Exilová literatura je soubor literárních děl, které vznikly mimo domovskou zemi od autorů žijících v exilu. Spisovatelé se ocitli v zahraničí z důvodů politických, náboženských, kvůli omezené svobodě slova, nebo jim byl při návratu z cesty do vlasti odepřen vstup. Za exilovou literaturu bývají označována i režimem zakázaná díla, jejichž autoři sice žijí ve své vlasti, ale publikují v exilových nakladatelstvích. Díla autorů, kteří přešli z mateřského jazyka k jazyku hostitelské země, bývají často řazena i k literatuře hostitelského národa.

Česko Ve dvacátém století se česká literatura rozdělila do tří větví – domácí veřejná, domácí ilegální a exilová. Domácí ilegální literatura kolovala v době Československého odboje (1939–1945), po roce 1948 se pro domácí ilegální tiskoviny vžilo slovo samizdat. Exilová literatura vycházela v zahraničních nakladatelstvích; velmi známými jsou ’68 Publishers (Toronto), Rozmluvy (Londýn), Index (Kolín nad Rýnem) a Konfrontace (Curych) nebo Poezie mimo domov (Daniel Strož, Mnichov). Některá díla vyšla vlastním nákladem autorů. Ve dvacátém století zasáhly Čechy a Moravu tři emigrační vlny:

1939–1945 K první emigrační vlně došlo v souvislosti s německou okupací Čech, Moravy a Slezska. Do exilu odešli tito čeští autoři: Egon Erwin Kisch, Viktor Fischl, František Gottlieb, Adolf Hoffmeister, Egon Hostovský, Ivan Jelínek, František Langer, Emil Synek, Jiří Voskovec a Jan Werich.

1945–1948 Mezidobí, jež není označováno jako emigrační vlna. Za zmínku stojí fakt, že v těchto letech odcházeli ze Slovenska do exilu stoupenci Slovenského státu včetně některých spisovatelů. Patřili k nim například: Rudolf Dilong a Jozef Cíger-Hronský. Český a slovenský exil byly v zahraničí většinou dva rozdílné, nespolupracující a samostatné světy.

1948–1968 K druhé emigrační vlně došlo po únoru 1948, kdy do exilu odešlo asi 25 českých autorů. K poúnorovým emigrantům patří:

Ivan Blatný, Bohuslav Brouk, Jan Čep, Petr Den, Viktor Fischl, Egon Hostovský, Bohdan Chudoba, Pavel Javor, Ivan Jelínek, Jiří Kárnet, František Kovárna, Helena Koželuhová, Antonín Kratochvil, Josef Lederer, František Listopad, Zdeněk Němeček, Jožka Pejskar, Ferdinand Peroutka, Alois Rozehnal, Milada Součková, Vladimír Štědrý, Pavel Tigrid, Ota Ulč, Robert Vlach…

V exilu začali psát: Gertruda Grubrová-Goepfertová, Karel Vrána, Jiří Kovtun, Jiří Pistorius, Jan Tumlíř, Jiří Veltruský a mnoho dalších. K literárním historikům té doby patřili: Roman Jakobson, René Wellek, Jiří Gibian (1924–1999), Milada Součková, Jindřich Kučera a Ladislav Matějka.

V srpnu 1948 byl založen Svaz československých spisovatelů v zahraničí a v roce 1958 došlo k založení Společnosti pro vědu a umění. V exilových časopisech se nachází několik set příspěvků poúnorových emigrantů a v knižní podobě autorsky vyšlo asi 80 publikací.

1968–1989 K třetí vlně emigrace došlo po srpnu 1968 do exilu se odešlo asi 70 českých autorů, k nimž patří:

Jan Beneš, Ivan Binar, Vratislav Blažek, Eugen Brikcius, Antonín Brousek, Vladimíra Čerepková, Ivan Diviš, Ota Filip, Ivo Fleischmann, Ladislav Grosman, Jiří Gruša, Václav Hokův, Karel Hvížďala, Josef Jedlička, Svatopluk Karásek, Pavel Kohout, Josef Koláček, Jiří Kolář, Libor Koval, Petr Král, Ivan Kraus, Karel Kryl, Jan Křesadlo, Milan Kundera, Gabriel Laub, Věra Linhartová, Arnošt Lustig, Jelena Mašínová, Karel Michal, Jiří Morava, Milan Nápravník, Olga Neveršilová, Jan Anastáz Opasek, Iva Procházková, Sylvie Richterová, Zdena Salivarová, Jan Schneider, Daniel Strož, Vladimír Škutina, Josef Škvorecký, Luděk Šnepp, Karel Trinkewitz, Vlastimil Třešňák, Ota Ulč, Čestmír Vejdělek, Jaroslav Vejvoda, Jan Vladislav… Počet beletristických děl je odhadován na 150 kusů. V exilu začali psát například Jan Novák a Stanislav Auský, ale jiní spisovatelé v exilu psát přestali (např. Emil Synek).

Po roce 1968 se v exilu sešly generace někdejších aktivních budovatelů komunistického režimu v Československu s generací jejích odpůrců poražených v únoru 1948. Vzájemné vztahy těchto dvou skupin v exilu byly konfliktní.

Zvláštní postavení mezi exilovými autory měli legální vystěhovalci (nebyli to emigranti), kteří odešli z vlasti na vystěhovalecký pas. Byli to například: Ludvík Aškenazy, Viém Hejl a Libuše Moníková a další. V akci Asanace bylo přinuceno 280 signatářů Charty 77 k odchodu z Československa na vystěhovalecký pas.

Ze skupiny literárních vědců a jiných výrazných osobností z příbuzných oblastí působili v exilu například: Václav Bělohradský, Lubomír Doležel, Eduard Goldstücker, Mojmír Grygar, Igor Hájek, Jiří Hochmann (1926–2012), Květoslav Chvatík, Vladimír Karbusický, Helena Kosková, Erich Kulka, Karel Kyncl, Jiří Lederer, František Lichtenberk, Antonín Jaroslav Liehm, Antonín Měšťan, Jiří Němec (filozof), Vilém Prečan, Rio Preisner, Radoslav Selucký, Milan Schulz, Rudolf Ströbinger, František Svejkovský (1923–2011), Ivan Sviták…

Postoj Československa Komunistický režim v Československu tvorbu českých exilových autorů ignoroval a na konci 80. let (ovlivněn Michailem Gorbačovem) byl tento stav kritizován i z vlastních řad.

Odkazy

Reference

Literatura

Související články Česká literatura v letech 1900–1945 Česká literatura v letech 1945–1990

Externí odkazy

Kategorie:Exil Kategorie:Literatura 20. století Kategorie:Český exil Kategorie:Čeští exiloví spisovatelé