District of Columbia vs. Heller, 554 U.S. 570 (2008) je zásadní rozhodnutí amerického Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud rozhodnul, že Druhý dodatek Ústavy Spojených států amerických chrání právo jednotlivce vlastnit střelnou zbraň nezávisle na službě v milici a používat ji k účelům, které jsou běžně považovány za zákonné, například k sebeobraně v domácnosti. Zároveň konstatoval, že zákaz krátkých střelných zbraní ve státu Washington, D.C. a požadavek, aby legálně vlastněné pušky a brokovnice byly uchovávány "nenabité a rozložené nebo zajištěné zámkem na spoušti", toto právo porušují. Dále bylo konstatováno, že právo nosit zbraně není neomezené a že některá omezení týkající se zbraní a jejich vlastnictví jsou přípustná. Šlo o první případ u Nejvyššího soudu, který rozhodoval, zda Druhý dodatek chrání právo jednotlivce držet a nosit zbraně pro sebeobranu, nebo zda toto právo bylo určeno pouze pro státní milice.
Vzhledem k tomu, že District of Columbia je federální enklávou (nenachází se v žádném státě USA), rozhodnutí se nezabývalo otázkou, zda je ochrana druhého dodatku začleněna do klauzule o řádném procesu čtrnáctého dodatku Ústavy USA a platí i vůči státům. Tento bod byl řešen o dva roky později v případu McDonald v. City of Chicago (2010), v němž bylo konstatováno, že ano.
Dne 26. června 2008 Nejvyšší soud poměrem hlasů 5 ku 4 potvrdil rozhodnutí Odvolacího soudu Spojených států pro obvod District of Columbia ve věci Heller v. District of Columbia.478 F.3d 370 (D.C. Cir. 2007), cert. denied, 128 S. Ct. 2994 (2008)Misc. order Certiorari Denied p.2; Court: A constitutional right to a gun Nejvyšší soud označil některá ustanovení zákona o regulaci střelných zbraní z roku 1975 za protiústavní a zrušil je. Rozhodl, že krátké střelné zbraně (handguns) spadají pod pojem "zbraně" ("arms") ve smyslu Druhého dodatku Ústavy, a dospěl k závěru, že daný zákon představuje protiústavní zákaz držení zbraní. Zároveň zrušil část zákona, která vyžadovala, aby všechny střelné zbraně, včetně pušek a brokovnic, byly uchovávány „nenabité a rozložené nebo zajištěné zámkem na spoušti“. Před tímto rozhodnutím zákon rovněž zakazoval obyvatelům vlastnit krátké zbraně, s výjimkou těch, které byly registrovány před rokem 1975.
Spory ohledně Druhého dodatku Pro lepší pochopení významu Druhého dodatku a souvisejících soudních sporů je nejdříve nutné uvést celé znění dodatku:
A well regulated Militia, being necessary to the security of a free State, the right of the people to keep and bear Arms, shall not be infringed.
V českém překladu:
Dobře udržovaná milice je nezbytná pro bezpečnost svobodného státu, právo lidu držet a nosit zbraně nesmí být porušeno.
Klíčové pojmy tohoto dodatku – "well regulated Militia" a "Arms" – jsou předmětem rozsáhlých diskuzí a právních sporů.
Výraz "well regulated Militia" je často interpretován dvěma základními způsoby. Někteří zastánci tzv. kolektivního modelu práva na zbraně tvrdí, že tento dodatek garantuje právo držet zbraně pouze v rámci organizované milice, například státní národní gardy či obdobných složek. Naopak příznivci individuálního práva zdůrazňují, že Druhý dodatek zaručuje osobní právo každého jednotlivce vlastnit a nosit zbraň nezávisle na službě v milici.
Pojem "Arms" není v Ústavě ani ve Druhém dodatku blíže definován. Jeho význam je proto chápán různě a obecně zahrnuje zbraně používané pro sebeobranu a další zákonné účely. Přesný rozsah tohoto pojmu – tedy jaké konkrétní typy zbraní jsou chráněny – však není právně zcela vymezen a zůstává předmětem sporů.
Částečně na tyto otázky odpověděl právě rozsudek Nejvyššího soudu USA ve věci District of Columbia v. Heller (2008), v němž soud poprvé výslovně potvrdil, že Druhý dodatek chrání individuální právo jednotlivce vlastnit a držet zbraň pro účely sebeobrany v domácnosti – a to nezávisle na jakémkoli členství v milici. Soud zároveň konstatoval, že krátké střelné zbraně (handguns) představují "Arms" ve smyslu Druhého dodatku, protože patří mezi nejběžnější prostředky sebeobrany mezi Američany, a proto je jejich úplný zákaz, jaký platil v District of Columbia, protiústavní.
Soudy nižší instance V roce 2002 začal Robert A. Levy, vedoucí pracovník v Cato Institutu, ve spolupráci s Clarkem M. Neilym III vybírat žalobce pro plánovanou žalobu týkající se Druhého dodatku Ústavy USA, kterou chtěl financovat z vlastních prostředků. Ačkoli sám nikdy nevlastnil střelnou zbraň, měl jako ústavní právník o tuto oblast akademický zájem a chtěl svůj právní postup modelovat podle strategie Thurgooda Marshalla, jenž úspěšně vedl soudní spory, které vedly ke zrušení segregace ve školství. Usilovali o výběr žalobců s různorodým zastoupením z hlediska pohlaví, rasy, socioekonomického zázemí a věku. Nakonec zvolili šest osob ve věku přibližně 25 až 60 let: tři muže a tři ženy, čtyři bělochy a dva černochy:
Tracey Ambeau (dnes Tracey Hanson) Zaměstnankyně amerického ministerstva zemědělství. Pocházela původně z města St. Gabriel ve státě Louisiana a žila se svým manželem Andrewem Hansonem, který byl z Waterloo ve státě Iowa, ve čtvrti Adams Morgan ve Washingtonu, D.C. Bydleli v oblasti s vysokou kriminalitou poblíž stanice Union Station. Vyrůstala v prostředí, kde byly zbraně běžné, a chtěla mít jednu na ochranu svého domova.
Dick Anthony Heller Licencovaný speciální policejní důstojník v District of Columbia. V rámci své práce ve federálních budovách mohl nosit zbraň, ale doma ji mít nesměl. Od roku 1970 žil v jihovýchodní části D.C., poblíž veřejného bytového komplexu Kentucky Courts, a byl svědkem toho, jak se jeho čtvrť „proměnila z místa přátelského k dětem na útočiště drogové kriminality“. Heller se také obrátil na Národní asociaci držitelů zbraní (NRA) s návrhem na žalobu proti zbraňové regulaci ve městě, ale NRA jeho nabídku odmítla.
George Lyon Právník specializující se na oblast médií a komunikace, který se dříve obrátil na Národní asociaci držitelů zbraní (NRA) s návrhem podat žalobu proti zbraňové legislativě v District of Columbia. Lyon vlastnil místní povolení k držení brokovnice a pušky, ale chtěl mít doma také krátkou střelnou zbraň.
Tom G. Palmer Kolega Roberta A. Levyho z Cato Institutu a jediný žalobce, kterého Levy osobně znal ještě před začátkem případu. Palmer, jako otevřený homosexuál, se v roce 1982 bránil střelnou zbraní – pistolí ráže 9 mm. Když šel se svým přítelem v San Jose v Kalifornii, zastavila je skupina asi dvaceti mladých mužů, kteří je hrubě uráželi kvůli Palmerově sexuální orientaci a vyhrožovali mu smrtí. Ve chvíli, kdy vytáhl pistoli, se dav rozprchl. Palmer je přesvědčen, že mu tehdy zbraň zachránila život.
Shelly Parker Softwarová návrhářka a bývala zdravotní sestra, která se aktivně snažila zbavit drog ve svém sousedství. Parker byla svobodná žena, které drogoví dealeři několikrát opakovaně vyhrožovali – a někteří se dokonce pokusili vloupat do jejího domu.
Gillian St. Lawrence Hypoteční makléřka, která žila ve čtvrti Georgetown ve Washingtonu, D.C., a vlastnila několik legálně registrovaných dlouhých zbraní, které používala k rekreační střelbě v nedalekém Chantilly ve Virginii. Dokončení registračního procesu jí trvalo dva roky. Chtěla mít možnost tyto zbraně použít k obraně svého domova a také si zaregistrovat krátkou střelnou zbraň.
Dřívější federální soudní rozhodnutí týkající se otázky práva jednotlivce nosit zbraň zahrnovala případ United States v. Emerson, 270 F.3d 203 (5th Cir. 2001), který právo podporoval, a případ Silveira v. Lockyer, 312 F.3d 1052 (9th Cir. 2002), který právo naopak odmítal. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci United States v. Miller, 307 U.S. 174 (1939) bylo vykládáno tak, že může podpořit obě strany sporu.
Okresní soud V únoru 2003 podalo těchto šest obyvatel District of Columbia žalobu u Okresního soudu pro District of Columbia, v níž napadli ústavnost některých ustanovení zákona o regulaci střelných zbraní z roku 1975, místního zákona začleněného do právního řádu District of Columbia podle pravomoci místní samosprávy. Tento zákon omezoval obyvatelům vlastnictví krátkých střelných zbraní, s výjimkou těch, kteří byli registrováni před rokem 1975, nebo byli aktivními či bývalými příslušníky policejních sborů. Zákon také požadoval, aby všechny zbraně včetně pušek a brokovnic byly uchovávány "nenabité, rozebrané nebo zabezpečené zámkem na spoušť."
Žalobci požádali o vydání předběžného opatření podle 2201 a 2202 titulu 28 amerického zákoníku (U.S.C.) a § 1983 titulu 42 U.S.C. Okresní soudce Emmet G. Sullivan žalobu dne 31. března 2004 zamítl.
Odvolací soud Při odvolání Odvolávací soud Spojených států pro okruh District of Columbia zrušil předchozí zamítnutí žaloby v poměru hlasů 2:1. Odvolací soud prohlásil některá ustanovení zákona o regulaci střelných zbraní za protiústavní. Soudní senát tvořili soudkyně Karen L. Henderson, soudce Thomas B. Griffith a hlavní soudce Laurence H. Silberman, který napsal stanovisko soudu. Soudkyně Hendersonová s rozhodnutím nesouhlasila a vydala nesouhlasné stanovisko.
Soud se nejprve zabýval otázkou, zda mají odvolatelé právní legitimaci podat žalobu s cílem dosáhnout vydání deklaratorního a předběžného opatření – v části II (dočasná verze rozhodnutí, str. 5–12). Dospěl k závěru, že ze šesti žalobců má tuto legitimaci pouze Heller, který požádal o povolení k držení pistole, ale jeho žádost byla zamítnuta.
Dále soud rozhodl, že Druhý dodatek Ústavy "chrání právo jednotlivce vlastnit a nosit zbraně" a toto právo "existovalo již před vznikem nové vlády podle Ústavy". Soud dále uvedl, že toto právo bylo "založeno na soukromém užívání zbraní pro aktivity, jako je lov a sebeobrana – přičemž sebeobrana byla chápána jako odpor vůči buď soukromému bezpráví, nebo útlaku tyranského režimu, nebo hrozbě ze zahraničí." Soud také poznamenal, že ačkoli právo nosit zbraň napomáhalo zachování občanské milice, "aktivity chráněné Druhým dodatkem nejsou omezeny pouze na službu v milici a výkon tohoto práva není podmíněn trvalým ani přerušovaným členstvím v milici." Soud určil, že pistole (handguns) jsou "zbraně" ("Arms") a tedy nemohou být ve Washingtonu, D.C. zakázány.
Soud také zrušil část zákona, která vyžadovala, aby všechny zbraně, včetně pušek a brokovnic, byly uchovávány „nenabité, rozebrané nebo zabezpečené zámkem na spoušť." Městská správa District of Columbia tvrdila, že existuje implicitní výjimka pro sebeobranu, ale odvolávací soud tento názor odmítl s tím, že toto opatření znamená úplný zákaz funkčních zbraní a zákaz jejich použití k sebeobraně:Parker Opinion, Opinion of the Court, p. 57. "He simply contends that he is entitled to the possession of a 'functional' firearm to be employed in case of a threat to life or limb. The District responds that, notwithstanding the broad language of the Code, a judge would likely give the statute a narrowing construction when confronted with a self-defense justification. That might be so, but judicial lenity cannot make up for the unreasonable restriction of a constitutional right. Section 7-2507.02, like the bar on carrying a pistol within the home, amounts to a complete prohibition on the lawful use of handguns for self-defense. As such, we hold it unconstitutional."
Ustanovení § 7-2507.02, stejně jako zákaz nošení pistole v rámci vlastního obydlí, představuje úplný zákaz legálního použití krátkých střelných zbraní k sebeobraně. Z tohoto důvodu jej prohlašujeme za protiústavní.
Ve svém nesouhlasném stanovisku soudkyně Hendersonová uvedla, že práva vyplývající z druhého dodatku ústavy se nevztahují na obyvatele District of Columbia, a napsala: