Hebrejština (, ivrit) označuje souhrnně všechny vývojové varianty hebrejského jazyka od starověké hebrejštiny přes biblickou ( ivrit tanachit, též , lešon hakodeš, „svatý jazyk“) až po moderní hebrejštinu (, ivrit), kterou se dnes hovoří ve státě Izrael.

Hebrejština patří do rodiny semitských jazyků, resp. ke kanaánské severozápadní skupině. Nejstarší dochované hebrejské texty pocházejí z 10. století př. n. l. (tzv. gezerský kalendář). V případě starších textů není možno hovořit o plné diferenciaci severozápadních semitských jazyků mezi jednotlivé jazyky či větve, hovoří se tedy spíše o společné protosemitštině nebo protokeneanštině.

Název Výraz hebrejština je odvozeno od řeckého slova (hebrajos), jímž Řekové a Římané občas označovali Židy. Samotní Židé svůj jazyk označovali jako ivrit (, doslova „jazyk Hebrejů“) či „svatý jazyk“ ( lešon ha-kodeš). Obě hebrejská označení jsou však doložena až z Mišny.

Hebrejské písmo náhled|300px|Hebrejský text zapsaný kvadrátním písmem jen pomocí konsonantů (nahoře) a stejný vokalizovaný text (dole)

K zápisu hebrejštiny se používá hebrejské písmo, jehož podoba se v průběhu dějin proměňovala. V období 10.–6. století př. n. l. se pro zápis hebrejštiny používalo tzv. paleohebrejské písmo, jež vycházelo z fénického písma. S rostoucím vlivem aramejštiny se však k zápisu hebrejského textu stále více užívaly aramejské znaky, jež byly pro zápis hebrejštiny uzpůsobeny do tzv. kvadrátního písma. V dalším průběhu se vyvinuly další typy hebrejského písma, svou výsadní pozici si však kvadrátní typ písma dochoval dodnes.Meyer (1992). s. 36-40.

Hebrejština se zapisuje zprava doleva a zpravidla jen pomocí 22 konsonantů, které tvoří abecedu. Vokály, akcenty a případně další znaky do abecedy nepatří a používají se jen jako pomůcka k zajištění správného čtení textu, a to zejména v případě posvátných hebrejských textů.Meyer (1992). s. 41-82.

Hebrejské číslice je kvazi-desítková abecední číselná soustava používající písmena hebrejské abecedy. Systém byl upraven z řeckých číslic na konci 2. století před naším letopočtem.

Starověká hebrejština Mezi nejstarší a nejdůležitější hebrejské písemné památky pocházející z doby izraelského a judského království patří tzv. Gezerský kalendář (10. stol. př. n. l.), Samařská ostraka (cca 8. stol. př. n. l.), Šíloašský nápis (cca 700 př. n. l.) nebo Lakíšská ostraka z Lachiše a Tel Aradu (zhruba z doby těsně před pádem Jeruzaléma v r. 586 př. n. l.). Tyto texty mají oproti biblické hebrejštině jednodušší formu, téměř se u nich nevyskytují písmena sloužící jako podklady pro samohlásky (tzv. defektivní psaní, např. צר oproti צור (skála), אש oproti איש (muž)). V těchto nápisech se rovněž nevyskytují pozdější diftongizované tvary (ין jn oproti יין jajin, víno), naopak v Gezerském kalendáři se vyskytuje vzácná forma duálového tvaru ve statu konstruktu zakončená na -o (ירחו jarcho, dva měsíce). Rovněž tyto nápisy obsahují některá slova, která se nevyskytují v biblické hebrejštině.

Biblická hebrejština

náhled|vlevo|List z hebrejského Pentateuchu – . Biblická hebrejština je nejstarší spisovnou formou hebrejského jazyka. Oproti předchozím textům se biblický text vyznačuje zvýšeným používáním hlásek alef, jod, vav a he jako podkladů pro samohlásky, často jsou tyto podklady užívány pro jejich prodloužení (což je jev, který se vyskytuje rovněž např. v arabštině). Zároveň díky dlouhé době, během které texty tvořící kánon hebrejské bible vznikaly, je možné sledovat vývoj v psaní různých slov a to směrem k jednodušším a obvyklejším variantám (nahrazování písmena sin písmenem samech, nahrazování složitějších tvarů (, tachteni, „pode mnou“) jednoduššími (, tachtaj). Podle některých domněnek byla řada slov změněna pozdější masoretskou redakcí starozákonního kánonu (tzn. nejdříve kol. r. 100 n. l.). V případě Tóry ale velmi malý počet rozdílů mezi masoretským textem a samaritánským pentateuchem nahrává spíše teorii o původně jednotně redigovaném a tím i mnohem starším textu.

Gramatika Gramatika hebrejštiny je podobná jako u ostatních semitských jazyků. Ve svém vývoji je však velmi vyvinutá – na rozdíl od starší starobabylónštiny např. ztratila schopnost skloňovat pomocí pádových koncovek, velmi se zjednodušil i systém zájmen a jejich skloňování. Jednoduchá je však i vzhledem např. k arabštině, která si (alespoň ve své spisovné formě) zachovala skloňování a také starší vokalizaci.

Slovesný kořen Charakteristickým rysem jazyka je základní kořen slovesa určený většinou třemi souhláskami (ve zvláštních případech čtyřmi nebo dvěma). Základní tvar slovesa se udává v 3. osobě sg. m. perfekta, což je tvar, který odpovídá prostému kořeni bez přípon a předpon, jejichž pomocí se časuje. Tento tvar je také většinou uveden ve slovníku jako základní, na rozdíl od např. češtiny, kde se jako základní tvar užívá infinitiv. Od trojpísmenného kořene je také odvozena většina hebrejských substantiv a adjektiv.

Slovesný čas Hebrejština nezná české (či obecně v indoevropských jazycích obvyklé) pojetí slovesných časů. V biblické hebrejštině neexistuje přítomný, minulý nebo budoucí čas v absolutním smyslu. V biblické hebrejštině naopak existují jiné kategorie, vyjadřující jiné aspekty slovesa.

Každé sloveso má dvě základní formy časování: prefixní nazývá se též imperfektum, preformativní či jednoduše podle tvaru vzorového slovesa jiktol. Ohýbání se děje především pomocí předpon, v omezené míře i koncovek. {| class="wikitable" | dir="rtl" lang="he" | יקטל || jiktol || (on) zabije |- | dir="rtl" lang="he" | תקטל || tiktol || (ona) zabije |- | dir="rtl" lang="he" | תקטל ||tiktol || zabiješ (ty muž) |- | dir="rtl" lang="he" | תקטלי || tiktᵉli || zabiješ (ty žena) |- | dir="rtl" lang="he" | אקטל || ektol || zabiji |} atd. Základní význam imperfekta je označení neukončeného děje, tedy děje probíhajícího nebo i (ještě) neprobíhajícího, a užívá se proto často k popisu událostí přítomných nebo budoucích. Lze jej však užít i v kontextu minulosti, jako ve verši (Az jašir Moše… = „Tehdy zpíval Mojžíš…“) pro popis dějů, které v době, jíž se vyprávění týká, teprve probíhaly. Imperfektum také může vyjadřovat angažovaný postoj mluvčího (přání, příkaz, zákaz); to platí zejména pro další způsoby tvořené pomocí imperfektního základu — imperativ, kohortativ a jusiv. Konvenčně se imperfektum překládá budoucím časem; v moderní hebrejštině je toto jeho základní význam. sufixní nazývá se též perfektum, aformativní či jednoduše podle tvaru vzorového slovesa katal. Ohýbání se děje pomocí koncovek. Konvenčně se překládá minulým časem, což je i jeho význam v moderní hebrejštině. {| class="wikitable" | dir="rtl" lang="he" | קטל || katal || zabil |- | dir="rtl" lang="he" | קטלה || katᵉla || zabila |- | dir="rtl" lang="he" | קטלתה || katalta || zabil jsi |- | dir="rtl" lang="he" | קטלת || katalt || zabila jsi |- | dir="rtl" lang="he" | קטלתי || katalti || zabil(a) jsem |} atd. Základní význam perfekta je vyjádření ukončenosti děje. Kromě dějů ukončených v minulosti lze použít i pro děje dokončované právě předmětným výrokem, jako (Hine natati lachem… = „Hle, [tímto] vám dávám…“) nebo pro děje, jejichž uskutečnění je tak jisté, jakoby už se byly staly. Dále se užívá pro popis stavu, který je výsledkem nějakého ukončeného děje (např. jašav = sedí).

Konkrétní význam užití toho kterého času ten je určen také postavením slovesa ve větě. Tak například forma וקטל ve-katal (tedy perfektum následující hned za spojkou 've') označuje následné dění či činnost; forma וְיקטל ve-jiktol (tedy imperfektum následující hned za spojkou ve) obvykle označuje účel či přání a do češtiny se překládá často větou účelovou (se spojkou aby). Hebrejština zná také tzv. narativ, tj. formu ויקטל va-jiktol, v jejímž základu stojí imperfektum. Používá se při vyprávění a vyjadřuje sekvenci událostí jdoucích za sebou. V rámci vyprávění pak větné formy typu we-[…] qatal (tedy spojka ו we, část věty a sloveso, často až na konci věty) vyjadřují doplňující informace k hlavní dějové linii. Z toho plyne, že slovesné způsoby v klasické hebrejštině nevyjadřují absolutní čas, kdy k události došlo/dojde, nýbrž relativní vztah k dalším částem výpovědi.

Dalšími slovesnými tvary jsou infinitivy a participia.

Kmeny Hebrejština nemůže odvozovat příbuzné významy slovesa pomocí předpon, jak je obvyklé u evropských jazyků, avšak podobně jako další semitské jazyky si pomáhá tvořením odvozených kmenů. Odvozování se děje pomocí předpon či zdvojování kořenových souhlásek. Biblická hebrejština zná celkem 7 základních slovesných kmenů (hebrejsky binjanim, doslova „stavby“). Kromě nich se lze sporadicky setkat i s jinými, avšak spíše výjimečně. Každý odvozený kmen upravuje význam slovesa. V biblické hebrejštině se tento nový význam dá často odvodit, nicméně není nutně pravidelný a je třeba konzultovat skutečný význam se slovníkem.

Kmeny se obvykle označují jako: – kal (nebo též pa'al) – prostý aktivní tvar, např. „lámal“. – nif'al – prostý pasivní tvar, např. „byl lámán“. – pi'el – intenzivní aktivní tvar, např. „zlomil“. – pu'al – intenzivní pasivní tvar, např. „byl zlomen“. – hif'il – kauzativní aktivní tvar, např. „způsobil, aby zlomil“. – hof'al – kauzativní pasivní tvar, např. „byl donucen zlomit“. – hitpa'el – reflexní, nebo také zvratný tvar, např. „zlomil se“ ale také pozabíjel si či zabil se

Názvy odvozených kmenů pocházejí od tvarů slovesa pa'al (dělat) v patřičném tvaru. Od každého takového kmene je možné vytvořit další gramatické tvary: imperfekta, perfekta, imperativy, participia a většinou i infinitivy.

Zájmena Osobní zájmena v samostatné formě existují (až na pozdní výjimky) jen jako vyjádření podmětu věty (v češtině tomu odpovídá 1. pád). Ve všech ostatních případech se vyskytují ve formě zájmenných sufixů připojovaných za slovesa, substantiva, předložky, částice atd. Přivlastňovací zájmena jako taková proto neexistují.

Ukazovací zájmena rozlišují obvykle rod (mužský, ženský) a číslo (jednotné, množné) a ve větné syntaxi se chovají podobně jako přídavná jména.

Skloňování Stejným způsobem probíhá skloňování substantiv. Původní skloňování pomocí koncovek biblická hebrejština již nezná. Větná struktura v hebrejštině nezná vedlejších vět ani pomocných sloves (např. být), zato využívá hojně jmenných tvarů sloves.

Konsekutivní vav Pro biblickou hebrejštinu je významný jev, který se v jiných než biblických textech neobjevuje, a to je „vav conversivum“ neboli konsekutivní vav. Jedná se o syntaktický jev, využívaný při souvislém vyprávění. Hebrejština upřednostňuje všude parataxi, čili souřadná souvětí spojené spojkou vav, česky „a“, a to ve významu slučovacím i vylučovacím. V tomto případě prostého sledu událostí vyprávění se pak uplatňuje pravidlo, že sloveso, kterému předchází tato spojka „vav“, mění svůj „čas“. Tzn. je-li toto sloveso v perfektu, má význam imperfekta, a obráceně. Je možné, že se jedná o pozůstatek třetí slovesné formy („času“, „konjunktivu“), který se používal po této předložce „vav“, která svým tvarem splynula s imperfektem. Známkou toho mohou být občas se vyskytující zvláštní sufixy a tvary, které se vyskytují jen v případě, že je sloveso spojeno s konsekutivním vav. Jiná teorie tvrdí, že se jedná o pozůstatek vlivů starších semitských jazyků (především akkadštiny) a jedná se tak o jev charakteristický pro východosemitské jazyky, který se uchoval v západosemitské biblické hebrejštině.

Masoretská redakce

Během masoretské redakce biblického textu došlo také ke změnám některých zájmen a zájmenných přípon (např. původní אתי ati (ty, f.) na את at, pravděpodobně pod vlivem aramejštiny) a ustanovením tzv. ketiv (aramejsky: to, co je psáno) a kere (aramejsky: to, co se má číst). V některých případech pravděpodobně ukazuje kere starší tvar vyslovování, kterému byla dána přednost, v některých je naopak starší tvar zachován v ketiv.

Konsonanty a vokály