Džingú

Císařovna Džingú (神功皇后, Džingú kógó) byla legendární japonská císařovna, která vládla jako regentka po smrti svého manžela v roce 200 n. l. Oba historické spisy – Kodžiki a Nihon šoki (souhrnně označované jako Kiki) – zaznamenávají události, které se měly odehrát během údajného života císařovny Džingú. Podle legendy se po pomstě lidem, kteří zavraždili jejího manžela, obrátila k „zaslíbené zemi“. Z tohoto důvodu je Džingú mezi historiky považována za kontroverzní panovnici, zejména kvůli jejímu údajnému vpádu na Korejský poloostrov. Tato legenda byla později možná využita jako ospravedlnění pro imperiální expanzi během období Meidži. Záznamy uvádějí, že Džingú porodila chlapce jménem Homutawake tři roky poté, co ho počala se svým zesnulým manželem.

Tradičně se uvádí, že Džingú vládla v letech 201–269 n. l., a až do období Meidži byla považována za patnáctého japonského císaře (resp. císařovnu). Moderní historici však došli k závěru, že jméno „Džingú“ bylo pozdějšími generacemi použito k označení této legendární panovnice. Rovněž se předpokládá, že mohla vládnout později, než uvádějí staré prameny. Místo jejího hrobu (pokud existuje) není známo, avšak tradičně je uctívána v jednom kofunu a v šintoistické svatyni. Dnes se přijímá, že císařovna Džingú vládla jako regentka až do doby, kdy se jejím nástupcem stal její syn, císař Ódžin. Byla rovněž poslední faktickou vládkyní období Jajoi.

Legendární příběh vlevo|náhled|350x350pixelů|Císařovna Džingú, dřevotisk od Cukioky Jošitošiho (1880) náhled|Císařovna Džingú a Takenouči no Sukune loví ryby v Čikuzenu Japonci tradičně uznávají historickou existenci této regentky a její mauzoleum (misasagi) je dodnes udržováno. Následující informace pocházejí z polomytologických kronik Kodžiki a Nihon Šoki, které jsou souhrnně známé jako Kiki (記紀) – japonské kroniky. Tyto texty kombinují legendy, mýty i možné historické události, které byly v průběhu času zveličeny nebo zkresleny.

Podle údajů odvozených z mytologie bylo rodné jméno Džingú Okinaga Taraši-hime (息長帯比売) a narodila se přibližně roku 169 n. l. Jejím otcem byl Okinaga no Sukune (息長宿禰王) a matkou Kazuraki no Takanuka-hime (葛城高額媛). O matce se uvádí, že byla potomkem Ameno Hiboka (天日槍), legendárního korejského prince – přestože se věří, že Ameno Hiboko přišel do Japonska až mezi 3. a 4. stoletím n. l., tedy nejméně sto let po předpokládaném roce narození své „vnučky“ Džingú.

Později se Džingú provdala za Tarašina Naka-cuhika (足仲彦), který je znám jako císař Čúai, a porodila mu jedno dítě – za okolností, které jsou dnes považovány za sporné. Džingú byla „císařovnou manželkou“ během vlády Čúaie až do jeho smrti v roce 200 n. l.

Císař Čúai zemřel roku 200 n. l., když byl přímo či nepřímo zabit v bitvě povstaleckými silami. Okinaga Taraši-hime no Mikoto poté obrátila svůj hněv proti rebelům, které porazila v záchvatu pomsty. Vedla armádu na výpravu do „zaslíbené země“ – někdy vykládané jako území na Korejském poloostrově – a po třech letech se vítězně vrátila do Japonska. Při návratu se málem potopila, ale díky modlitbám k bohu moře Watacumimu přežila a na jeho počest nechala postavit svatyni. Ve stejné době založila také svatyně Ikasuri, Ikuta a Watacumi. Poté usedla na Chryzantémový trůn jako císařovna Džingú. Podle legendy byl její syn počat, ale ještě nenarozen, když císař Čúai zemřel.

Italský autor Fabio Rambelli cituje nejmenovaný pramen, podle kterého měla císařovna Džingú během těhotenství s budoucím císařem Ódžinem pohlavní styk s bohem Azumi no Isorou, poté co jí dítě z lůna sdělilo, že je to v pořádku. Azumi no Isora jí poté daroval drahokamy přílivu a odlivu, a Džingú si přivázala kámen k břichu, aby oddálila porod svého syna. Po třech letech porodila chlapce, kterému dala jméno Homutawake.

Vyprávění o invazi císařovny Džingú a jejím údajném dobytí Korejského poloostrova je dnes považováno za kontroverzní a sporné, protože chybí jakýkoli historický důkaz a japonské i korejské interpretace se liší. Podle Nihon Šoki daroval král království Päkče císařovně Džingú meč se sedmi větvemi kolem roku 253 n. l.

Císařovna Džingú byla faktickou vládkyní až do své smrti v roce 269 n. l. ve věku 100 let. Tradiční výklad uvádí, že po její smrti se císařem stal syn císaře Čúaie, Homutawake (císař Ódžin), zatímco Džingú po dobu jeho nezletilosti vládla jako regentka.

Známé informace náhled|Gosaši kofun (hrobka) Císařovna choť Džingú je historiky považována za legendární postavu, protože o ní neexistuje dostatek materiálu pro další ověření a studium. Nedostatek těchto informací způsobil, že samotná její existence je předmětem debat. Pokud byla císařovna Džingú skutečnou osobou, výzkumy její hrobky naznačují, že mohla být regentkou na konci 4. nebo na konci 5. století n. l.

Neexistují žádné důkazy, které by naznačovaly, že titul tennō byl používán v době, do které je regentství Džingú kladeno. Je jistě možné, že byla náčelnicí nebo vůdkyní místního klanu a že státní útvar, jemuž vládla, zahrnoval pouze malou část dnešního Japonska. Jméno Džingú jí bylo s největší pravděpodobností přiděleno posmrtně pozdějšími generacemi; během svého života by byla nazývána Okinaga-Taraši. Císařovna Džingú byla později odstraněna z císařské linie během vlády císaře Meidžiho, aby byla zajištěna její nepřerušenost. K tomu došlo při zkoumání císařů Severního a Jižního dvora ve 14. století, kdy byla věnována pozornost tomu, kdo by měl být považován za „pravé“ předky těch, kteří seděli na trůnu.

Gosaši kofun Ačkoli skutečné místo hrobu císařovny Džingú není známo, tato regentka je tradičně uctívána v císařské hrobce typu kofun v Naře. Tato hrobka je také známá jako „hrobka Gosaši“ a spravuje ji Úřad císařské domácnosti. Od roku 1976 byla hrobka uzavřena pro archeologické výzkumy, protože pochází z období vzniku centralizovaného japonského státu pod císařskou vládou. Úřad císařské domácnosti své rozhodnutí odůvodnil také obavami o „klid a důstojnost“ místa.

V roce 2000 byly vzneseny vážné etické obavy poté, co byl odhalen rozsáhlý archeologický podvod. Situace se změnila v roce 2008, kdy Japonsko umožnilo omezený přístup k hrobce císařovny Džingú zahraničním archeologům. Ti zjistili, že hrobka pravděpodobně pochází ze 4. století n. l. Při průzkumu byly také objeveny terakotové figurky haniwa.

Císařovna Džingú je rovněž uctívána ve svatyni Sumijoši-taiša v Ósace, která byla založena v 11. roce její vlády (211 n. l.).

Kontroverze

Narození císaře Ódžina a totožnost císařovny Džingú Podle Kiki (souhrnné označení pro kroniky Kodžiki a Nihon Šoki) porodila císařovna Džingú po svém návratu z výpravy do Koreje syna, kterého pojmenovala Homutawake (známého také jako císař Ódžin). Legenda tvrdí, že tento syn byl počat, ale ještě se nenarodil v době, kdy zemřel císař Čúai. Protože se však Homutawake narodil až po třech letech, zdá se, že jde spíše o mýtický či symbolický než o historický příběh. Učenec William George Aston se domníval, že tato legenda byla nesprávně pochopena, a že se ve skutečnosti jedná o období kratší než devět měsíců, které zahrnovalo tři „roky“ ve smyslu tří ročních období či sklizní. Pokud byl Ódžin skutečnou historickou postavou, někteří historikové navrhují, že vládl později, než udávají tradiční letopočty 270–310 n. l.

Totožnost Džingú byla od středověku až po moderní dobu předmětem debat. Kitabatake Čikafusa (1293–1354) a Arai Hakuseki (1657–1725) tvrdili, že Džingú byla ve skutečnosti královna-šamanka Himiko. Kiki se o královně Himiko nezmiňuje a okolnosti, za jakých byly tyto knihy napsány, jsou dodnes předmětem diskusí. I kdyby autoři Kodžiki a Nihon Šoki o Himiko věděli, mohli se záměrně rozhodnout ji nezmínit. Na druhou stranu v textech vystupují šamanky z císařského rodu, které jsou s ní ztotožňovány – mezi nimi právě Džingú.

Moderní badatel Naitó Toradžiró prohlásil, že Džingú byla ve skutečnosti Jamato-hime no mikoto, a že vojska státu Wa získala kontrolu nad jižní Koreou. Jamato-hime no mikoto údajně založila svatyni Ise na počest bohyně slunce Amaterasu. Historik Higo Kazuo naopak navrhl, že Džingú byla dcerou císaře Kóreiho, jménem Jamato-toto-himomoso-hime no mikoto.

Podle světově uznávaného lingvisty Alexandra Vovina, který se specializoval na japonštinu, mohli být Džingú i její syn Ódžin rodilými mluvčími korejského jazyka, jelikož jejich předek Amenohiboko měl korejský původ.

Invaze do Koreje Obě kroniky Nihon Šoki i Kodžiki popisují, jak Okinaga-Taraši (tj. císařovna Džingú) vedla vojsko do „zaslíbené země“ – často vykládané jako území na Korejském poloostrově. Po třech letech vítězného tažení se měla vrátit do Japonska a být prohlášena císařovnou. Druhý svazek Kodžiki (Nakacu-maki) uvádí, že korejské království Päkče (百済 – Kudara) odvádělo Japonsku tribut („Tribut z Koreje“). Nihon Šoki tvrdí, že Džingú dobyla oblast v jižní Koreji, kterou nazvala Mimana.

Jedním z hlavních zastánců teorie o japonské kolonii Mimana byl japonský učenec Suemacu Jasukazu, který roku 1949 navrhl, že Mimana existovala jako japonská kolonie na Korejském poloostrově od 3. do 6. století. Čínská Kniha dynastie Song (Song-šu) údajně rovněž zmiňuje japonskou přítomnost v Koreji, zatímco Kniha dynastie Suej (Suej-šu) uvádí, že Japonsko poskytovalo vojenskou podporu Päkče a Sille.

Roku 1883 byl objeven pamětní kámen krále Gwanggaeta (374–413) z Kogurja, známý jako Gwanggaetův nápis. Obsahoval pasáže popisující války mezi Sillou, Kogurjem, Päkče, Kajou a Wa – první mezinárodní konflikt, v němž Japonsko figurovalo. Problémem bylo, že části nápisu byly silně poškozené a nečitelné. Spory se soustředily na tzv. „sinmjo pasáž“ z roku 391, která umožňuje více překladů. Korejští badatelé tvrdí, že text říká, že Kogurjo podrobilo Päkče a Sillu, zatímco japonští učenci jej tradičně vykládali tak, že Wa ovládlo obě království.

Nápis zaujal Generální štáb japonské císařské armády, jehož člen Sakó Kageaki pořídil v roce 1884 otisk textu. Po dalších vojenských studiích byl tento otisk roku 1889 zveřejněn a japonští badatelé jej interpretovali jako důkaz, že Wa ovládalo Korejský poloostrov. Legenda o Džingúině dobytí Koreje pak mohla být později využita jako ideologické ospravedlnění pro japonskou anexi Koreje roku 1910 – údajně jako „obnovení“ historického spojení obou zemí.

Hlavní problém této teorie spočívá v naprostém nedostatku důkazů o Džingúině vládě v Koreji, či vůbec o její historické existenci. To naznačuje, že vyprávění v Kiki jsou buď smyšlená, nebo velmi zkreslená. Podle knihy From Paekche Korea to the Origin of Yamato Japan Japonci Gwanggaetův nápis nesprávně přeložili. Kvůli chybějící interpunkci lze text přeložit čtyřmi různými způsoby – dokonce i tak, že Korea přeplula moře a podrobila si Japonsko. Výzkum Čínské akademie společenských věd z roku 2006 pak ukázal, že text může být interpretován i jako „Silla a Päkče byly závislé státy Japonska Jamato“.

Po druhé světové válce vyvolala Džingú negativní reakce, protože se stala symbolem japonského imperialismu a expanze do zahraničí. Historička Čizuko Allen však upozorňuje, že ačkoli jsou tyto emoce pochopitelné, z akademického hlediska nejsou opodstatněné. Popularita teorie o Džingú a jejím dobytí Koreje každopádně od 70. let 20. století prudce klesá, především kvůli pochybnostem o věrohodnosti dostupných pramenů.

Odkazy

Poznámky

Reference

Související články

Japonský císař Seznam japonských císařů

Literatura

Externí odkazy

Kategorie:Japonské císařovny Kategorie:Japonské princezny Kategorie:Regentky Kategorie:Ženy