Fjodor Petrovič Uvarov (psáno ; 16. dubna 1769/1773 Hruslovka, Veňovský okres, Tulská gubernie – 20. listopadu 1824 Petrohrad) byl šlechtic a generál ve službách Ruského impéria v období napoleonských válek. Velel výhradně kavalerii, zvláště carské gardové. Bojoval proti Švédům, Polákům i Turkům, zúčastnil se slavkovského tažení roku 1805, pruského tažení 1806 i vlastenecké války 1812, německého tažení 1813 a francouzského v roce 1814. Byl blízkým průvodcem cara i při diplomatických misích.

Život a kariéra Pocházel z ruské šlechtické rodiny, byl synem brigádního generála Petra Iljiče Uvarova. Narodil se 16. dubna 1773 ve vesnici Hruslovka asi 150 km jižně od Moskvy, v tehdejším Veňovském ujezdu spadajícím pod Tulskou gubernii.

Už v raném věku dvou let byl v prosinci 1775 zapsán jako seržant k dělostřelectvu. V listopadu 1780 byl jako proviantní důstojník (v hodnosti rytmistra) převelen k Preobraženskému pluku tělesné stráže. Na začátku dubna 1781 byl povýšen na seržanta a v prosinci 1786 převelen k Jízdnímu pluku tělesné stráže. Byl veden v armádních stavech jako kadet na dovolené, zatímco získával domácí vzdělání na malém panství svých rodičů. Pro nedostatek financí nemohl u gardy sloužit, otci se však podařilo převést syna k Sofijskému pěšímu pluku, kde Uvarov ve věku 15 let zahájil svoji aktivní službu počátkem února 1788 v hodnosti kapitána. S plukem byl vyslán do Oloněcké gubernie, kde se připravovaly jednotky pro válku se Švédy.

Rusko-polská válka a střídání panovníků náhled|vlevo|upright|Důstojník Kavalergardy v letech 1812–1822 (Uvarov byl šéfem pluku až do smrti.) V září 1790 byl povýšen na sekundmajora a v této hodnosti převelen ke Smolenskému dragounskému pluku. Od roku 1792 se zapojil do války v Polsku, v červnu bojoval u Stoubců () a Miru, po vypuknutí polského povstání generála Kosciuszka v roce 1794 se zúčastnil bojových operací proti povstalcům. V červnu byl povýšen na premiermajora, na konci července se vyznamenal při dobytí Vilna (Vilnius) a potlačení tamního litevského povstání, poté se v listopadu obzvláště vyznamenal jako velitel eskadrony při dobytí varšavského předměstí Praga, za což byl jmenován pobočníkem generála polního maršála hraběte Suvorova a ten jej v květnu 1795 osobně povýšil na podplukovníka.

Během krátké vlády cara Pavla I. udělal závaratnou kariéru. V lednu 1797 velel eskadroně Achtyrského husarského pluku při potlačení rolnických nepokojů v Radogoš () v Orlovské gubernii (později Brjanská oblast). V březnu byl téhož roku byl převelen k Jekatěrinoslavskému kyrysnickému pluku, v dubnu následujícího roku povýšen na plukovníka, počátkem září převelen k Jízdnímu pluku tělesné stráže a v říjnu 1798 již získal hodnost generálmajora a byl jmenován generálním adjutantem. Počátkem srpna 1799 byl jmenován šéfem (majitelem) prestižního „gardového jízdního sboru“, který byl v lednu 1800 reorganizován na Kavalergardský pluk. Někdy v roce 1799 byl vyznamenán Řádem sv. Anny 1. třídy. V listopadu 1800 povýšil na generálporučíka.

Účastnil se palácového převratu, nikoli však aktivně samotného atentátu na cara v březnu 1801. Doprovázel careviče Alexandra, když oznámil vojskům smrt Pavla I. a při přejezdu do Zimního paláce. Na konci března jej již nový car Alexandr I. potvrdil ve funkci generálního adjutanta. Někdy od roku 1801 působil jako velitel jezdectva Dněsterské inspekce.

Napoleonské války

Uvarov se zúčastnil válečných tažení třetí i čtvrté protifrancouzské koalice v letech 1805–1807. Jeho Kavalergardský pluk jako součást jezdectva carské gardy (Лейб-гвардия) postupoval od srpna 1805 ze Sankt-Petěrburgu k Brestu a dál územím Rakouského císařství k Olomouci. Tam byl koncem listopadu při celkovém přeskupení spojeneckých rusko-rakouských sil Uvarov pověřen velením jízdní brigády ve smíšené 5. koloně polního podmaršálka knížete Liechtensteina. Jednotka sestávala ze dvou dragounských pluků: Černigovského a Charkovského a z Jelizavetgradského husarského pluku. Kvůli vzájemné nedůvěře mezi ruským a rakouským velením byla však 5. kolona fakticky rozdělena na rakouskou a ruskou část a Uvarov se tak ujal velení celé její ruské „půlkolony“, pod niž tak spadala i Essenova jízdní brigáda. Jednotky se zúčastnily útoku na Vyškov 28. listopadu pod velením generálmajora Dolgorukova, v rozhodující bitvě u Slavkova 2. prosince však už operovaly nezávisle na sobě. Uvarovova brigáda zaujala pozice před Holubicemi, kde se napojila na levé křídlo Bagrationova předvoje operujícího severně od císařské silnice a zde poměrně úspěšně vzdorovala útokům Kellermanova lehkého jezdectva. S celkovou porážkou spojeneckých vojsk pak ustupovala z bojiště po císařské silnici jako zadní voj Bagrationova uskupení. Po bitvě byl (na konci ledna 1806) vyznamenán Řádem svatého Alexandra Něvského a svatého Jiří 3. třídy.

náhled|upright|Manželka Maria Fjodorovna Lubomirska (1806) Koncem roku 1805 se Uvarov oženil s Marií Fjodorovnou Lubomirskou (1773–1810), jíž byl v pořadí třetím manželem. Choť však byla v posledních letech svého života těžce nemocná, zemřela v březnu 1810 a zanechala mu rozsáhlé dědictví po svém otci a prvním manželovi. Svazek zůstal bezdětný.

Během tažení let 1806 a 1807 Uvarov opakovaně velel jedné z jízdních divizí, v červnu 1807 bojoval u Guttstadtu (Dobre Miasto), Heilsbergu (Lidzbark Warmiński) a Friedlandu a kryl ústup armády přes Němen. Na konci června pak doprovázel cara na setkání s Napoleonem u Tylže. Za zásluhy byl vyznamenán Řádem svatého Vladimíra 2. třídy a zlatou šavlí „Za chrabrost“ s diamanty. V listopadu 1807 byl jmenován velitelem celého jezdectva 1. armádní divize situované v Sankt-Petěrburgu a v červenci 1808 vrchním generálním adjutantem.

V roce 1810 byl přidělen k Moldavské armádě (Молдавская армия) a účastnil se vojenských operací na Dunaji ve válce proti Turkům (Osmanské říši). Velel armádnímu předvoji v bitvách u Silistry a Šumly (Šumen). Při dobývání pevnosti Ruščuk v červenci utrpěl zranění pravého ramene, později bojoval u Batiny a při dobývání Nikopole (Nikopol). V listopadu 1810 obdržel Řád svatého Jiří 2. třídy.

Vlastenecká válka a závěr života vlevo|náhled|Uvarov u Borodina 1812 V roce 1812 mu bylo svěřeno velení 1. jízdního sboru v rámci 1. západní armády generála Barclaye de Tolly. Bojoval koncem června u Vilkoměře (Ukmergė), v červenci u Ostrovna a v polovině srpna u Smolenska. V bitvě u Borodina se pokusil o nájezd na francouzské levé křídlo, neuspěl však. Na válečné poradě 13. září ve Fili se vyslovil proti ústupu z Moskvy. Na konci září byl Uvarov ve velení celého jezdectva 1. a 2. armády s výjimkou kyrysnických divizí a při pronásledování Velké armády (Grande Armée) ustupující z Ruska se účastnil v říjnu bojů u Tarutina, v listopadu Vjazmy a Krasného.

V roce 1813 při německém tažení se zúčastnil v květnu bitvy u Budyšína (Bautzen), v srpnu u Drážďan a Kulmu (Chlumec a Přestanov) a nakonec v říjnu i „bitvy národů“ u Lipska. Ještě téhož měsíce byl za zásluhy povýšen do hodnosti generála jezdectva. V roce 1814 pak pokračoval tažením do Francie, kde bojoval na konci ledna u Brienne; v březnu u Arcis-sur-Aube, Fère-Champenoise a zúčastnil se také bojů o Paříž. Za zásluhy v tomto roce obdržel Řád svatého Vladimíra 1. třídy. Po skončení válečných akcí provázel cara Alexandra I. na cestách po Evropě a Rusku, včetně kongresů ve Vídni (1814–1815), v Cáchách (1818) a Laibachu (Lublaň, 1821).

V listopadu 1821 byl jmenovan velitelem gardového sboru a na konci srpna 1823 členem Státní rady. V prosinci byl vyznamenán Řádem sv. Ondřeje Prvozvaného. Zemřel ve věku 51 let 20. listopadu 1824 v Petrohradu. Pohřben byl za účasti cara v chrámu svatého Ducha Alexandro-Něvské lávry. V roce 1937 byly jeho ostatky přeneseny do tamní Lazarské hrobky (Лазаревская усыпальница). Uvarov odkázal 400 tisíc rublů na stavbu pomníku ruské carské gardě, z čehož byla v roce 1834 v Petrohradu postavena Narvská vítězná brána.

Byl také držitelem šesti zahraničních vyznamenání: pruských řádů Červené orlice a Černé orlice, rakouského Vojenského řádu Marie Terezie, bavorského Vojenského řádu Maxe Josefa, württemberského Vojenskho záslužného řádu a francouzského Řádu svatého Ludvíka.

Poznámky

Reference

Externí odkazy

Fjodor Petrovič Uvarov ve Slovníku ruských generálů, účastníků bojových akcí proti armádě Napoleona Bonaparta v letech 1812–1815 Fjodor Petrovič Uvarov na webu Vlastenecká válka roku 1812. Biografický slovník Fjodor Petrovič Uvarov na webu Michaila Odinzova Napoleon a revoluce

Kategorie:Ruští generálové Kategorie:Osobnosti rusko-tureckých válek Kategorie:Osobnosti napoleonských válek Kategorie:Účastníci bitvy u Slavkova Kategorie:Nositelé Řádu svaté Anny Kategorie:Nositelé Řádu svatého Jiří (Rusko) Kategorie:Nositelé Řádu svatého Vladimíra Kategorie:Nositelé Řádu červené orlice Kategorie:Narození v roce 1773 Kategorie:Narození v roce 1769 Kategorie:Narození 16. dubna Kategorie:Narození v Tulské oblasti Kategorie:Úmrtí v roce 1824 Kategorie:Úmrtí 20. listopadu Kategorie:Úmrtí v Petrohradu Kategorie:Muži