Francisco Palau y Quer, OCD, řeholním jménem Francisco od Ježíše, Marie a Josefa (katalánsky: Francesc Palau i Quer, 29. prosince 1811, Aitona – 20. března 1872, Tarragona) byl španělský římskokatolický kněz a řeholník Řádu bosých karmelitánů, zakladatel kongregace Karmelitánských misijních sester a kongregace Tereziánských karmelitánských misijních sester. Katolická církev jej uctívá jako blahoslaveného.

Život

Raný život a studium Narodil se 29. prosince 1811 v Aitoně v Leridě jako sedmé z devíti dětí Josepha Palaua a Marie Antònie Quer, kteří byli horlivými monarchisty a oddanými katolíky. Byla to skromná farmářská rodina, která se po denní práci scházela k modlitbě růžence. Pokřtěn byl ještě téhož dne. Narodil se v období rozsáhlého hladu a chaosu způsobeného francouzskou invazí do Španělska, která oblast zasáhla v předchozím roce. Celá jeho rodina se aktivně účastnila farního života a s horlivostí přijímala svátosti. Jeho otec i sourozenci byli členy farního sboru. Zpočátku studoval na městské škole.

Ve 14 letech se rozhodl stát se knězem. S pomocí své sestry Rosy se za tímto účelem vydal na vyšší vzdělání ve městě Lleida. V říjnu roku 1828 byl zapsán do diecézního semináře v tomto městě, kde studoval filozofii a teologii. Po dobu čtyř let získal porcionistické stipendium, což znamenalo, že mu bylo zajištěno plné školné, ubytování a strava. Během studií na semináři se seznámil s bosými karmelitány a roku 1832 se vzdal svého stipendia za účelem vstupu do jejich řádu.

Řeholní povolání Dne 23. října 1832 vstoupil do převorství bosých karmelitánů v Barceloně a následujícího 14. listopadu obdržel řeholní hábit řádu a řeholní jméno František od Ježíše, Marie a Josefa. Slavnostní řeholní sliby složil v Řádu bosých karmelitánů 15. listopadu 1833. To bylo v době, kdy ve Španělsku začínalo protikatolické pronásledování v důsledku první karlistní války. Byl si situace vědom, ale byl odvážný a nikdy své rozhodnutí neodvolal. Pokračoval ve studiu teologie na barcelonském převorství.

Dne 25. července 1835 Barcelona podlehla nepokojům, které zahrnovaly zapálení klášterů. Jedním z nich bylo i převorství sv. Josefa. Revoluční síly ho z domu vytáhly a zatkly. Španělská vláda v té době zrušila náboženské komunity, načež pokračoval v asketickém životě ve svém rodném městě, kde střídal samotu s apoštolskou činností. V té době byl stále jáhnem, ale udržoval kontakt se svým provinciálním priorem, který ho na dálku připravoval na kněžské svěcení. Na kněze jej vysvětil biskup z Barbastra 2. dubna 1836. Jelikož v té době nebyla povolena řeholní činnost, působil jako potulný kazatel. Díky své popularitě mu však úřady zakázaly vykonávat i kněžskou činnost, ale nadále kázal. V roce 1840 byl díky svému úsilí jmenován apoštolským misionářem v různých diecézích regionu.

Vyhnanství ve Francii náhled|Soutěska Galamus poblíž Lesquerde ve Francii, kde trávil své rané dny v exilu Po upevnění protikatolického režimu se 21. července 1840 rozhodl překročit Pyreneje a žít v exilu ve Francii. Nejprve se usadil v Perpignanu , později se přestěhoval do jeskyně v soutěsce Galamus poblíž Lesquerde, kde žil až do roku 1842. Poté se přestěhoval do oblasti Montauban, kde pokračoval v samotářském životě v jeskyni Svatého Kříže v Livronu a poté v Cambayracu. V roce 1843 vydal své první dílo La lucha del alma con Dios (Duše bojující s Bohem). Začal inspirovat skupiny mužů a žen k podobnému samotářskému životnímu stylu a dával jim směr v jejich hledání. V tomto období se seznámil s Juanou Gratias, se kterou později spolupracoval při zakládání řeholních kongregací. Spolupracoval také se svoji praneteří, sv. Teresou Jornet Ibars. Během jeho pobytu v jeskyni vzdálené 2 km od vesnice přitahoval nepřátelskou pozornost jak civilních, tak církevních autorit, včetně místního biskupa Jeana-Marie Doneyho.

V roce 1846 se krátce vrátil do Španělska, kde zůstal ve svém rodném městě Aitona. Místní vládní orgány ho brzy obvinily z narušování veřejného pořádku a v následujícím roce se vrátil do Francie. Zpočátku se usadil v Caylus v departementu Tarn-et-Garonne, kde se mu však dostalo nepřátelského přijetí. Poté, co byl v prosinci 1847 odtud místní vládou vyhoštěn, se vrátil do Cambayracu, kde znovu čelil nepřátelství biskupa Doneyho, které přetrvávalo i po jeho konečném návratu do Španělska.

Kvůli vypuknutí francouzské revoluce v roce 1848 získal pozemek v Saint-Paul-de-Fenouillet, kde se uchýlil do větší samoty. Malá náboženská komunita poustevníků, kterou založil, také čelila nepřátelství a ženská komunita byla potlačena. V roce 1849 napsal na svou obranu díla La vida solitaria (Osamělý život) a El solitario de Cantayrac (Osamělý život z Cambayracu).

Návrat do Španělska Do Španělska se vrátil 13. dubna 1851 poté, co byl mezi španělskou vládou a Svatým stolcem podepsán konkordát. Nadále zde však probíhalo potlačování náboženských komunit. Protože nemohl znovu žít se svými karmelitánskými bratry, dal se k dispozici barcelonskému arcibiskupovi Josepu-Domènecovi Costa i Borràsovi, který ho jmenoval duchovním vůdcem místních seminaristů. Zároveň byl přidělen k farnímu kostelu sv. Augustina s jeho týdenní nedělní školou pro dospělé. Zde zorganizoval Školu ctností (1851–1854) založenou na ctnostech z Katechismu ctností (Catecismo de las Virtudes) a s programem 52 návrhů týkajících se aktuálních ideologických hnutí. Tehdejší liberální vláda u moci proti škole protestovala. V důsledku toho byla škola uzavřena, načež byl zatčen a deportován na ostrov Ibiza.

Ibiza Ve vyhnanství na tomto ostrově zůstal dalších šest let. Nedaleko Ibizy našel ostrůvek, tyčící se skálu Es Vedrà, a protože toužil po samoťě, uchyloval se tam k modlitbám a hledání Boží vůle. Ve vesnici Es Cubells založil poustevnu, kde zavěsil obraz Panny Marie Ctností, čímž založil první mariánskou svatyni na ostrově a mezi ostrovany šířil úctu k Panně Marii. Kázal také lidové misie. V letech 1860–1861 reorganizoval poustevníky ze San Honorato de Randa na Mallorc. Začal psát Mis relaciones con la Iglesia (Mé vztahy s církví ), jakýsi autobiografický deník, částečně psaný v idylické samotě Es Vedrà, v němž sděloval svou zkušenost s církví. Roku 1861 založil v Ciutadella de Menorca ženskou řeholní kongregaci, která se později rozdělila na dva samostatné instituty: Karmelitánské misijní sestry a Tereziánské karmelitánské misijní sestry.

Poslední roky a smrt V roce 1867 jej komisariát bosých karmelitánů ve Španělsku jmenoval ředitelem terciářů bosých karmelitánů v zemi. V roce 1868 inicioval v Barceloně týdenní vydávání časopisu El ermitaño (Poustevník). Pomáhal nemocným a praktikoval exorcismus. V roce 1872 sepsal stanovy III. řádu bosých karmelitánů.

Zemřel na zápal plic dne 20. března 1872 v Tarragoně ve věku 60 let. Jeho ostatky jsou uchovávány v kapli kongregace Tereziánských karmelitánských misijních sester v Tarragoně.

Úcta Jeho beatifikační proces započal dne 15. prosince 1981, čímž obdržel titul služebník Boží. Dne 10. listopadu 1986 jej papež sv. Jan Pavel II. podepsáním dekretu o jeho hrdinských ctnostech prohlásil za ctihodného. Dne 8. února 1988 byl uznán zázrak na jeho přímluvu, potřebný pro jeho blahořečení.

Blahořečen pak byl dne 24. dubna 1988 na Svatopetrském náměstí papežem sv. Janem Pavlem II.

Jeho památka je připomínána 7. listopadu. Bývá zobrazován v řeholním oděvu.

Odkazy

Reference

Související články

Seznam světců a mučedníků katolické církve

Externí odkazy

Hagiography Circle Saints SQPN Santi e Beati

Kategorie:Španělští blahoslavení Kategorie:Španělští římskokatoličtí duchovní Kategorie:Španělští řeholníci Kategorie:Bosí karmelitáni Kategorie:Zakladatelé řeholních kongregací a institucí zasvěceného života Kategorie:Španělští emigranti a exulanti Kategorie:Narození v roce 1811 Kategorie:Narození 29. prosince Kategorie:Narození v Katalánsku Kategorie:Úmrtí v roce 1872 Kategorie:Úmrtí 20. března Kategorie:Úmrtí v Tarragoně Kategorie:Pohřbení v Katalánsku Kategorie:Zemřelí na zápal plic Kategorie:Muži