náhled|Římskokatolická mše (forma ordinaria, versus populum) náhled|Římskokatolická mše (forma extraordinaria, ad orientem) náhled|Řeckokatolická liturgie (Byzantská, sloužena ad orientem) náhled|Patriarcha Theofilos III. žehná dikirionem a trikirionem při pravoslavné biskupské liturgii Liturgie (z řec. λειτουργία veřejná služba, z λειτος veřejný a εργον dílo, práce) znamená dnes bohoslužbu, veřejné shromáždění podle tradice a pravidel toho kterého náboženství či církve. Pravidlům pro bohoslužbu se říká ritus nebo také rituál, soustavnému studiu liturgie se věnuje odvětví teologie s názvem liturgika.
Původ V antickém Řecku znamenala liturgie břemeno či službu v zájmu celé obce, která se ukládala zejména bohatým občanům. Mohlo se jednat například o vystrojení veřejného svátku či oslavy nebo v Athénách o postavení a vyzbrojení válečné lodi, a to na vlastní náklady. Liturgie tak do jisté míry nahrazovala placení daní, nebyla však pravidelná. Později se pojem používal i pro jakýkoli neplacený úřad a veřejnou službu.
Křesťanská liturgie
Ve smyslu veřejné služby převzaly pojem už starověké křesťanské církve a postupně si budovaly i odpovídající ritus, to jest pravidla o místě a čase konání, o osobách, které mohou nebo mají liturgii vykonávat a které se jí mohou nebo mají účastnit, o potřebném oblečení (rouchu), náčiní a vybavení, o postupu bohoslužby, o textech, zpěvu, hudbě a podobně. Tato pravidla vznikala postupně, jak se obsah bohoslužby stával bohatším a složitějším, jak se do ní zařazovaly další a další prvky. Už ve starověku se hlavní typy křesťanské liturgie a jejich hlavní složky a obsahy na Východě i na Západě poměrně ustálily a postupně také sjednocovaly, v důsledku rozdělení říše a později velkého schizmatu (1054) se však východní a západní liturgie ustálily v dosti odlišné podobě. Také jazykový úzus je mírně odlišný: zatímco na západě se liturgií obvykle rozumí především obecná pravidla a způsob, pravoslavné církve nazývají „liturgie“ i každé jednotlivé shromáždění (bohoslužbu).
Některé křesťanské církve mají liturgii bohatší a složitější (například pravoslavné církve, římskokatolická a anglikánská církev), kdežto jiné, zejména reformované církve velmi jednoduchou (např. kvakeři), nicméně nějaká více méně pravidelná shromáždění s typizovaným průběhem a obsahem se vyskytují ve všech křesťanských církvích i v judaismu. Vyskytují se i v jiných náboženských společenstvích, v islámu a pod., ale z historických důvodů se zde obvykle o liturgii nemluví.
Křesťanská liturgická shromáždění se dělí do dvou hlavních skupin: Bohoslužba slova, obsahující jen modlitby, zpěvy a čtení; sem patří i Denní modlitba církve neboli liturgie hodin, tj. společná modlitba breviáře. Eucharistická bohoslužba, v západní liturgii mše, ve východní božská liturgie, zahrnující také eucharistickou oběť a hostinu. Eucharistickou bohoslužbu, mši nebo Večeři Páně může sloužit jen zvlášť pověřená duchovní osoba. Jisté rozdíly v liturgii vznikly na západě už v reformaci, kdy se katolická liturgie definitivně sjednotila, kdežto v protestantských církvích se většinou zjednodušila. Další rozlišení vzniklo reformami Druhého vatikánského koncilu, které anglikánské a luterské církve nepřijaly. V pravoslavných církvích se nejčastěji slouží Liturgie sv. Jana Zlatoústého, nejobvyklejší bohoslužba byzantského ritu.
Pro drobné útvary jako modlitba před jídlem v rámci rodiny se pojem liturgie obvykle nepoužívá.
Židovská liturgie V septuagintním překladu Pěti knih Mojžíšových se řecký výraz leitúrgia () používá výhradně pro překlad hebrejského slova avoda (, doslova „práce“), jehož je užito ve smyslu služby, kterou vykonávali levité při příbytku svědectví, především pak při jeho rozkládání, přenášení, stavění a údržbě, a také ve smyslu obřadních a obětních úkonů, jež v tomto stanu vykonávali kněží. Později, kdy funkci příbytku svědectví nahradil jeruzalémský chrám, byla upravena i služba levitů, z nichž někteří byli pověřeni zpěvem žalmů a hrou na hudební nástroje. Po odvlečení židovských elit do babylonského zajetí a zboření prvního Chrámu se začala formovat instituce synagóg, jež začaly v židovském náboženském životě hrát čím dál významnější roli. V nich se postupně vyvíjela liturgie do podoby seder tfilot (hebrejsky: , „pořadí modliteb“) včetně kri'at ha-Tora (hebrejsky: , „čtení z Tóry“), tak jak je známá v současném judaismu a zachycena v používaných sidurech a machzorech.
Odkazy
Reference
Literatura R. Berger: Liturgický slovník. Praha: Vyšehrad 2008 – 588 str. A. Donghi, Gesta a slova: úvod do symbolické mluvy liturgie. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1995 – 93 s. R. Guardini, O duchu liturgie. Praha: Česká křesťanská akademie, 1993 – 59 s.
J. Ratzinger, Duch liturgie. Brno: Barrister & Principal, 2006 – 205 s. K. Richter, Liturgie a život: co bychom měli vědět o mši, o církevním roku a smyslu liturgie. Praha: Vyšehrad, 1996 – 183 s.
Související články Bohoslužba Liturgika Liturgická barva
Externí odkazy
České stránky věnované římskokatolické liturgii Katecheze o liturgii a mši svaté http://liturgickahudba.szm.sk
Heslo v Catholic Encyclopedia Orthodox Tradition and the Liturgy Jewish Encyclopedia: Liturgy Contemporary Christian Liturgy Website: Portál pro liturgické dějiny, teorii a praxi
Původní tridentinská latinská liturgie Liturgia: forum
Kategorie:Rituály