Heinrich (Hinrich) Luden (10. dubna 1778Klaus Ries: Wort und Tat. Das politische Professorentum der Universität Jena im frühen 19. Jahrhundert. Nakladatelství Steiner, Stuttgart 2007, viz také křestní zápis v Loxstedtu.V některých pramenech a na internetu ve slovníku Grosser Brockhaus je nesprávně uveden rok narození 1780 (→ viz uvedený Niederdeutsches Heimatblatt). Loxstedt u Bremerhavenu – 23. května 1847 Jena) byl německý historik, teolog a politický publicista.
Život Heinrich Luden pocházel z venkovské rodiny. Narodil se jako nejmladší syn sedláka Clause Ludena (* 1728 v Loxstedtu; † 3. května 1780 v Jeně) a jeho sestřenice Catrine Ludenové (* 1734; † 21. prosince 1811 v Loxstedtu). Pokřtěn byl 12. dubna 1778 jménem Hinrich, mezi kmotry byl jeho pozdější otčím Hinrich Schmidt (* 1741; † 2. září 1815 v Loxstedtu).
Od roku 1796 studoval školu při dómu v Brémách a poté roku 1799 teologii na Univerzitě Georga Augusta v Göttingenu. Inspirován historikem Augustem Ludwigem von Schlözerem a později Johannesem von Müllerem se začal věnovat studiu historie. Od roku 1802 pracoval jako domácí učitel v Brémách, v roce 1804 odešel jako domácí učitel do Berlína k státnímu radovi Christophu Wilhelmu Hufelandovi. Promoval roku 1805 v Jeně na téma Christian Thomasius. Dále sepsal životopisy Huga Grotiuse (1806), sira Williama Templeho (1808) a Friedricha Alexandera Brana (1831).
Roku 1806 byl jmenován mimořádným profesorem historie na Univerzitě Friedricha Schillera v Jeně. Při příjezdu do tohoto města byli manželé Ludenovi svědky bitvy u Jeny. Následky války byly všudypřítomné a byt Ludenových byl zničen. Heinrich Luden podrobně popsal tuto událost ve svých pamětech.Friedrich Luden: Rückblicke in mein Leben, Jena 1847, S. 133 a následující; viz také popis od Johanny Schopenhauerové: Die Schlacht von Jena. Heidelberg 2006, S. 75 a následující. alt=Statue of Heinrich Luden|náhled|374x374pixelů|Památník Heinricha Ludena v Loxstedtu V roce 1808 se Luden stal čestným profesorem a poté v roce 1810 řádným profesorem historie.Klaus Goebel: Heinrich Luden. 1968, S. 19. Zúčastnil se také organizačních akcí a v letním semestru 1822 i v zimním semestru 1829/30 působil jako rektor Univerzity Friedricha Schillera v Jeně. V letech 1823 až 1832 byl za univerzitu členem zemského sněmu Sasko-výmarsko-eisenašského vévodství za stav majitelů rytířských statků. Stal se dvorním radou Sasko-výmarského vévodství a tajným dvorním radou Saska-gothajska, obdržel rytířský a také komturský kříž řádu Bílého sokola. Traugott Kessler: Heinrich Luden – Historiker, Lebensskizzen č. 31, S. 11. Věnoval se německé historii, aby podpořil rozvoj německého národního uvědomění. Tím sloužil jako vzor pro zakladatele českého moderního dějepisectví Františka Palackého. Tento motiv dále vedl Ludena k sepsání několika publikací na téma jednoty a osvobození. V letech 1814 až 1818 byl vydavatelem časopisu Nemesis, od roku 1816 do roku 1817 vydával „Allgemeines Staatsverfassungs-Archiv, který byl přílohou Nemesis. Vydávání časopisu Nemesis podporoval výmarský nakladatel Friedrich Justin Bertuch.Gerhard Müller: Heinrich Luden als Parlamentarier, 1998, S. 21 a následující
Působení Ve svých přednáškách, hojně navštěvovaných studenty, podporoval kromě jiného princip svrchovanosti lidu.Gerhard Müller: Heinrich Luden als Parlamentarier. In: Schriften zur Geschichte des Parlamentarismus in Thüringen. Svazek 10. Wartburg-Verlag, Výmar 1998, citát S. 16. Tento důležitý požadavek svědčí o vlivu francouzského osvícenství, zvláště Jeana-Jacquesa Rousseaua. Je skoro jisté, že s těmito myšlenkami se seznámil prostřednictvím Johanna Gottlieba Fichteho, který do roku 1799 přednášel v Jeně filozofii a tento požadavek prosazoval. Na rozdíl od některých jiných jenských profesorů, jako například Dietricha Georga Kiesera (1779–1862), Lorenze Okena či Jakoba Friedricha Friese (1773–1843), se roku 1817 osobně nezúčastnil studentského shromáždění Wartburgfest; ale jeho myšlenky a spisy s ním bezprostředně souvisely. alt=The comb of Heinrich Luden in Jena|náhled|333x333pixelů|Hrob Heinricha Ludena na hřbitově Johannisfriedhof v Jeně Roku 1820 vstoupil Luden jako poslanec do zemského sněmu Sasko-výmarsko-eisenašského vévodství a zůstal až do roku 1832 jedním z jeho nejaktivnějších členů. V důsledku Karlovarských usnesení z roku 1819 přijal na nátlak Pruska Německý zemský sněm represivní opatření proti revolucionářům z tak zvaných buršáckých spolků a jejich podporovatelům. Vůči Heinrichu Ludenovi a ostatním profesorům bylo zahájeno disciplinární řízení. Luden byl varován a jeho politické přednášky byly roku 1823 zakázány. Žádost na vévodství, která měla zcela ukončit Ludenovu pedagogickou činnost, zůstala ovšem bez výsledku. Od té doby agitoval Luden opatrněji a věnoval se hlavně dějinám německého národa (kniha Geschichte des Teutschen Volkes). Politické spisy již neuveřejňoval.
Karlovarská usnesení představovala nejen pro Heinricha Ludena, ale i pro Jenu důležitý zlom, který kromě jiného v důsledku radikálního omezení svobody tisku trvale změnil politický a kulturní život ve městě. Aby mohl Luden prosazoval svoje politické představy, musel hledat nové cesty. Za změněných podmínek usiloval o poslanecký mandát a od roku 1823 byl poslancem v zemském sněmu za Výmar.Gerhard Müller: Heinrich Luden als Parlamentarier, 1998, S. 64 a následující.
Luden se ve svých přednáškách v Jeně vymezoval vůči francouzské nadvládě a jeho protinapolenský postoj je zřejmý také z jeho spisu „Ansichten des Rheinbundes“ (1808/09, Názory na Rýnský spolek). Jako výraz svého německého nacionalistického smýšlení věnoval Luden třísvazkové „Allgemeine Geschichte der Völker und Staaten“ (Všeobecné dějiny národů a států) bavorskému korunnímu princi Ludvíkovi. Ten veřejně kritizoval přátelskou politiku bavorské vlády vůči Francii a svoje názory označoval jako „Teutschtum“ (němectví). Svůj plán zúčastnit se jako pruský voják bojů za osvobození ovšem Luden vzdal.Klaus Goebel: Heinrich Luden. Heidelberg 1968, S. 22. V roce 1825 vyšel první svazek jeho hlavního díla „Geschichte des Teutschen Volkes“, které zůstalo nedokončeno, a ve 12. svazku končí dobou pozdního středověku. Tato publikace je sice ovlivněna novým německým národním uvědoměním, ovšem Ludena a jeho dílo v žádném případě nelze zařadit do romantizujícího proudu zobrazování německých středověkých dějin, který převládal v 19. století. Především Rankeho škola mu vyčítala, že nepoužil historicko-kritickou metodu. Zatím ale platí jeho německé dějiny za zdaleka neutrálnější zobrazení než následující práce německých nacionalistických historiků, kteří německé království Otonů, Sálů a Štaufů ve snaze o sjednocení politicky nadhodnocovali.
Luden patří vedle Lorenze Okena, Jakoba Friedricha Friese, Dietricha Georga Kiesera a Christiana Wilhelma Schweitzera k tak zvaným politickým profesorům na univerzitě v Jeně kolem roku 1800. Platil za jednoho z vůdčích duchů jenského spolkuUrburschenschaft, jehož zakládací dokumenty minimálně pomáhal formulovat. K Ludenovým žákům patřil pozdější královecký profesor historie a univerzitní archivář Johannes Voigt, jenž se zasloužil o sepsání dějin Pruska, a také Arnold Ruge.
V roce1806 došlo k setkání s Johannem Wolfgangem von Goethem v Jeně, které kvůli Ludenovým kritickým zmínkám o Faustovi vedlo ke Goethově rozladění. Tento rozhovor podrobně popsal Luden ve své knize Rückblicke in mein Leben (Úvahy o mém životě).Viz také: Ralph Marks: Die Entwicklung nationaler Geschichtsschreibung, 1987, S. 262 a následující
Rodina Luden se roku 1804 oženil s Johannou Catharinou Sophiií Köhlerovou (* 1. prosince 1780 v CelleKlaus Goebel: Heinrich Luden. Heidelberg 1968, S. 22.; † 24. listopadu 1847Viz také: Ralph Marks: Die Entwicklung nationaler Geschichtsschreibung, 1987, S. 262a následující), dcerou hostinského v Celle. Z jejich manželství se narodily tyto známé děti:
Johanna Dorothea Ludenová se provdala za faráře Friedricha Wilhelma Toda Johannes Bernhard Luden: lékař Johann Heinrich Gottlieb Luden: doktor práv, docent na univerzitě v Jeně, právní vědec Carl Ludwig Friedrich Luden: advokát ve Výmaru Johanne Sophie Bernhardine Sigismunde Clothilde Ludenová se provdala za profesora teologie na univerzitě v Giessenu Karla Augusta Crednera Louise Ludenová se provdala za profesora chemie a farmacie na univerzitě v Jeně Heinricha Wilhelma Ferdinanda Wackenrodera Carl Friedrich Alexander Luden: knihkupec a vydavatel Christine Sophie Ludenová se provdala za profesora botaniky Christiana Eduarda Langethala Dvě dcery zemřely v dětském věku
Dílo (výběr) Christian Thomasius nach seinen Schicksalen und Schriften dargestellt. Berlín 1805. Dr. Friedrich Alexander Bran. In: Minerva. Ein Journal historischen und politischen Inhalts, svazek 160, Jena 1831, S. I–XXIV. Hugo Grotius nach seinen Schicksalen und Schriften dargestellt. Berlín 1806 Sir William Temple. Biographie. Göttingen 1808 . Kleine Aufsätze, meistens historischen Inhalts. Göttingen 1807 Die letzten Briefe des Jacopo Ortis. Z italštiny. Göttingen 1807 Ansichten des Rheinbundes. Briefe zweyer Staatsmänner. Göttingen 1808 a 1809. Grundzüge ästhetischer Vorlesungen, zum akademischen Gebrauche. Göttingen 1808 Einige Worte über das Studium der vaterländischen Geschichte. Čtyři přednášky. Jena 1810; nové vydání: Gotha 1828. Handbuch der Staatsweisheit oder der Politik. Ein wissenschaftlicher Versuch. Jena 1811 Ueber den Sinn und Inhalt des Handbuches der Staatsweisheit. Jena 1811 Diss. Meletamatum historico-criticorum ad antiquam Germanorum statum spectantium Specimen I. Jena 1811 Herders Ideen zur Philosophie der Geschichte der Menschheit. Mit einer Einleitung herausgegeben. 2 svazky, Lipsko 1813 a 1821, 4. vydání, Lipsko 1841, 2 svazky. Nemesis. Časopis pro politiku a historii. 12 svazků, Výmar 1814–1818. Tagesgeschichte. Zu den teutschen Blättern. Altenburg 1815. Allgemeines Staatsverfassungs-Archiv. Zeitschrift für die Theorie und Praxis gemäßigter Regierungsformen. 3 svazky, Výmar 1816–1817. Das Königreich Hannover nach seinen öffentlichen Verhältnissen, besonders die Verhandlungen der allgemeinen Stände in den Jahren 1814, 1815 und 1816. Nordhausen 1818. Verurtheilung und Rechtfertigung in der Kotzebueschen Bülletin-Sache. S předmluvou od C. G. Genslera. Heidelberg 1818. Neigebauers Darstellung der provisorischen Verwaltung am Rhein vom Jahre 1813 bis 1819. S předmluvou.. Köln 1821. Der Landtag des Grossherzogthums Sachsen-Weimar-Eisenach 1820. Verhandlung über die Oeffentlichkeit der Sitzungen. Jena 1821. Allgemeine Geschichte der Völker und Staaten, 3 svazky, Jena 1814–1824. I. C. Simonde de Sismondi, Geschichte der Franzosen. S poznámkami a předmluvou od Heinricha Ludena. Jena 1822. Geschichte des Teutschen Volkes, 12 svazků, Gotha 1825 až 1837. Reise Sr. Hoheit des Herzogs Bernhard von Sachsen-Weimar-Eisenach durch Nordamerika in den Jahren 1825 und 1826. Wilhelm Hoffmann, 2 Bände, Výmar 1828. Geschichte der Teutschen, 3 Bände, Jena 1842 až 1843. Rückblicke in mein Leben. Aus dem Nachlasse von Heinrich Luden. Friedrich Luden, Jena 1847. Übersetzung von und Vorwort zu Joseph Droz: Geschichte der Regierung Ludwig’s XVI., in den Jahren, da die französische Revolution verhütet oder geleitet werden konnte. Z francouzštiny, s předmluvou von Heinricha Ludena. 3 svazky, Jena 1842–1843. Hauptmann von Gerlach (General von Grolman). 1812. Z nevytištěných pamětí „Rückblicke in mein Leben“, Jena 1843.
Místní názvy a pomníky Místní názvy
Ulice Heinricha Ludena v Loxstedtu
Škola Heinricha Ludena v Loxstedtu Ludenova chata v obci Wanhöden (okres Cuxhaven).Archiv des Vereins für Geschichte und Altertümer der Herzogtümer Bremen und Verden und des Landes Hadeln zu Stade, svazek 4, S. 357 Na výjezdu z Wanhödenu se dříve nacházela budova, v níž se údajně skrýval profesor Luden před francouzskými vojáky. Legenda přetrvává do dneška a název Ludenova chata je zaznamenán na mnoha turistických mapách.
Pomníky a pamětní desky