Příčestí (participium, z lat. participare – „mít účast“; české označení vzniklo obrozeneckým převzetím ruského pričástije, což je částečný kalk z latinyREJZEK, Jiří. Český etymologický slovník. Verze 1.0. Leda, 2007. Heslo „příčestí“) je neurčitý jmenný tvar slovesa, který má v jazyce různé funkce: účast na tvorbě složených slovesných časů; účast na tvorbě trpného rodu; funkce přívlastku; alternativa k vedlejším větám (větné kondenzátory); a jiné.

Příčestí jsou často základem tvorby přídavných jmen (deverbální adjektiva), např. koupen > koupený, minul > minulý, a podstatných jmen (deverbální substantiva), zakoupen > zakoupení.

Počet druhů příčestí se v různých jazycích liší. Existují např. příčestí minulé, trpné (pasivní), supinum, gerundivum, gerundium, přechodníky (transgresivy) aj.

Čeština Čeština má příčestí činné a trpné. Ze slovesných kategorií vyjadřují slovesný rod (diatezi) a vid (aspekt), dědí slovesnou valenci (vazebnost).

Příčestí slouží k tvoření minulého času (přišel jsem, on přišel), trpného rodu (je, byl zbit) a podmiňovacího způsobu. Zpravidla se kombinuje s tvary pomocného slovesa být.

Obě příčestí se v češtině plně tvarem, morfologicky shodují s krátkými (jmennými) tvary přídavných jmen, s nimiž také historicky souvisejí. Ty jsou pak základem jejich plných tvarů, např. ušlý, zbit, zbitý.

S adjektivy mají společné číslo a jmenný rod (genus) a včetně životnosti. Díky tomu koncovky obou příčestí (-0, -a, -o, -i, -y) vyjadřují shodu s podmětem.

Příčestí činné Příčestí činné (aktivní participium), běžně označované jako příčestí minulé, též „l-ové“. Používá se ve spojení s tvary pomocného slovesa být k tvoření: minulého času (původně perfekta; znamenalo výsledek ukončeného minulého děje), např. přišel jsem; kondicionálu, podmiňovacího slovesného způsobu, např. přišel bych. Tvoří se od minulého slovesného kmene rodovými koncovkami -l, -la, -lo v jednotném čísle a -li, -ly, -la v množném čísle. Zakončení se řídí rodem a číslem podmětu.

Příčestí trpné Příčestí trpné (pasivní participium), též „n/t-ové“ slouží ve spojení s pomocným slovesem být k tvoření opisného pasiva (trpného rodu), např. bude zabit, je zakazován.

Tvoří se od minulého slovesného kmene rodovými koncovkami -n, -na, -no v jednotném čísle a -ni, -ny, -na v množném čísle, nebo -t, -ta, -to v jednotném čísle a -ti, -ty, -ta v množném čísle. Zakončení se rovněž řídí rodem a číslem podmětu.

Příčestí přehledně PříčestíJednotnéčísloMnožnéčísloMužský rodživotnýMužský rodneživotnýŽenský rodStřední rodMužský rodživotnýMužský rodneživotnýŽenský rodStřední rodčinnébildělalbildělalbiladělalabilodělalobilidělalibilydělalybilydělalybiladělalatrpnébitdělánbitdělánbitadělánabitodělánobitidělánibitydělánybitydělánybitadělána

Přechodníky a supinum Můžeme se setkat také s přechodníky – přítomným a minulým – které vyjadřují současné nebo předčasné děje. Mohou se požívat místo vedlejších vět. V současné češtině jsou považovány za zastaralé. Ještě zastaralejším je přechodník budoucí utvářený jako přítomný od dokonavých sloves. PřechodníkJednotnéčísloMnožnéčísloMužský rodživotnýŽenský rodStřední rodVšechny rodypřítomnývedadělajevedoucdělajícvedoucdělajícvedoucedělajíceminulýpřivedudělavpřivedšiudělavšipřivedšiudělavšipřivedšeudělavšebudoucípřivedaudělajepřivedoucudělajícpřivedoucudělajícpřivedouceudělajíce

Ve staré češtině se též po slovesech pohybu používalo supinum, které však bylo nahrazeno infinitivem. Utvářelo se nahrazením koncovky -ti v infinitivu koncovkou -t a v mnoha případech navíc zkrácením kmenové samohlásky. V současné češtině infinitivní zakončení -t prakticky vytlačilo původní -ti. Pozůstatkem supina je však knižní vazba jít spat, u kterého vidíme ono zkrácení kmenové samohlásky.

Odkazy

Reference

Literatura Karlík P., Nekula M., Pleskalová J. (ed.). Encyklopedický slovník češtiny. Nakl. Lidové noviny. Praha 2002. . FRIED, Mirjam. Kontextové faktory ve vývoji gramatických kategorií. Praha : Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2015. 182 s. .

Externí odkazy

Kategorie:Slovesné kategorie