Cubatão je město a municipalita v brazilském státě São Paulo. Nachází se na jihu státu, mezi městy São Paulo a Santos. Náleží k metropolitnímu regionu Baixada Santista, přičemž jde v něm o jedinou vnitrozemní municipalitu. K roku 2022 zde žilo přes 112 tisíc obyvatel.
Oblast byla osídlena již od doby kamenné, jedna z prvních písemných zmínek ale pochází z roku 1533, když byla darována portugalskému osadníkovi Rui Pintovi na obdělávání.
Název Původ názvu města zůstává nejasný. Historik Francisco Martines dos Santos se domnívá, že pochází z tupíjského slova Cuipaitaã, které bylo zkráceno na Cuipaitã a později změněno na Cubatão. Slovo znamená „řeka, které padá z výšky“. Jiný historik, João Mendes de Almeida, zastává teorii, že název pochází ze slova Gubiitã, které znamená „strmé schodiště“. Podle Gaspara da Madre de Deuse, brazilského historika žijícího během 18. století, bylo Cubatão běžným označením pro říční přístavy.
Podle místního vědce Joaquima Miguela Couta je název odvozen od slova Cubatã, což znamená „řeka na úpatí hor“.
Historie
Na rozdíl od mnoha jiných obcí nemá Cubatão jasně dané datum založení nebo zakladatele. Za důležitá se považují následující tři data:
10. února 1533 (darování území současného města Rui Pintovi na osídlení a obdělávání) 19. února 1803 (vydání dekretu oficiálně zakládající osadu guvernérem provincie São Paulo) 12. srpna 1833 (vydání zákona č. 24, jenž osadu nakrátko oddělil od Santosu a povýšil na municipalitu)
Předkoloniální období Nejstarší stopy lidského osídlení na území současného Cubatãa sahají více než 12 tisíc let do minulosti. Zdejší skupiny obyvatel se specializovaly na sběr měkkýšů, zbylé schránky pak často ukládaly na hromady spolu s ostatním odpadem. Postupem času se z hromad staly menší kopce, tzv. sambaqui. Sambaqui se používaly jako základy pro stavbu obydlí nebo pohřbívání mrtvých, o čemž svědčí nálezy lidských koster mezi schránkami. Byly v nich nalezeny i kamenné či kostěné nástroje.
Kolonizace Když Portugalci roku 1500 objevili Brazílii, Portugalské království o ni zpočátku neprojevovalo přílišný zájem. Až když se o teritorium začaly zajímat jiné země se království rozhodlo uspořádat oficiální expedici za cílem kolonizace. Misí byl pověřen Martim Afonso de Souza, jenž 22. ledna 1532 přistál v São Vicente. Byl mu svěřen kapitanát São Vicente a právo udělovat pozemky (tzv. sesmarias) lidem, kteří zde chtěli žít a hospodařit, díky čemuž se zasloužil o založení mnoha osad. Mezi ně patří i Cubatão, jehož území (konkrétně oblast mezi řekami Mogi a Perequê) daroval 10. února 1533 Rui Pintovi. 4. března přidělil přilehlou oblast (mezi Perequê a Pedras) Franciscu Pintovi.
Roku 1643 darovali kapitán Lopo Ribeiro Pacheco a jeho žena Almeida Pais pozemek členům Tovaryšstva Ježíšova, což v oblasti spustilo kolonizaci jezuity. Časem se jezuitům, ať už koupí nebo zabavením, podařilo získat i další pozemky v okolí, které se pod jejich vedením staly součástí jednoho z největších soukromých panství v provincii São Paulo. Bylo známé jako Fazenda Geral dos Jesuítas nebo Fazenda Geral do Cubatão. Protože pozemky Tovaryšstva hraničily s řekou Cubatão, začali pronajímat lodě a kánoe a vybírat mýtné. Proti mýtnému se brzy začali vyhrazovat obchodníci, zejména ti ze Santosu. Řeku považovali za přírodní cestu, proto podle nich přeprava po ní neměla být omezována. Roku 1745 zaslala rada Santosu portugalskému králi dopis, ve kterém se proti poplatku ohradila. Jezuitští kněží však zažádali o povolení mýtné nadále vybírat. Roku 1759 byli jezuité vyhnáni z portugalských kolonií.
Rozvoj a úpadek V první polovině 18. století vznikl vedle osady přístav Porto Geral, jenž byl natolik významný, že v některých oficiálních dokumentech jeho název nahradil název Cubatãa. Pro Cubatão měla velký význam i stezka Caminho do Padre José, která ho spojovala se Santosem a São Paulem. Cestování po ní však bylo kvůli horám pohoří Serra do Mar velmi obtížné a stezka navíc přestávala rostoucímu objemu nákladních zvířat stačit. V roce 1790 proto začala konstrukce nové, dlážděné silnice. Práce skončily o dva roky později. Nově vzniklá cesta se nazvala Calçada do Lorena a byla 8 kilometrů dlouhá a 3 metry široká. Podél většiny silnic vedoucích do oblaśti vznikala odpočívadla, na jejichž provoz přispívali sami obchodníci.
19. února 1803 guvernér kapitanátu vydal dekret, se kterým na bývalých jezuitských pozemcích, po pravém břehu řeky Cubatão, oficiálně založil město. 22. srpna vydala městská rada São Vicente edikt, na základě kterého vyzvala rodiny z Igaupe, aby se v novém městě začaly usazovat. Město se 7. září 1822 zapsalo do historie, když se z něj na cestu do São Paula vydal korunní princ Dom Pedro. Během cesty vyhlásil nezávislost Brazílie na Portugalsku.alt=obraz „Cubatão em 1826“ od Benedita Calixta z roku 1922.|náhled|260x260pixelů|Cubatão em 1826 (Benedito Calixto, 1922) Ke konci 18. století přestala Calçada do Lorena pro rostoucí dopravu stačit, což v Cubatãu zbrzdilo vývoj přístavu. Městská rada v Itu proto navrhla výstavbu nové cesty vedoucí přes mangrovové bažiny. Tento plán získal podporu obchodníků ze Santosu. Výstavba, poznamenaná řadou úmrtí a neshod s autoritami, začala roku 1825 a skončila o dva roky později v únoru 1827. Roku 1846 byla otevřena širší komunikace pro dostavníkovou dopravu, Estrada da Maioridade. Po roce 1835 začalo na řece Cubatão fungovat stanoviště na výběr mýtného, postavené vládou k vykompenzování ztrát vzniklých pašováním. Zavřeno bylo roku 1877, pravděpodobně kvůli rozvoji železnic a poklesu lodní dopravy.
Calçada do Lorena a později Estrada da Maioridade přinesly značná zlepšení v přepravě zboží a z Cubatãa se stával důležitý dopravní uzel. Podle historiků městem každoročně prošlo 20 tisíc mul naložnených zbožím. Na krátkou dobu (od 12. srpna 1833 po 1841) bylo Cubatão povýšeno na municipalitu. Místní vývoj ale nedosáhl úrovně předchozích let, municipalita tak nebyla nikdy zřízena a město se 1. března 1841 stalo součástí Santosu. Před rokem 1833 šlo o část São Vicente.
Roku 1867 byla dokončena železniční trať Santos–Jundiaí, která výrazně snížila objem zboží přepravovaného po silnicích. V důsledku toho ztratilo Cubatão podstatnou část svých příjmů a vstoupilo do těžkého úpadku. Město se proto během následujících let přeorientovalo na pěstování banánů. Banánové plantáže existovaly v municipalitě již dekády předtím, ale teprve tehdy nabyly významného ekonomického významu. Ty největší se nacházely v odlehlejších částech města, zejména v Pilões, Itutinga, Piaçaguera, Vale Verde a Vila Verde. I přes orientaci na zemědělství město zažívalo stagnaci až do 20. let 20. století stagnací.
Industrializace alt=Fotografie z konstrukce vodní elektrárny Henry Boden z roku 1927. Je černobílá.|náhled|Konstrukce elektrárny Henry Borden (1927) Ke konci 19. a na počátku 20. století začal v municipalitě proces industrializace, jenž proběhl ve třech vlnách. Pro první vlnu byly charakteristické cukrovary a později koželužny. Tou nejvýznamnější byla Companhia Curtidora Marx, jenž byla založena roku 1912 jako největší podnik svého druhu v zemi. O devět let dříve, v roce 1903, se do Cubatãa rozhodla expandovat jedna papírna z Caieiras. Výstavba byla zahájena roku 1914, avšak kvůli první světové válce byla do roku 1918 přerušena. Companhia Fabril de Papel byla otevřena roku 1922 a měla rozlohu 2 550 hektarů; roku 1932 ji odkoupila papírna Companhia Santista de Papel. V centru města byla v roce 1916 otevřena Companhia Anilinas de Productos Chímicos do Brasil, jenž do svého bankrotu roku 1964 produkovala laky, barvy i jiné chemické produkty.
Companhia Santista de Papel byla po dobu tří dekád ekonomicky nejvýznamnějším podnikem, přičemž v roce 1937 se stala s 266 zaměstnanci čtvrtou největší společnosti ve státě. Když byly v roce 1947 přerušeny dodávky celuózy, papírna se rozhodla v odlesněných oblastech vysázet milion blahovičníků. Tyto snahy o soběstačnost nebyly úspěšné, blahovičníky se však v municipalitě vyskytují ve velkém dodnes. Velmi důležitou pro rozvoj místního průmyslu byla vodní elektárna Henry Borden. Bývala největší vodní elektrárnou Brazílie a funguje dodnes. Roku 1922 byl v municipalitě Santos zřízen distrikt Cubatão.
Po roce 1940 došlo v Cubatãu s konstrukcí dálnice Rodovia Anchieta (1943–1953) k druhé, větší vlně industrializace. Důvodem bylo hlavně hlavně příznivé umístění města mezi São Paulem a santoským přístavem a dobrá silniční i železniční spojení, procesu napomohl i ekonomický plán prezidenta Gaspara Dutry, Saúde, Alimentação, Transporte e Energia (SALTE). Součástí SALTE byla výstavba ropovodu ze São Paula do Santosu; první koncepty se objevily už v pozdních 20. letech. Za administrace Café Filha ve městě vznikla řada rafinerií (zejména Presidente Bernandes v roce 1955), roku 1963 zahájila činnost ocelárna Companhia Siderúrgica Paulista. V roce 1957 byla otevřena továrna Companhia Brasileira de Estireno, první podnik vyrábějící styren na jižní polokouli.
Samospráva 28. února 1930 publikoval deník Voz de Cubatão článek navrhující osamostatnění Cubatãa od Santosu. Jeho autorem byl Antônio Simões de Almeida, jenž později v procesu zřizování samostatné municipality hrál významnou roli. Roku 1948 vznikla komise obyvatel podporujících autonomii (jejímž členem byl i Almeida), později toho roku bylo ve městě uspořádáno referendum, ve kterém mohly hlasovat pouze osoby gramotné a narozené v Brazílii. 1 017 hlasů bylo pro odtržení od Santosu, proti bylo pouze 82. Jeden hlas byl neplatný. Návrh na oddělení obce od Santosu Poslanecké sněmovně podal Lincoln Feliciano da Silva, poslanec za spolkový stát São Paulo. Nové územní dělení bylo schváleno a 1. ledna 1949 vstoupilo v platnost jako zákon číslo 233, podle kterého vznikla samostatná municipalita Cubatão. Volby starosty se konaly 13. března a vyhrál je bývalý člen komise, Armando Cunha. Úřadu se ujal 9. dubna.
Díky otevření dálnice Rodovia Anchieta a rozmachu průmyslu zažívala nová municipalita rychlý růst obyvatel, který neměl v historii Baixada Santista obdoby. Populace se mezi lety 1950 a 1970 z okolo 12 tisíc více než zčtyřnásobila na 51 tisíc. Většina nových obyvatel pocházela ze Severovýchodního regionu. Mezi lety 1949 a 1970 navýšil průmysl příjem municipality o 25 000 %; navzdory tomu nebylo schopno splnit základní potřeby svých obyvatel. Kromě průmyslu byly za přísun nových obyvatel zodpovědné konstrukční projekty. Když konstrukce skončila, mnozí dělníci se v naději nalezení nové práci rozhodli zůstat ve městě.
Vale da Morte alt=Pohled na město v dubnu 1973.|náhled|250x250pixelů|Pohled na město v dubnu 1973. V Cubatãu nebyl během rozvoje průmyslu brán v potaz dopad na životní prostředí. Už v roce 1973 hlásily The New York Times, že „51 000 tisíc osob v […] Cubatãu dýchá oxid vápenatý nebo oxid železitý v závislosti na tom, zda vítr vane ze směru cementárny nebo ocelárny“. Emise částic a toxických látek jako oxid uhelnatý, benzen, síra a uhlovodíky překročily roku 1977 tisíc tun denně. V roce 1984 označil Jornal do Brasil vody řek Piaçaguera a Mogi za nevhodné pro veřejné zásobování. Negativní dopady na prostředí byly zhoršeny polohou municipality mezi Santosem a Serra do Mar, která stěžovala rozptyl znečišťujících látek do atmosféry.
Dr. Alberto Pessoa de Souza, tajemník pro sociální služby Cubatãa, publikoval roku 1980 data, podle kterých v municipalitě 40 z 1 000 těhotenství předčasně končilo samovolným potratem a 40 novorozenců zemřelo do týdne po porodu. Člen městské rady Florivaldo de Oliveira Cajė prohlásil, že zatímco množství potratů dramaticky stoupalo, průměrná hmotnost nově narozených se snižovala. Mnohé matky pocházely ze slumu Vila Parisi, kde tehdy žilo kolem 15 tisíc osob a znečištění dosahovalo více než dvojnásobku hodnot, které podle Světové zdravotnické organizace způsobovaly „nadměrnou úmrtnost“ po 24 hodinách vystavení. Během 80. let se municipalita stala známá jako „Vale da Morte“, v překladu „Údolí smrti“.