Aino Krohnoová Kallasová (2. srpna 1878 Kiiskilä – 9. listopadu 1956 Helsinky) byla finsko-estonská spisovatelka. Psala finsky. Bývá řazena k symbolismu a novoromantismu.
Život Narodila se v Karélii (dnes Rusko, tehdy Ruská říše) ve finské rodině. Její otec Julius Krohn byl spisovatelem a finským nacionalistou (příslušníkem fennomanského hnutí), její bratr Kaarle Krohn se stal významným folkloristou, její sestra Helmi Krohnová spisovatelkou. V roce 1900 se provdala za Oskara Kallase, estonského učence, lingvistu, folkloristu a pozdějšího diplomata. Pár žil v Petrohradě a měl pět dětí. V roce 1904 se přestěhovali do Tartu v Estonsku. Kallasová se začala zajímat o historii a kulturu své nové vlasti a vstoupila do umělecké společnosti Mladé Estonsko (Noor-Eesti), která vedla kampaň za nezávislost Estonska. Ačkoli psala nadále ve finštině, často se věnovala estonským tématům. V letech 1922 až 1934 žila v Londýně, kde byl její manžel estonským velvyslancem v Británii. Poté, co bylo Estonsko okupováno Sovětským svazem, žila rodina v neutrálním Švédsku. Ve válce Kallasová ztratila dvě ze svých pěti dětí. Roku 1946 zemřel ve Stockholmu i její manžel a ona se pak rozhodla usadit v Helsinkách. Finské občanství získala ovšem až tři roky před smrtí. Je po ní pojmenována Cena Aino Kallasové, udělovaná osobnostem, které významně přispěly k rozvoji estonsko-finských kulturních vztahů.
Dílo Literárně debutovala roku 1897 pod pseudonymem Aino Suonio. Opakujícím se tématem v jejích prózách je to, co nazývala „smrtící Erós“, neboli láska v její destruktivní podobě. Zvláště výrazně je toto téma rozvinuto v její trilogii Barbara von Tisenhusen (1923), Reigin Pappi (Pastor z Reigi, 1926) a Sudenmorsian (Vlčí nevěsta, 1928). Zejména poslední próza se stala populární pro své vlkodlačí téma, romantickou atmosféru a archaizující jazyk. Knihu lze ale také číst jako zprávu o psychické chorobě hlavní hrdinky a je předmětem zájmu feminismu, stejně jako některé jiné texty Kallasové pojednávající o výjimečných ženách, které se nechtějí přizpůsobit omezením patriarchální společnosti. Styl trilogie je ovlivněn jejím blízkým přítelem Einem Leinem. Její povídka Imant a jeho matka byla adaptována do opery Mare a její syn (1935) finského skladatele Tauno Pylkkänena. Ceněny jsou i její deníky, které zachycují duchovní atmosféru Evropy na začátku 20. století.
Překlady do češtiny Vojínova matka (Sojamehe ema). In Na táčkách u cizích spisovatelů. Povídky II. Benediktinská knihtiskárna, Brno 1916, s. 93–98. Přel. O. S. Vetti (Alois Koudelka).https://doktori.btk.elte.hu/lit/kovarmichal/diss.pdf
Vojákova matka (Sojamehe ema). Lidové listy 1925, 221, příl. Lidová beseda 44, s. 183–184. Přel. O. S. Vetti (Alois Koudelka).
Cizinec (Vieras). In Almanach severských literatur. FF UK, Praha 2000, s. 167–170. Přel. Šárka Osmančíková.
Čínský osílek. Lidové listy 1925, 102, příl. Lidová beseda 34, s. 144. Přel. O. S. Vetti (Alois Koudelka).
Podloudník (Salakuljettaja). Lidové listy 1927, 216, příl. Lidová beseda, s. 1; 222, příl. Lidová beseda, s. 2–3. Přel. O. S. Vetti (Alois Koudelka).
Smrt starého Orga (Vanhan Orgin kuolema). Vlasť 44, 1927–1928, 1, s. 32–39. Přel. O. S. Vetti (Alois Koudelka).
Reference
Externí odkazy
Kategorie:Finští spisovatelé Kategorie:Spisovatelé píšící finsky Kategorie:Estonští spisovatelé Kategorie:Úmrtí v Helsinkách Kategorie:Narození 2. srpna Kategorie:Narození v roce 1878 Kategorie:Úmrtí 9. listopadu Kategorie:Úmrtí v roce 1956 Kategorie:Ženy Kategorie:Spisovatelé hororu Kategorie:Pohřbení na hřbitově Hietaniemi