Jiří Hraše (16. července 1930 Praha – 26. ledna 2012 Litoměřice) byl český rozhlasový režisér, teoretik a vysokoškolský pedagog. Patří mezi zakladatele rozhlasové režie. Napsal řadu studií a publikací, orientovaných na práci s hlasem, textem a věnovaných kultuře mluveného projevu. Podílel se na vydání řady publikací Sdružení pro rozhlasovou tvorbu. Patřil mezi pořadatele a členy porot řady festivalů jako je například Wolkrův Prostějov, Šrámkova Sobotka a dalších. Na přelomu tisíciletí působil jako pedagog na Katedře žurnalistiky pražské Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. V rámci seminářů pro studenty byl spoluautorem řady odborných sborníků. Získal řadu ocenění a v roce 2012 byl jmenován in memoriam čestným předsedou Sdružení pro rozhlasovou tvorbu.
Životopis
Studium a osvětová činnost Jiří Hraše se narodil do chudé úřednické rodiny v Praze. Otec pracoval v pražské První rakouské všeobecné pojišťovně. Během hospodářské krize pracoval v dělnických profesích. Matka Alžběta, rozená Šeflová, pracovala v pražském „Učitelském knihkupectví a nakladatelství“. Po narození syna zůstala v domácnosti. Oba rodiče byli členy Komunistické strany Československa (KSČ). Již na obecné škole Jiří rád četl a recitoval. Ovlivnilo ho žižkovské prostředí i komunistická ideologie rodičů. Byl členem Federace proletářské tělovýchovy a Spartakových skautů práce. Od roku 1941 studoval na žižkovském gymnáziu. Jeho profesory byli například Vojtěcha Jirát nebo Felix Tauer. Od roku 1945 pokračoval na Akademickém státním gymnáziu v Praze II. V roce 1946 vstoupil do KSČ. Záhy pracoval v redakci Středoškoláka – časopisu studentstva středních a odborných škol. V témže roce patřil ke studentům, kteří založili studentský školní rozhlas.
V roce 1949 se přihlásil na Divadelní fakultu Akademie múzických umění (DAMU) obor režie. Postoupil do užšího kola s tím, že zkoušky budou pokračovat po prázdninách. Po maturitě na gymnáziu v roce 1949 působil jednu sezónu ve Vesnického zájezdového divadla. Studia režie na DAMU ukončil v roce 1954. Během studia byl aktivním členem celozávodního a fakultního výboru komunistické strany Československa. K jeho profesorům patřil Karel Palouš, Antonín Dvořák nebo na Katedře divadelní vědy FF UK Jan Kopecký. Po absolvování režie pracoval jeden rok jako asistent na DAMU. Následně byl vedoucím Osvětové besedy v Praze 10. Poté cestoval s kouzelníkem Kellnerem po Slovensku. Byl také zaměstnán jako metodik v domažlickém Městském domě osvěty a pracoval jako inspektorem pro kulturu v Praze 10. V této době pomáhal popularizovat literární a hudební práci především lidových umělců. Zapojil se do pořádání přednášek, besed, tematických večerů, estrád, literárních večerů atd.
Mezi lety 1966–1968 studoval postgraduálně na Katedře estetiky pražské Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Studium zakončil závěrečnou prací In Margine divadla poezie (Ke specifickému způsobu uplatnění divadelních prostředků v kolektivních formách recitačního projevu).
Práce v Československém rozhlasu V roce 1960 nastoupil jako režisér hlavní redakce politického vysílání do Československého rozhlasu. Pod jeho vedením vznikaly Rozhlasové noviny. Vedl také redakci publicistiky. V této době se řešilo nové pojetí programového vysílání. Do zpravodajství a publicistiky pronikal kritický názor. Jedním ze základních opatření, při stabilizaci redakce, byl nový styl práce, projevující se značným podílem režisérské práce. Spoluvytvářel pořady, jako například Zemědělský magazín nebo Lidé – život – doba, který byl, podle jeho vlastních slov, specifický tím, že se na něm podílely všechny rubriky hlavní redakce a obsahoval společensky závažná a aktuální témata, většinou „neschválená“ Ústředním výborem Komunistické strany Československa. Postupně byla řada pořadů zakázána nebo musela být přepracována. Během roku 1963 docházelo k ideovým neshodám v rámci rozhlasu. Někteří pracovníci prosazovali liberálnější myšlenky a byli nuceni z rozhlasu odejít nebo byli přeřazeni na jiná pracoviště. Jiří Hraše zůstal v této době věrný politice komunistické strany a svůj postoj nezměnil. V roce 1963 patřil mezi zakladatele poetické vinárny Viola. Vedle členství v umělecké radě, zde režíroval pořad sestavený z poezie Williama Shakespeara, Elizabeth Browningové a Vladimíry Čerepkové Klaunyjada da múr. Také se zapojil do činnosti Lyry Pragensis.
Věnoval se studiu rozhlasové publicistiky a psal úvahy o její režii. V šedesátých letech 20. století se začala projevovat nová úloha režisérské rozhlasové práce, spočívající nejen v kvalitním scénáři, ale i tvůrčí invenci. Nový typ pořadu vznikal jako výzva na aktuální požadavky doby. Studijní oddělení Československého rozhlasu vydalo v březnu roku 1964 studii Jiřího Hraše O režii publicistických rozhlasových pořadů. Důraz kladl na jazykový projev reportéra, nebo redaktora při psaní reportáži. Pro rozhlasový příspěvek byl, podle jeho názoru, podstatný rytmus, tempo, dikce a také zvuky z daného prostředí. Zásadní začal být kvalitní režijní přístup – scénář, korekce, někdy také rada nebo účast na natáčení. Režisér se tak stával aktivním účastníkem tvorby pořadu.
Vedle režie zpravodajsko-publicistických pořadů se věnoval i dalším tématům. Společně s Mílou Semrádovou (* 1923) a dalšími autory se, mezi lety 1967–1968, režisérsky podílel na patnáctidílném rozhlasovém cyklu, zpracovávajícím období avantgardy první republiky, nazvaném Avantgarda bez legend a mýtů. Spolu s Mílou Semrádovou natočili Znělky Karla Hynka Máchy a sérii Burianových voice-bandů I. a II.
Po srpnu 1968 – ve volném povolání Politická situace v Československu a vývoj v rozhlase v letech 1967–1968 byly impulzem, kdy se rozhodl více věnovat metodice a pedagogice. Od 20. srpna 1968 se stal uměleckým vedoucím hlasatelů. Srpen 1968 a situace v rozhlase byly konfrontační. Na jaře 1969 se přihlásil do konkurzu na pedagoga v Lidové škole umění na Praze I. a od školního roku 1969/1970 zde učil předmět interpretace literárních a dramatických textů a zároveň se stal vedoucím oddělení malých dramatických žánrů. Po politických prověrkách v roce 1970 z rozhlasu odešel. Také po politických prověrkách v Lidové škole umění mu byl ke dni 25. srpnu 1971 ukončen pracovní poměr. Během září se zúčastnil konkurzu na místo učitele literárně dramatického oddělení Lidové školy umění na Praze 6. Od října v roce 1971 začal pracovat na částečný úvazek jako režisér v branickém Divadelním klubu Maringotka. Pro ústecký československý rozhlas psal a komponoval, ve spolupráci s Antonínem Jelínkem, monodramatická pásma o K. H. Máchovi, F. X. Šaldovi a Jakubu Arbesovi.
Publikační činnost V šedesátých letech 20. století byl členem odborné rady Ústavu pro kulturně výchovnou činnost. Ve spolupráci s pedagožkou DAMU Danielou Musilovou pracoval na koncepci vzdělávání uměleckého přednesu. Spolupracoval také s docentkou Jiřinou Hůrkovou-Novotnou (1933–2007), která se věnovala fyziologii a akustice řeči a kultuře mluveného projevu. Společně vydali Slovníček uměleckého přednesu. Napsal řadu studií i publikací, orientovaných na práci s hlasem a textem. Věnoval se kultuře mluveného projevu a metodice pro práci s mládeží. V rámci instituce Ústřední dům lidové tvořivosti vydal několik prací, například Dramaturgický přístup k tvorbě pásma v edici Umělecký přednes (1965). Společně s doktorkou Vítězslavou Šrámkovou (1943–2019) publikoval dvě studie Dvacet let amatérského uměleckého přednesu (1967), o vývoji amatérského uměleckého přednesu mezi lety 1945 až 1965.
Podílel se na vydání většiny publikací Sdružení pro rozhlasovou tvorbu. Patřil k autorům (jako Eva Ješutová, Rostislav Běhal, Milan Rykl, Jiří Hubička, Zdeněk Bouček a Václav Moravec) knihy Od mikrofonu k posluchačům: Z osmi desetiletí Českého rozhlasu. Publikace byla vydána k osmdesátému výročí zahájení rozhlasového vysílání v Československu a mapovala vývoj rozhlasu od roku 1923 do roku 2003.
Umělecký přednes – festivaly Při práci v odborných porotách využil zkušenosti metodika a režiséra. Mezi lety 1982–1989 a následně mezi lety 1991– 2007 byl členem poroty festivalu Wolkrův Prostějov. Podílel se na organizaci Šrámkovy Sobotky. V roce 2003 se angažoval na tvorbě 50. ročníku festivalu Šrámkova Sobotka (původní název Škola přednesu). V rámci festivalu se věnoval rodině manželů Marie a Václava Hejnových (zakladatelů festivalu), dílu Fráni Šrámka a životu na Sobotecku. Archivní dokumentace mu byla předlohou k vydání publikace Tam v tom domě na náměstí. Od roku 1965 se zapojil do Poděbradských dnů poezie (v té době Neumannovy Poděbrady). Působil v porotách festivalů a přehlídek profesionálních i amatérských recitátorů, divadel i filmů.
Teoretická a pedagogická činnost Mezi lety 1995–2001 působil jako pedagog na Katedře žurnalistiky pražské Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. Na fakultě vedl i diplomové práce. Společně s PhDr. Josefem Maršíkem a spolkem Sdružení pro rozhlasovou tvorbu pořádal pro studenty jarní semináře, z nichž byly vydávány odborné sborníky například
1996 K rozhlasové avantgardě a Václavu Růtovi 1999 Bílá místa rozhlasové historie (příspěvky a svědectví k 60. létům v Československém rozhlase) 2001 O prvenství rozhlasové sportovní reportáže 2002 Posluchači rozhlasu, koncese a četníci 2004 Tlustá čára za minulostí a současný rozhlas 2005 Otazníky rozhlasové problematiky
Období po roce 1989 Po listopadu 1989 odmítl nabídku vrátit se zpět do Československého rozhlasu. V roce 1990 odešel do starobního důchodu. Jako externista spolupracoval až do roku 2011 na dokumentech pro Český rozhlas Vltava. Působil jako režisér, autor pořadů a také jako člen a později místopředseda a předseda spolku Sdružení pro rozhlasovou tvorbu (SRT). Patřil k zakladatelům odborného periodika Svět rozhlasu. Řadu let působil jako porotce v Prix Bohemia Radio.
Vybrané sborníky SRT a semináře, na kterých se podílel
1993 – Sborník odborných vystoupení, analýz a tezí ze seminářů, konferencí a profesních setkání Svazu rozhlasových tvůrců 1994 – Informace Sdružení pro rozhlasovou tvorbu
1995 – Sborník z tvůrčích akcí Sdružení pro rozhlasovou tvorbu za rok 1995 1996 – Sborník rozhlasové teorie 3 1996 – Publicistická a umělecká stylizace skutečnosti 1996 – Seminář Kultura v rozhlase a rozhlasová kultura 2001 – Něco málo k REPORTu 2001, Ach, ta historie, Rozhlasové médium 2003 – Proměna rozhlasového výrazu a tvaru 2004 – K možnostem a úskalím současného rozhlasového vysílání u nás 2005 – Otazníky rozhlasové problematiky 2006 – Vysíláme digitálně 2007 – Rozhlas dnes a zítra 2008 – Současné rozhlasové zpravodajství a český jazyk 2009 – Rozhlas veřejné služby: Stojí na rozcestí? 2010 – Programová profilace Českého rozhlasu
Ocenění
2002 – Cena generálního ředitele za celoživotní práci pro Český rozhlas, za teoreticko-kritický přínos pro rozhlasovou tvorbu, ediční a publikační činnost 2003 – Cena ředitele Úseku programu „za programový počin na celoplošné stanici“ 2010 – Cena Karla Čapka, kterou udělují město Trenčianské Teplice a Kruh přátel České kultury Bratislava 2012 – byl jmenován výkonným výborem SRT in memoriam čestným předsedou Rostislav Běhal prohlásil: „Je to nenápadný spiritus agens, duch, který stojí za nesčíslným počtem aktivit a po kterém nezbývá mnohdy nic víc než – a to jen někdy – slůvka: režie Jiří Hraše.“
Odkazy Reference
Související články Sdružení pro rozhlasovou tvorbu
Kategorie:Čeští rozhlasoví režiséři Kategorie:Lidé Českého rozhlasu Kategorie:Absolventi DAMU Kategorie:Absolventi Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Kategorie:Čeští vysokoškolští pedagogové Kategorie:Členové KSČ Kategorie:Narození 16. července Kategorie:Narození v roce 1930 Kategorie:Narození v Praze Kategorie:Úmrtí 26. ledna Kategorie:Úmrtí v roce 2012 Kategorie:Úmrtí v Litoměřicích Kategorie:Muži