Bosenští mudžáhedíni (), také nazývaní El Mudžahid, byli zahraniční muslimští dobrovolníci, kteří bojovali na bosenskomuslimské straně během bosenské války (1992–1995). Poprvé dorazili do střední Bosny v druhé polovině roku 1992 s cílem pomoci svým bosenskomuslimským souvěrcům v bojích proti srbským a chorvatským silám. Zpočátku přicházeli především ze zemí arabského světa, později i z dalších převážně muslimských států. Odhady jejich počtu se různí – od 500 do 5 000 osob, přičemž většina odhadů se pohybuje v rozmezí 1 000–2 000.
Bosenská válka
náhled|Vězni v táboře Manjača nedaleko Banja Luky v Bosně a Hercegovině v roce 1992. Po rozpadu Jugoslávie v roce 1991 vyhlásily Slovinsko a Chorvatsko nezávislost. V Chorvatsku vypukla válka mezi chorvatskou armádou a odštěpeneckou srbskou Krajinou. Mezitím bosenští muslimové hlasovali pro nezávislost. Bosenští Srbové vyhlásili autonomní provincii, nezávislou na Bosně, a bosenští Chorvati podnikli podobné kroky. Válka vypukla v dubnu 1992.
Zahraniční muslimští bojovníci přišli na pomoc bosenským muslimům a nezávislé Bosně a Hercegovině. Bosenské muslimy podporovaly také islamistické organizace, muslimské neziskové organizace a charitativní nadace.
Dobrovolníci přijížděli z celého světa, mimo jiné z Afghánistánu, Egypta, Francie, Indonésie, Iráku, Íránu, Libanonu, Malajsie, Maroka, Pákistánu, Ruska (zejména z oblasti Čečenska a Dagestánu), Saúdské Arábie, Španělska, Thajska, Turecka, Spojeného království, Spojených států, Somálska a Jemenu. Bosenští mudžáhedíni pocházeli především z Íránu, Afghánistánu a různých arabských zemí.
Zahraniční dobrovolníci dorazili do střední Bosny ve druhé polovině roku 1992 s cílem pomoci bosenským muslimům bránit se proti srbským a chorvatským silám. Někteří původně přijeli jako humanitární pracovníci, zatímco jiní byli ve svých domovských zemích považováni za zločince kvůli nelegálnímu cestování do Bosny a zapojení do bojů. 13. srpna 1993 bosenská vláda oficiálně zorganizovala zahraniční dobrovolníky do jednotky známé jako El Mudžahid, aby nad nimi mohla uplatnit kontrolu a pořádek. Zpočátku zahraniční mudžáhedíni poskytovali potraviny a základní potřeby místnímu muslimskému obyvatelstvu, které bylo srbskými silami odříznuto od zásobování. Když však vypukly boje mezi bosenskou vládou a chorvatskými silami (HVO), mudžáhedíni se zapojili do bojů proti HVO po boku jednotek ARBiH (Armáda Republiky Bosna a Hercegovina).
Zahraniční dobrovolníci někdy verbovali místní mladé muže do svých jednotek. Z tohoto důvodu Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY) poznamenal, že bylo někdy „obtížné rozlišit mezi oběma skupinami“. Proto ICTY používá pojem „mujahideen“ (psáno Mujahedin) jak pro bojovníky z arabských zemí, tak pro místní muslimy, kteří se k jednotkám mudžáhedínů připojili.
První výcvikový tábor mudžáhedínů se nacházel v Poljanici poblíž vesnice Mehurići v údolí řeky Bila v opčině Travnik. Skupina zde zahrnovala mudžáhedíny z arabských zemí i některé Bosňáky. Z tábora Poljanica byli mudžáhedíni rozmístěni také do měst Zenica a Travnik, a od druhé poloviny roku 1993 i do vesnice Orašac, která se rovněž nachází v údolí řeky Bila.
Vojenská účinnost mudžáhedínů je předmětem sporů. Bývalý americký vyjednavač pro Balkán Richard Holbrooke v jednom rozhovoru uvedl, že se domnívá, že „muslimové by bez této pomoci nepřežili“, neboť tehdy zbrojní embargo OSN výrazně omezovalo bojové schopnosti bosenské vlády. V roce 2001 Holbrooke označil příchod mudžáhedínů za „pakt s ďáblem“, z jehož následků se Bosna stále zotavuje.LA Times, Bosnia Seen as Hospitable Base and Sanctuary for Terrorists, 8 October 2001 Na druhé straně generál Stjepan Šiber, nejvýše postavený etnický Chorvat v bosenské armádě, tvrdil, že klíčovou roli při příchodu zahraničních dobrovolníků sehráli Tuđman a chorvatská kontrarozvědka, s cílem ospravedlnit zapojení Chorvatska do bosenské války a zločiny spáchané chorvatskými silami. Ačkoli bosenský prezident Alija Izetbegović považoval mudžáhedíni za symbolicky významné jako znamení podpory muslimského světa Bosně, zdá se, že jejich vojenský přínos byl malý a že se stali významnou politickou přítěží.
Početní stav Odhady počtu mudžáhedínů se různí. V roce 2003 uvedl Charles R. Shrader, že generál HVO Tihomir Blaškić odhadoval jejich počet na 3 000 až 4 000, avšak skutečné číslo by podle svědectví z procesu ICTY proti Dariu Kordićovi a Mariu Čerkezovi pravděpodobně bylo blíže k 2 000. V roce 2004 napsal Evan Kohlmann, že „rozmístění arabských bojovníků v Bosně, kteří byli obecně loajální vůči džihádistickému vedení v Afghánistánu, ve středních 90. letech prudce vzrostlo a jejich počty byly někdy odhadovány dokonce na více než 5 000.“ Stephen Schwartz uvedl, že „do země dorazilo až 6 000 arabských afghánských dobrovolníků, kteří se zapojili do bojů.“ V roce 2011 odhadl Thomas Hegghammer počet zahraničních muslimských bojovníků v Bosně na 1 000–2 000. V roce 2013 organizace International Crisis Group uvedla, že „v Bosně a Hercegovině bojovalo mezi 2 000 a 5 000 osobami.“ V roce 2017 pak Centrum pro strategická a mezinárodní studia (CSIS) uvedlo, že „odhady se pohybují od 500 do 5 000, přičemž převládají odhady v rozmezí 1 000–2 000, přičemž pro tento odhad se odvolává na Hegghammera.“
Vztah k bosenské armádě Podle ICTY existovala jedna jednotka o síle praporu zvaná El Mudžahid (El Mujahid). Byla zřízena 13. srpna 1993 bosenskou armádou (ARBiH), která se rozhodla vytvořit jednotku zahraničních bojovníků, aby nad nimi mohla uplatnit kontrolu, jelikož počet dobrovolníků začal prudce narůstat. Jednotka El Mudžahid byla zpočátku přičleněna k pravidelné Armádě Republiky Bosna a Hercegovina (ARBiH) a zásobována jejím velením, přesto však často operovala nezávisle jako zvláštní jednotka.
Podle obžaloby ICTY proti Rasimu Delićovi, veliteli hlavního štábu bosenské armády (ARBiH), byli po vytvoření 7. muslimské brigády 19. listopadu 1992 mudžáhedíni začleněni do její struktury. Podle komuniké OSN z roku 1995 byl prapor El Mudžahid „přímo závislý na bosenském štábu, pokud jde o zásobování“ a také o „pokyny během bojů proti srbským silám“.The American Conservative , The Bosnian Connection, by Brendan O’Neill, 16 July 2007 Tato otázka byla součástí dvou procesů před ICTY, vedených proti dvěma bývalým vysokým důstojníkům bosenské armády, na základě odpovědnosti velitele za podřízené. Ve vyšetřovací zprávě ICTY v případu ICTY v. Enver Hadžihasanović (velitel 3. sboru ARBiH, později člen společného velení ARBiH a náčelník vrchního štábu) a Amir Kubura (velitel 7. muslimské brigády 3. sboru ARBiH) soudní komora konstatovala, že:
Soud dále zjistil, že:
Nicméně odvolací komora ICTY v dubnu 2008 dospěla k závěru, že vztah mezi 3. sborem bosenské armády vedeným Hadžihasanovićem a oddílem El Mudžahid nebyl vztahem podřízenosti, nýbrž se blížil otevřenému nepřátelství, neboť jediný způsob, jak tuto jednotku ovládnout, bylo napadnout ji jako samostatnou nepřátelskou sílu.
Po válce V roce 1995 založili veteráni bosenských mudžáhedínů organizaci Aktivní islámská mládež (Active Islamic Youth), která je považována za nejnebezpečnější z islamistických skupin v Bosně a Hercegovině.
Spor o občanství Podle Daytonské dohody z roku 1995 byli zahraniční mudžáhedíni povinni opustit Balkán, avšak mnozí zůstali. Zpráva amerického ministerstva zahraničí uváděla, že jejich počet mohl být vyšší, ale nejmenovaný představitel SFOR sdělil, že spojenecká vojenská rozvědka odhadovala, že v roce 2001 žilo v Bosně nejvýše 200 zahraničních bojovníků, z nichž asi 30 tvořilo tvrdé jádro s přímými či nepřímými vazbami na terorismus.
V září 2007 bylo 50 osob zbaveno bosenského občanství. Od té doby bylo dalším 100 osobám zabráněno získat občanství. Dalších 250 osob bylo vyšetřováno, zatímco komise pověřená přezkoumáváním občanství zahraničních dobrovolníků z bosenské války – včetně křesťanských bojovníků z Ruska a západní Evropy – uvedla, že celkově bude přezkoumáno až 1 500 případů.
Procesy s válečnými zločiny
Objevila se obvinění, že bosenští mudžáhedíni páchali válečné zločiny, včetně zabíjení, mučení a stínání hlav srbských a chorvatských civilistů a vojáků. ICTY proti nim však nevznesl žádnou obžalobu, avšak několik důstojníků bosenské armády bylo obžalováno na základě odpovědnosti velitele za podřízené. Oba obžalovaní, Amir Kubura a Enver Hadžihasanović, byli nakonec zproštěni všech obvinění souvisejících s činy mudžáhedínů. Soud však konstatoval, že mudžáhedíni byli odpovědní za popravu čtyř chorvatských civilistů ve vesnici Miletići v dubnu 1993, za nelidské zacházení s válečnými zajatci a za zabití jednoho z nich v táboře Orašac v říjnu 1993.
Rozsudky v případech Hadžihasanović a Kubura se týkaly několika incidentů spojených s mudžáhedíny. 8. června 1993 jednotky bosenské armády zaútočily na chorvatskou vesnici Maljine. Po jejím dobytí dorazila vojenská policie 306. brigády, která měla za úkol evakuovat a chránit civilisty v nově obsazených oblastech. Zranění zůstali na místě a asi 200 lidí, včetně civilistů a chorvatských vojáků, bylo odvedeno směrem k Mehurići. Velitel 306. brigády povolil, aby byli zranění odvezeni nákladním vozem do Mehurići. Skupina mudžáhedínů a asi tucet bosenských vojáků však v Poljanici zajali nejméně 24 chorvatských mužů ve vojenském věku a 19letou chorvatskou dívku, která měla pásku Červeného kříže. Všichni byli převezeni do Bikoši mezi Maljine a Mehurići a tam popraveni, včetně mladé dívky.
V rozsudku ICTY v případu Rasima Deliće soud konstatoval, že obžaloba prokázala, že více než 50 Srbů zajatých během bitvy o Vozuću bylo mudžáhedíny zabito v táboře Kamenica. Soudci uznali, že Delić měl účinnou kontrolu nad jednotkou mudžahedínů, avšak zprostili ho odpovědnosti, protože neměl dostatek informací, aby mohl zasáhnout. Byl také zproštěn obvinění, že nezabránil popravě 24 chorvatských zajatců a 19leté dívky Any Pranješ, neboť žaloba neprokázala, že již téhož dne převzal funkci náčelníka štábu ARBiH, na kterou byl jmenován. Soud dále uvedl, že bylo prokázáno, že mudžáhedíni mezi červencem a srpnem 1995 nelidsky zacházeli s 12 srbskými zajatci drženými nejprve ve vesnici Livada a poté v táboře Kamenica, z nichž tři byli zabiti. Delić byl odsouzen ke třem letům vězení za to, že nezabránil těmto činům.
V roce 2015 bývalý ministr pro lidská práva a viceprezident Federace Bosny a Hercegoviny Mirsad Kebo hovořil o četných válečných zločinech spáchaných na Srbech mudžáhedíny v Bosně a o jejich spojení s tehdejšími i současnými muslimskými představiteli, včetně bývalých a současných prezidentů federace a předsedů parlamentu, přičemž se odvolával na válečné deníky a další dokumentované důkazy. Kebo poskytl důkazy federálnímu prokurátorovi BiH a zároveň obvinil Šefika Džaferoviće, tehdejšího velitele policie v Zenici, a další, že záměrně skrývali válečné zločiny. Strana SDA jeho obvinění označila za „lži a laciné výmysly“. Prokuratura, která Džaferoviće vyšetřovala, po přezkoumání Kebových dokumentů případ odložila.
Irácký mudžáhid Abduladhim Maktouf byl odsouzen za pomoc svým krajanům při únosu chorvatských civilistů v Travniku v roce 1993. Dostal trest tří let vězení.
V roce 2016 byl bývalý velitel 3. sboru bosenské armády Sakib Mahmuljin postaven před soud za to, že nezabránil vraždám a mučení bosenských Srbů členy jednotky mudžáhedínů v oblastech Vozuća a Zavidovići. Podle obžaloby bylo zabito 50 srbských válečných zajatců a několika z nich byly setnuty hlavy. V lednu 2021 byl Mahmuljin v první instanci odsouzen k 10 letům vězení.
Vazby na al-Káidu a ISIS