Sada Abe (; 28. května 1905 Kanda, Tokio – ?) byla japonská gejša a prostitutka, která zavraždila svého milence Kičizóa Išidu (石田 吉蔵), kterého uškrtila 18. května 1936, poté mu uřízla penis a varlata a nosila je s sebou ve svém kimonu. Příběh se stal v Japonsku národní senzací a nabyl mýtického významu. Byl také interpretován umělci, filozofy, spisovateli a filmaři.Thompson (1985), str. 1570 Sada Abe byla propuštěna po pěti letech vězení a napsala autobiografii.
Životopis Sada Abe se narodila v roce 1905Johnston (2005), str. 25 jako sedmé z osmi dětí Šigejošiho a Kacu Abe, rodiny výrobců rohoží tatami, patřící k vyšší střední třídě z tokijského sousedství Kanda.Johnston (2005), str. 20 Ze čtyř dětí, které se dožily dospělosti byla Sada nejmladší. Její otec, který pocházel z prefektury Čiba, byl rodinou Abe adoptován, aby pomohl rodinnému podniku, který nakonec zdědil. Když se narodila Sada, bylo mu 52 let. Policie ho později popsala jako „čestného a poctivého muže“, který neměl žádné nápadné neřesti ani problémy se zákonem,Johnston (2005), str. 20, 25 ačkoli někteří známí o něm říkali, že je poněkud egocentrický a má sklon k extravaganci. Stejně tak Sadina matka neměla ve svém rejstříku žádné známé právní ani morální skvrny.Johnston (2005), str. 21, 168 Sadin bratr Šintaró byl známý sukničkář a po svatbě utekl s penězi svých rodičů.Johnston (2005), str. 21, 171 O její sestře Teruko bylo známo, že měla několik milenců. Sadin otec poslal Teruko pracovat do nevěstince, což v té době nebylo v Japonsku neobvyklým způsobem trestání sexuální promiskuity žen, ale brzy ji vykoupil zpět. Teruko se brzy vdala, neboť její minulost nebyla pro lidi z jejich společenské třídy, považována za překážku.
Sada byla od malička jako nejmladší přeživší dítě v rodině matkou rozmazlována a mohla si dělat co se jí zachtělo. Matka Sadu povzbuzovala, aby chodila na hodiny zpěvu a hry na šamisen, což byly činnosti spojované spíše s gejšami a prostitukami než s klasickým rozvíjením uměleckého nadání. Gejši byly v té době považovány za okouzlující celebrity a sama Sada tento předobraz napodobovala tím, že chodila na hodiny hudby namísto do školy a nosila stylový make-up.Johnston (2005), str. 37
Jak se problémy s jejími sourozenci stávaly stále více závažnější, osamocenější Sada se brzy se přidala ke skupině podobně nezávislých teenagerů.Johnston (2005), p. 44 Ve věku 14 let, během jedné z pochůzek venku s touto skupinou, byla Abe znásilněna jedním ze svých známých, studentem University Keio. Její rodiče ji zpočátku zdánlivě podporovali, ale brzy změnili svůj postoj. S tvrzením, že se Sada stala nezodpovědnou a nekontrolovatelnou, ji v roce 1922 prodali do domu gejš v Jokohamě. Její nejstarší sestra Toku vypověděla, že se Sada chtěla stát gejšou. Sada však tvrdila, že ji její otec donutil stát se gejšou jako trest za její promiskuitu.Johnston (2005), str. 57
Její setkání se světem gejš se ukázalo býti frustrujícím a také zklamáním. Aby se mohla stát skutečnou hvězdou mezi gejšami, musela od dětství absolvovat učednickou přípravu a strávit roky tréninkem a studiem umění a hudby. Sada se nikdy nedostala nad nízkou úroveň a jednou z jejích hlavních povinností bylo poskytovat klientům sexuální služby. V této funkci pracovala pět let a nakonec se nakazila syfilisem. Jelikož to znamenalo, že by musela podstupovat pravidelné lékařské prohlídky, stejně jako legálně licencované prostitutky, rozhodla se vstoupit do lépe placeného povolání.Johnston (2005), str. 66–67
30. léta náhled|Nevěstinec, kde byla Sada Abe zatčena Sada začala pracovat jako prostitutka ve slavné čtvrti Tobita v Ósace, ale brzy si vysloužila pověst potížistky. Kradla klientům peníze a několikrát se pokusila z nevěstince utéct, brzy však byla vypátrána velmi dobře organizovaným systémem legální prostituce.Johnston (2005), str. 67–71 Nakonec se jí po dvou letech podařilo utéct a našla si práci jako servírka. S výdělkem však nebyla spokojená, takže se opět vrátila k prostituci, tentokrát však bez licence, a začala pracovat v nelicencovaných nevěstincích v Ósace. Po smrti matky v lednu roku 1933, Sada odjela do Tokia, aby navštívila svého otce a matčin hrob. V Tokiu vstoupila na trh s prostitucí a nanějaký čas se poprvé stala vydržovanou milenkou. Když její otec v lednu 1934 vážně onemocněl, Sada se o něj deset dní starala až do jeho smrti.Johnston (2005), str. 72–77
V říjnu 1934 byla Sada zatčena při policejní razii v nelegálním nevěstinci, kde v té době pracovala. Její propuštění zařídil Kinnosuke Kasahara, přítel majitele nevěstince s dobrými konexemi. Sada Kasaharu přitahovala. Zjistil, že nemá žádné dluhy, a s jejím souhlasem z ní udělal svou milenku. Dne 20. prosince 1934 pro ni zařídil dům a zajistil jí také příjem. Ve své výpovědi policii vzpomínal: „Byla to opravdu silná a vášnivá osobnost. I když jsem dost velký cynik, dokázala mě ohromit. Nebyla spokojená, dokud jsme to neudělali dvakrát, třikrát nebo čtyřikrát za noc. Pro ni bylo nepřijatelné, abych neměl celou noc ruku na jejích intimních partiích... Zpočátku to bylo skvělé, ale po pár týdnech jsem byl trochu vyčerpaný.“ Když Sada navrhla Kasaharovi, aby opustil svou ženu a oženil se s ní, odmítl to. Poté ho požádala, aby jí dovolil mít jiného milence, což také odmítl. Poté jejich vztah skončil a Sada odešla do Nagoji, aby mu unikla.Johnston (2005), str. 126–127 Kasahara zakončil svou výpověď rozzlobenou poznámkou o Sadě: „Je to coura a děvka. A jak je zřejmé z toho, co udělala, je to žena, které by se muži měli bát.“Johnston (2005), str. 167 Stejně tak Sada vzpomínala na Kasaharu v méně lichotivých termínech: „Nemiloval mě a zacházel se mnou jako se zvířetem. Byl to ten druh šmejda, který mě pak prosil, když jsem řekla, že bychom se měli rozejít.“Johnston (2005), str. 177
V roce 1935 se Sada v Nagoji opět rozhodla opustit sexbyznys a začala pracovat jako servírka v restauraci. Brzy se zapletla do milostného vztahu s jedním ze zákazníků restaurace, Goróem Ómijou, profesorem a bankéřem, který aspiroval na členství v japonském parlamentu. Vědomá si toho, že restaurace by netolerovala sexuální vztahy servírek s klienty, a protože ji Nagoja přestala bavit, vrátila se v červnu do Tokia. Ómija se s Sadou setkal v Tokiu a když zjistil, že se nakazila syfilisem, zaplatil jí pobyt v lázeňském středisku v Kusacu od listopadu až do ledna 1936. V lednu jí Ómija navrhl, že by se mohla finančně osamostatnit otevřením malé restaurace, a doporučil jí, aby začala pracovat jako učednice v restauračním podniku.Johnston (2005), str. 78–83
Seznámení s Kichizóem Išidou Po návratu do Tokia začala Sada od 1. února 1936 pracovat jako učednice v restauraci Jošidaja. Majitel tohoto podniku, Kičizó Išida, tehdy 42letý, se v tomto oboru vypracoval, začínaje jako učeň v restauraci specializující se na pokrmy z úhořů. Restauraci Jošidaja otevřel v tokijské čtvrti Nakano v roce 1920.Johnston (2005), str. 11 Išida byl známý sukničkář, který se v té době již příliš nezabýval provozem restaurace, kterou ve skutečnosti vedla především jeho žena.Schreiber (2001), str. 184–185
Krátce poté, co Sada začala pracovat v restauraci, jí Išida začal dělat milostné návrhy. Ómija ji nikdy sexuálně neuspokojil, a tak se rozhodla Išidovi vyjít vstříct. Svůj sexuální vztah zahájili v restauraci za doprovodu romantické balady zpívané jednou z gejš pracujících v restauraci. Dne 23. dubna 1936 se Sada s Išidou setkali na předem domluveném intiním setkání v čajovně, neboli mačiai – současném ekvivalentu love hoteluSchreiber (2001), str. 184 – ve čtvrti Šibuja. Pár plánoval pouze krátký románek, ale místo toho zůstal v posteli čtyři dny. V noci dne 27. dubna se přestěhovali do jiného čajového domu ve vzdálené čtvrti Futako Tamagawa, kde pokračovali v pití a intimnostech, občas za doprovodu zpěvu gejši, a pokračovali i poté, co do místnosti vstoupily služky, aby jim podaly sake.Schreiber (2001), str. 185 Poté se přestěhovali do čtvrti Ogu. Išida se do své restaurace vrátil až ráno 8. května, po asi dvoutýdenní nepřítomnosti.Johnston (2005), str. 84–94 Sada později o Išidovi řekla: „Těžko se dá přesně říct, co bylo na Išidovi tak dobré. Ale nebylo možné říct nic špatného o jeho vzhledu, jeho chování, jeho schopnostech milence, způsobu, jakým vyjadřoval své city. Nikdy jsem nepotkal tak sexy muže.“Johnston (2005), str. 92, 193
Po skončení jejich dvoutýdenního setkání Sada začala být podrážděná a začala nadměrně pít. Říkala, že s Išidou poznala poprvé v životě pravou lásku a myšlenka, že se Išida vrátil ke své ženě, v ní vyvolávala intenzivní žárlivost. Něco málo přes týden před Išidovou smrtí začala uvažovat o jeho vraždě. Dne 9. května 1936 navštívila divadelní představení, ve kterém gejša napadla svého milence velkým nožem. Poté se rozhodla, že při jejich příštím setkání bude Išidovi vyhrožovat nožem. Dne 11. května Sada zastavila část svého oblečení, a za získané peníze si koupila kuchyňský nůž. Později popsala setkání s Išidou toho večera: „Vytáhla jsem kuchyňský nůž z tašky a vyhrožovala mu, jako to udělali v divadelní hře, kterou jsem viděla, a řekla: Kiči, nosil jsi to kimono jen abys potěšil jednoho ze svých oblíbených zákazníků. Ty bastarde, za to tě zabiju. Išida byl překvapený a trochu ucouvl, ale zdálo se, že ho to všechno těší…“Johnston (2005), str. 95–99, 192–94
Vražda Išidy náhled|Fotografie z novin pořízená na policejní stanici Takanawa v Tokiu dne 20. května 1936, krátce po zatčení Sady Abe. náhled|Místo činu Išida a Sada se vrátili do Ogu, kde zůstali až do jeho smrti. Během milování tentokrát Sada přiložila nůž k Išidově penisu a řekla, že se postará o to, aby si už nikdy nezačal s jinou ženou. Išida se tomu zasmál. Po dvou nocích sexu Sada začala Išidu škrtit, a on jí řekl, aby pokračovala, protože to zvyšuje jeho potěšení (erotická asfyxie). Nechala ho, aby to udělal i jí. Večer 16. května 1936 Sada použila svůj pás obi, aby Išidu během orgasmu přidusila, a oba si to užili. Opakovali to ještě dvě hodiny. Když ho přestala škrtit, Išida měl zkřivený obličej, který se už nevrátil do normálního stavu. Išida si vzal třicet tablet sedativa zvaného Calmotin, aby se pokusil utišit bolest. Podle Sady, jí Išida řekl, když začal usínat: „Dáš mi šňůru kolem krku a stiskneš ji znovu, zatímco budu spát, že ano... Pokud mě začneš škrtit, nepřestávej, protože pak to bolí.“ Sada poznamenala, že si říkala, jestli chtěl, aby ho zabila, ale po zvážení došla k závěru, že to musel být vtip.Johnston (2005), str. 99–102, 164–165
Kolem druhé hodiny ráno 18. května 1936, zatímco Isšida spal, mu Sada dvakrát omotala obi kolem krku a uškrtila ho. Později řekla policii: „Poté, co jsem Išidu zabila jsem se cítila naprosto uvolněně, jako by mi spadl těžký kámen ze srdce, a měla jsem pocit jasnosti.“ Poté, co několik hodin ležela vedle jeho těla, mu kuchyňským nožem uřízla penis a varlata, zabalila je do obálky časopisu a uchovávala je až do svého zatčení o tři dny později.Johnston (2005), str. 102–103, 200–201, 206 Krví napsala Sada, Išida no Kiči Futari-kiri (定、石田の吉二人キリ, „My, Sada a Kiči(zó) Išida, jsme sami“) na Išidovo levé stehno a na prostěradlo. Poté vyryla 定 („Sada“, znak pro její jméno) do jeho levé paže. Poté, co si oblékla Išidovo spodní prádlo, opustila hostinec kolem 8. hodiny ráno a řekla personálu, aby Išidu nerušil.Schreiber (2001), str. 186
Po opuštění hostince se setkala se svým bývalým milencem Goróem Ómijou. Opakovaně se mu omlouvala, ale Ómija, který o vraždě nevěděl, předpokládal, že se omlouvá za to, že si našla jiného milence. Ve skutečnosti se Sada omlouvala za poškození jeho politické kariéry, o kterém věděla, že jeho vztah s ní nevyhnutelně způsobí. Po objevení Išidova těla bylo zahájeno pátrání po Sadě, která zmizela. Dne 19. května 1936 se této kauzy chopily noviny. Ómijova kariéra byla zničena a život Sady Abe se od té chvíle ocitl pod intenzivním dohledem veřejnosti.Johnston (2005), str. 105–108
Panika Sady Abe