Poletuchy (Pteromyini) jsou taxon veverkovitých hlodavců. Jméno jim vynesla skutečnost, že mají schopnost plachtivého letu.
Systematika Poletuchy bývaly klasifikovány jakožto podčeleď Pteromyinae v rámci veverkovitých (Sciuridae), někdy dokonce za samostatnou čeleď Pteromyidae. Molekulární fylogenetika však tuto hypotézu zavrhla, poletuchy se podle ní odvozují v rámci podčeledi veverkovitých Sciurinae. Na základě toho byl taxonomický rank této skupiny ponížen na tribus – Pteromyini.
Níže uvedený seznam rodů vychází z publikace Squirrels of the World z r. 2012:
Na základě odhadů molekulárních hodin mohou poletuchy pocházet z počátku miocénu. Identifikace fosilních zástupců poletuch je problematická, poněvadž fosilní materiál typicky zastupují pouze zachovalé zuby a postkraniální skelet chybí. Podle publikace Squirrels of the World lze za poletuchy s vysokou pravděpodobností označit až nálezy z pliocénu a pleistocénu.Thorington et al. 2012, s. 6. Nálezy připisované poletuchám pocházejí i z českého území.
Popis náhled|Kostra poletuchy s nápadným výběžkem na zápěstí Poletuchy jsou malí až středně velcí hlodavci, některé hmotnostně překračují 1 000 g. Objevují se mezi nimi druhy s nejdelším ocasem a končetinami mezi všemi veverkami, díky tomu často vypadají větší, než ve skutečnosti jsou. Mají velké oči, malé uši a huňatou srst, zespodu světlejší. Zbarvení některých druhů bývá relativně pestré. Jedinečný rys poletuch představuje létací blána neboli patagium, táhnoucí se mezi předními a zadními končetinami, takzvané uropatagium někdy spojuje ještě zadní končetiny a ocas. Patagium umožňuje plachtivý let, zatímco ocas poletuchy využívají jako stabilizátor. Díky poměru šířky a délky patagia mezi 1,0 a 2,0 poletuchy bezpečně přistávají i za nízkých rychlostí. Patagium je osvalené, v klidu jej lze složit. Jeho přítomnost si vyžádala několik specifických adaptací předních končetin, z nichž nejnápadnější je podpůrný výběžek vycházející ze zápěstí. Jeho pohyb zajišťuje sval abductor pollicis napojený na redukovaný palec. Z důvodu stabilizace patagia došlo k redukci pohyblivosti kostí zápěstí a předloktí. K rotaci pak spíše než v zápěstí dochází v lokti, a tak poletuchy stále mohou využívat dlaně k obratné manipulaci.Thorington et al. 2012, s. 8.
Ekologie a chování vlevo|náhled|Poletucha menší (Petaurista elegans) Většina druhů se vyskytuje v jižní a jihovýchodní Asii, několik ale i v mírných oblastech severní polokoule: poletuška severní (Glaucomys sabrinus) a poletuška slovanská (Pteromys volans) dokonce žijí až u polárního kruhu. Všechny druhy jsou aktivní v noci a žijí na stromech, kde se ukrývají v různých dutinách či hnízdech (buď si je budují samy, anebo využívají hnízda již hotová). Konkrétně poletucha horská (Trogopterus xanthipes) však obývá i skalnatou krajinu. Potrava bývá rozmanitá, větší tropické druhy se živí zejména rostlinnou stravou, menší se však výrazněji krmí i živočišnou potravou. Poletuchy z mírného pásma bývají oportunistické, často se krmí semeny stromů.
Poletuchy vykazují řadu různých sociálních systémů, od většinové teritoriality přes monogamii až po vytváření zimujících skupin v mírném pásu. Zejména chování některých tropických druhů však bývá jen málo probádáno. Samice rodí jednou až dvakrát (u rodu Glaucomys) ročně, u rodu Hylopetes k rozmnožování dochází v intervalech až 17 měsíců. Vrhy jsou různě početné, mláďata se až na rod Petinomys rodí slepá a jen řídce osrstěná (u zmíněného rodu však mohou šplhat a krmit se pevnou stravou již den po porodu).
Odkazy
Reference
Externí odkazy
Kategorie:Veverkovití