Škoda lásky (1989, 10 min) – spolupráce s Martinem Voseckým Z deníku žáka III.B aneb Edudant a Francimor (1993–2003, seriál, 26x8 min) – předloha Karla Poláčka Edudant a Francimor, spolupráce s výtvarníkem Vratislavem Hlavatým a scenáristy Alenou Munkovou a Jiřím Munkem Rozprávky pre Martina (1994, seriál, 7x8 min) – spolurežie s Martinem Hoffmeisterem, jednotlivé časti: Kľúč, Klobúk, Džbán, Perinka, Slnečník, Topánka, Skriňa James the Cat (1977, seriál) – spolupráce s irským studiem Gogo a Figi (2008, seriál, 13x8 min) – spolupráce s výtvarnicí Bárou Dlouhou, animátory Kateřinou Pávovou a Petrem Friedlem a scenáristou Jaromírem Galem Bílá paní na hlídání (2013, seriál, 13x8 min) – spolurežie s Petrem Friedlem, výtvarník Vojtěch Jurík (Vrhsti)
Ocenění
Cena na 17. ročníku Mezinárodního filmového festivalu v Chicagu (1981) za film Kontakty Stříbrný medvěd za krátký film na Berlínském mezinárodním filmovém festivalu (Berlinale) 1989 za film Údel Cena FIPRESCI na Krakovském filmovém festivalu za film Údel Cena Vladislava Vančury, cena Trilobit a čestné uznání, udělované Svazem československých filmových a televizních umělců FITES
Odkazy
Reference
Literatura
Kategorie:Slovenské režisérky Kategorie:Slovenské animované filmy Kategorie:Slovenské umělkyně Kategorie:Narození v roce 1942 Kategorie:Narození 5. října Kategorie:Ženy Kategorie:Narození v Praze Kategorie:Žijící lidé