thumb|Noční stíhač Ju 88R s kompletní anténní soustavou „Matratze“ pro radar Lichtenstein B/C v pásmu UHF. thumb|Ukořistěný Bf 110 G-4 s první generací FuG 220 a centrálně umístěným FuG 202 krátkého dosahu. thumb|upright|Lichtenstein v pásmu UHFKatodová trubice zobrazuje:* Levá trubice zobrazovala ostatní letouny před sebou jako výstupky.* Střední trubice zobrazovala vzdálenost ke konkrétnímu cíli a zda byl výše nebo níže.* Pravá trubice zobrazovala, zda byl cíl vlevo nebo vpravo. thumb|upright|„Pár“ „podsouprav“ pro dřívější anténní systém „matrace“ Lichtenstein B/C nebo C-1 v pásmu UHF. thumb|upright|Detailní záběr stejného typu instalace dvojité radarové antény. thumb|Bf 110 G-4 v RAF Museum v Hendonu s anténami druhé generace FuG 220 „Hirschgeweih“ (parohy), bez FuG 202 krátkého dosahu. Radar Lichtenstein patřil mezi nejčasnější palubní radary dostupné pro Luftwaffe během druhé světové války a byl prvním, který byl používán výhradně k leteckému zachytávání. Vyvinula jej Telefunken a byl dostupný v nejméně čtyřech hlavních verzích, nazývaných FuG 202 Lichtenstein B/C, FuG 212 Lichtenstein C-1, FuG 220 Lichtenstein SN-2 a velmi zřídka používaný FuG 228 Lichtenstein SN-3. (FuG je zkratka pro Funk-Gerät, rádiové zařízení). Série Lichtenstein zůstala jediným široce nasazeným palubním zachycovacím radarem používaným německými silami na jejich nočních stíhačkách během války — konkurenční radary v pásmu středních VHF FuG 216 až 218 Neptun byly zamýšleny jako potenciálně všestrannější provizorní systém do roku 1944, dokud by nebylo možné masově vyrábět mikrovlnný systém FuG 240 Berlin, který byl ale byl stále testován, když válka skončila.

FuG 202 Lichtenstein B/C Raně nasazené radary FuG 202 Lichtenstein B/C nebyly zavedeny před rokem 1942. Pracovaly s maximálním výkonem RF 1,5 kW, na vlnové délce 61 cm (490 MHz, tedy v nízkém pásmu UHF), což vyžadovalo složité antény typu Matratze (matrace), sestávající ze třiceti dvou dipólových prvků, umístěných ve čtyřech skupinách po osmi, z nichž každá byla na předním konci jednoho ze čtyř dopředu vyčnívajících nosníků.

Čtyři dipóly s reflektory vytvářely široký paprsek a široký vyhledávací úhel, od 200 m až po 4 km. Navedení stíhače přicházelo z radarových systémů Freya a Würzburg. Místo směrového přepínání vyvinuli Wilhelm Runge a Hans Muth v přenosu rotující fázový posunovač, který vytvářel vířící paprsek, napodobující rotující dipól systému Würzburg.

FuG 212 Lichtenstein C-1 Během roku 1943 byl Lichtenstein B/C vylepšen jako FuG 212 Lichtenstein C-1, s delším dosahem a širším zorným úhlem, stále pracující na frekvencích UHF mezi 420 a 480 MHz a stále používající složitou anténní soustavu Matratze. V této fázi války se Britové stali odborníky na rušení německých radarů. Letová posádka Luftwaffe z nočního stíhače Ju 88 R-1 vybaveného verzí B/C, Werknummer 360 043, v květnu 1943 dezertovala a přistála na RAF Dyce ve Skotsku, čímž poskytla funkční příklad německého radaru. Samotné letadlo dodnes existuje jako exponát v RAF Museum ve Spojeném království. Následné zdokonalení „Window“ (známého u Luftwaffe jako Düppel, podle berlínského předměstí poblíž místa, kde byla německá verze vyvinuta) učinilo Lichtenstein B/C téměř nepoužitelným po několik klíčových týdnů.

FuG 220 Lichtenstein SN-2 Koncem roku 1943 začala Luftwaffe nasazovat výrazně vylepšený FuG 220 Lichtenstein SN-2, pracující na nižší frekvenci 90 MHz (dolní část amerického VHF pásma pro FM vysílání), která byla mnohem méně náchylná k elektronickému rušení, ale vyžadovala mnohem větší antény Hirschgeweih (jelení parohy), s pouhými osmi dipólovými prvky, které vypadaly jako výrazně zvětšená verze toho, co bylo umístěno na předním konci každého z dřívějších čtyřnásobných nosníků Matratze. Tato anténní sestava však vytvářela obrovský aerodynamický odpor a zpomalovala letoun až o 50 km/h.

První verze SN-2 měla problém s obrovským minimálním dosahem 900 metrů, což zpočátku vyžadovalo ponechání doplňkového zařízení B/C nebo C-1 s kompletní sadou čtyř nosníků Matratze, ale vzhledem k alarmujícímu odporu, který způsobovalo úplné osazení obou typů antén, když byly instalovány oba radary, byla tato potřeba později změněna na pouhou „čtvrtinovou“ podverzi dřívější antény Matratze na konci jediného nosníku, umístěného centrálně na přídi letounu, pokud radar BC nebo C-1 v pásmu UHF zůstával instalován. Vylepšení z počátku roku 1944 vedla k novějším verzím SN-2 s kratším minimálním dosahem, což umožnilo starší UHF radar zcela odstranit.

V červenci 1944 padla nejnovější verze radaru SN-2 Spojencům do rukou, když plně vybavený Ju 88 G-1 od 7. Staffel/NJG 2 omylem vlétl do opačného směru při přiblížení podle přistávacího majáku a přistál na RAF Woodbridge v Anglii, přičemž posádka si chybu uvědomila příliš pozdě na to, aby radar nebo IFF zařízení zničila. To vedlo k úspěšnému rušení několika frekvenčních pásem FuG 220 (I až III, 72, 81 a 90 MHz) a k částečnému zavedení radaru FuG 216 a 217 Neptun v pásmu nízkých až středních VHF na 170 MHz — který používal osm kratších dipólů ve stejném uspořádání „jeleních parohů“ pro svá frekvenční pásma, než používal SN-2 — avšak několik dalších pásem používaných SN-2 zůstalo funkčních. Po spojeneckém rušení byla anténní sestava FuG 220 optimalizována pro stále funkční pásma, přičemž uspořádání vertikálních dipólů v úhlu 90 stupňů bylo změněno na diagonální uspořádání v úhlu 45 stupňů.

Pozdněválečný vývoj Koncem roku 1944 byla vyvinuta anténa Morgenstern („Jitřenka“), sestávající ze zdvojené soustavy dvou antén typu Yagi v úhlu 90° vůči sobě, umístěných na centrálním, dopředu vyčnívajícím nosníku, a byla používána jak u radarů SN-2, tak u radarů Neptun. Byla právě tak kompaktní, aby se vešla do přídě Ju 88G, a byla zakryta dřevěným kuželovým radomem s gumovým povrchem, přičemž samotné konce jednotlivých prvků jen nepatrně vyčnívaly nad povrch.

Další vývoj vedl k radarové sadě FuG 228 Lichtenstein SN-3, která však byla nasazena jen minimálně nebo vůbec. Byl také vyvinut systém s vlnovou délkou 9 cm známý jako FuG 240 Berlin, založený na ukořistěných příkladech spojenecké technologie dutinového magnetronu, ale ani ten se nedočkal praktického operačního použití.

Služba a spojenecká protiopatření V noci z 8./9. srpna 1941 se Ludwig Becker a jeho radista (Bordfunker) Josef Staub stali první posádkou nočního stíhače Luftwaffe, která zachytila nepřátelský bombardér pomocí palubního radaru. Letěli na Dornieru Do 215B-5 od 4. Staffel/NJG 1 „G9+OM“, vybaveném radarem FuG 202 Lichtenstein B/C, a sledovali a nárokovali sestřelení bombardéru Vickers Wellington. Sestřeleným letounem byl Wellington T2625 GR-B, který se zřítil u Bunde.

Britové v roce 1942 věděli, že noční stíhači Luftwaffe mají bezprecedentní úspěchy ve sledování letadel. Byl sestaven specializovaný tým, který se měl pokusit identifikovat elektronické charakteristiky jakéhokoli německého palubního zařízení. Bombardér Vickers Wellington byl upraven a ve své trupové části nesl technického důstojníka a monitorovací vybavení. Tento letoun létal při bombardovacích náletech jako návnada v naději, že bude zachycen. V prosinci 1942 byl při 18. letu sledován a zachycen nočním stíhačem Luftwaffe, utrpěl těžká poškození a poté nouzově přistál na moři u pobřeží Kentu v Anglii. Letová posádka přenesla a donesla elektronická data zpět a přežila nouzové přistání na hladině. Odborník na elektroniku, Pilot Officer Jordan, obdržel Řád za vynikající službu (Distinguished Service Order), což bylo na jeho hodnost mimořádné.

Po získání Ju 88 R-1, Werknummer 360 043, který byl tímto radarem vybaven, v květnu 1943 dokázali Spojenci do léta téhož roku rušit a sledovat rané soupravy FuG 202 a 212. Po několik měsíců v tomto období byli schopni činit tato zařízení téměř nepoužitelnými tím, že je oslepovali Window, které Němci nazývali Düppel. Úplné rušení SN-2 trvalo déle, ale bylo nakonec dosaženo poté, co noční stíhač Ju 88G-1 od 7. Staffel/NJG 2 omylem kvůli navigační chybě přistál na RAF Woodbridge 13. července 1944 a byl vybaven jak detektorem Flensburg, tak radarem SN-2, čímž byly oba systémy kompromitovány ve prospěch Spojenců. Některé spojenecké letouny byly následně vybaveny systémem „Piperack“, který působil proti palubnímu zachycovacímu radaru Lichtenstein SN-2. Ještě nebezpečnější však byli narušitelé typu Mosquito vybavení zařízením Serrate, které jim umožňovalo sledovat německé noční stíhače podle vyzařování jejich radarů Lichtenstein B/C, C-1 nebo SN-2.

Manévr „corkscrew“ (vývrtka) byl vyvinut k tomu, aby vyvedl napadený těžký bombardér ze 60stupňového kuželu pokrytí radaru Lichtenstein útočícího nočního stíhače. Tato technika byla vyvinuta s použitím nočního stíhače Ju 88R-1, raného modelu vybaveného radarem Lichtenstein C-1 v pásmu UHF, WkNr. 360 043, který přistál v RAF Dyce v dubnu 1943 s dezertující posádkou. Později byl také používán při testech jednotkou RAF pro vyhodnocování nepřátelských letounů, 1426 Flight, známou hovorově jako Rafwaffe.

Odkazy Reference

Literatura

Související články FuG 227 Flensburg Monica (radar) H2S (radar)

Externí odkazy

Kategorie:Radar Kategorie:Vojenství Německa během druhé světové války