Kostel sv. Rocha ( [ˈsɐ̃w ˈʁɔkɨ]) je katolický kostel v portugalském Lisabonu zasvěcený sv. Rochu z Montpellieru. Byl to první jezuitský kostel v Portugalskem ovládaném světě a jeden z prvních jezuitských kostelů vůbec. Pro Portugalsko a jeho kolonie se stal vzorem nového typu kostela, sloužícího zároveň i jako posluchárna pro jezuitská kázání. Než byli jezuité ze země vyhnáni, sloužil přes 200 let jako hlavní kostel jezuitského řádu v Portugalsku. Po zemětřesení v Lisabonu v roce 1755 byly kostel a přilehlá rezidence, které jako jedny z mála budov v Lisabonu přežily bez velké újmy, předány Svatému domu milosrdenství (), charitativnímu bratrstvu založenému v roce 1498 královnou Eleonorou z Viseu, aby nahradily jejich zničený kostel a ústředí. Kostel tomuto spolku, který se později stal státem podporovanou nezávislou neziskovou organizací, patří dodnes.
Kostel byl postaven v 16. století podle návrhu Filippa Terziho s přispěním Afonse a Bartolomea Álvaresových a představuje typický příklad manýristické náboženské architektury a prototyp portugalských jezuitských kostelů. Je jednolodní, s bočními kaplemi propojenými stropem z dřevěných desek. Má jednoduchý podélný půdorys, pravoúhlé hrany a sedlovou střechu, naznačený transept a mělkou obdélníkovou apsidu. Byl prvním jezuitským kostelem navrženým jako tzv. auditoriový kostel s optimální akustikou a viditelností, což usnadňovalo kázání a přímý kontakt s věřícími. Obsahuje osm propojených kaplí, z nichž většina je v barokním stylu z počátku 17. století. Nejvýznamnější kaplí je Kaple sv. Jana Křtitele z 18. století, kterou navrhli Nicola Salvi a Luigi Vanvitelli. Byla postavena v Římě z mnoha cenných materiálů a papež Benedikt XIV. zde sloužil inaugurační mši v květnu 1747. Poté byla kaple rozebrána, přepravena na lodích a znovu sestavena v Lisabonu. Ve své době to údajně byla nejnákladnější kaple Evropy a do Portugalska uvedla nový rokokový styl. V kostele je kromě toho řada dalších pozoruhodných uměleckých děl, mimo jiné velká sbírka relikviářů. Tu kostelu odkázal João de Borja, syn třetího generála jezuitů Františka Borgii, který působil jako diplomat, mimo jiné i v Praze u Rudolfa II., a na svých cestách sbíral relikvie.
Dějiny vpravo|náhled|235x235pixelů| Kostel svatého Rocha na kachlích azulejo z počátku 17. století vpravo|náhled|361x361pixelů| Půdorys
Morová epidemie a vznik kaple sv. Rocha Opakované morové vlny v Evropě způsobovaly trvalou hrůzu mezi lidmi a obavy u královského dvora. Na konci roku 1505 zasáhl Lisabon mor, který do města pravděpodobně zavlekla z Říma portugalská delegace vyslaná králem Manuelem I. (vládl 1495–1521) k papeži Juliovi II., vedená arcibiskupem z Bragy. Král i dvůr byli nuceni na čas opustit Lisabon. Místo ležící za hradbami města (dnes náměstí v oblast známé jako ) se stalo hřbitovem pro oběti moru. Král se doslechl o zázračných skutcích svatého Rocha, který se v Piacenze sám nakazil morem a zázračně se uzdravil. Ostatky svatého se nacházely v Benátkách, kam byly přeneseny z Montpellieru v roce 1485 a kde jsou dnes uloženy v kostele . Král tedy požádal dóžete Loredana o relikvii sv. Rocha. Ta byla ještě toho roku benátskou vládou poslána a slavnostně přenesena v průvodu na kopec k morovému hřbitovu. Obyvatelé Lisabonu se pak rozhodli na tomto místě postavit kapli pro uchování relikvie.
Stavba byla zahájena 24. března 1506 a kaple byla posvěcena 25. února 1515. Tato raná svatyně byla podle středověké tradice orientována ze západu na východ. Ke kapli přiléhal Morový dvůr, určený k pohřbívání obětí moru, který byl formálně posvěcen biskupem Ambrósiem 24. května 1527. Přibližně ve stejné době vzniklo Bratrstvo sv. Rocha (), které mělo na starosti péči o svatyni, která se stala vyhledávaným poutním místem. Toto bratrstvo, zahrnující lidi ze všech společenských vrstev, existuje dodnes a spravuje kapli sv. Rocha v současném kostele.
Příchod jezuitů a stavba kostela V roce 1540, po založení Tovaryšstva Ježíšova v 30. letech 16. století, pozval portugalský král Jan III. (vládl 1521–1557) jezuity do Lisabonu. První jezuité přijeli ještě v tom roce a usadili se nejprve v dnes již zaniklé Nemocnici všech svatých () na východní straně náměstí Rossio a později v koleji São Antão na místě dnešní nemocnice São José. Brzy však začali hledat větší a trvalejší místo pro svůj hlavní kostel a vybrali si kapli sv. Rocha. Po dlouhých jednáních zajistil Jan III. předání svatyně jezuitům. Dohoda s Tovaryšstvem zahrnovala zachování sv. Rocha jako patrona nového kostela a zřízení kaple sv. Rocha v nové budově. Jezuité převzali původní svatyni 1. října 1553 při slavnostní mši, při níž kázal František Borgia (1510–1572).
Ihned po převzetí začalo plánování nové budovy kostela. Král chtěl monumentální stavbu se třemi loděmi, ale jezuité upřednostňovali návrh odpovídající zásadám Tridentského koncilu, kladoucí důraz na jednoduchost a funkčnost. Základní kámen byl položen v roce 1555 a po několika změnách projektu byl naplánován ve své současné podobě v roce 1565. Královský architekt Afonso Álvares (1557–1575) dohlížel na práci od roku 1566 do 1575, až do úrovně interiérové římsy. Práci poté převzal jeho synovec Baltasar Álvares (činný v letech 1570–1624). Stavbu dokončil italský architekt Filippo Terzi, známý v Portugalsku jako Filipe Térzi (1520–1597), královský architekt () na dvoře portugalského a španělského krále Filipa II. (v Portugalsku jako Filip I., 1580–1598), který upravil fasádu, strop a střechu a dokončil interiéry. Stavba kostela sv. Rocha byla jeho první portugalskou zakázkou, po které následovaly další kostely v Lisabonu (kostel sv. Antonína , kostel Panny Marie na útěku a kostel sv. Vincenta za hradbami ) zničené nebo poškozené později zemětřesením.
Zatímco původní kaple byla orientována ze západu na východ, nový kostel byl orientován z jihu na sever, přes starší budovu. Půdorys kostela je jednoduchý a prostorný — široká jednolodní dispozice, mělká čtvercová apsida, vyvýšené kazatelny mezi zapuštěnými galeriemi nad bočními kaplemi a prakticky žádné transepty. Tento styl tzv. auditoriového kostela, ideální pro kázání, se stal známým jako jezuitský styl a byl široce napodobován po celém Portugalsku i v portugalských koloniálních městech v Brazílii a Dálném východě. Jednoduchý a strohý exteriér kostela, typický pro portugalský „prostý styl“ (estilo chão), kontrastuje s bohatě zdobeným barokním interiérem s glazovanými dlaždicemi, zlaceným dřevem, pestrobarevnými sochami a olejomalbami. Hlavní průčelí je velmi střídmé, symetrické a rozdělené do dvou úrovní. Spodní úroveň má tři dveře, přičemž boční dveře jsou nad nimi opatřeny malými okny. Horní úroveň má tři okna, a fasáda je zakončena trojúhelníkovým štítem s kruhovým oknem uprostřed. Tato podoba průčelí je částečně výsledkem oprav po zemětřesení v roce 1755.
Anglická výprava a obrana Lisabonu Kostel São Roque a jeho okolí hrály významnou roli během anglické výpravy do Portugalska v roce 1589, která byla součástí anglo-španělské válka (1585–1604). Tato výprava, vedená admirálem Francisem Drakem a generálem Johnem Norrisem, následovala po porážce španělské Armady v roce 1588. Jejím hlavním cílem bylo podpořit Dona Antónia, pretendenta na portugalský trůn, proti španělskému králi Filipovi II., který vládl Portugalsku od roku 1580 v rámci personální unie.
Anglické síly doufaly, že najdou podporu mezi portugalským obyvatelstvem, avšak k masivnímu povstání nedošlo. Když Angličané dorazili k Lisabonu, narazili na silný odpor španělské posádky, která byla dobře opevněna a připravena na obranu města. Kostel São Roque, umístěný na vyvýšenině s výhledem do údolí, se stal strategickým bodem španělské obrany. Španělští mušketýři obsadili dlouhou řadu oken kostela, odkud měli přehled nad cestou vedoucí z anglického tábora na protějším kopci za branou São Antão. Jejich palba z této pozice znemožnila Angličanům efektivně zaútočit a donutila je k ústupu. Výprava skončila katastrofálně – Angličané utrpěli značné ztráty na lidech i lodích a byli nuceni se stáhnout. Don António nikdy nezískal portugalský trůn a anglická expanze do Portugalska se ukázala být neúspěšnou.
Vyhnání jezuitů a předání kostela Svatému domu milosrdenství V roce 1759 byli jezuité, obvinění z podílu na šlechtickém spiknutí proti králi Josefovi I. a jeho premiérovi, markýzi de Pombalovi (1699–1782), vyhnáni z portugalského území. Kostel sv. Rocha byl zabaven spolu s přilehlými budovami a rezidencemi. O devět let později, 8. února 1768, byl areál na základě královského dekretu předán lisabonskému Svatému domu milosrdenství (), jehož původní kostel a administrativní budovy byly zničeny zemětřesením v roce 1755.
Svatý dům milosrdenství, dnes nezisková organizace s podporou státu, stále vlastní a spravuje tento areál. Kostel nadále slouží svému účelu a část jezuitské rezidence byla koncem 19. století přeměněna na muzeum (). Jiné části komplexu a později postavené přilehlé budovy slouží jako sídlo této instituce v Lisabonu.
Interiér vlevo|náhled| Pohled směrem k hlavnímu oltáři vpravo|náhled|580x580pixelů| Manýristický iluzivní strop Výzdoba kostela je výsledkem několika fází činnosti v průběhu 17. a 18. století a odráží buď ideály Tovaryšstva Ježíšova, nebo – v případě kaplí – různých bratrstev či spolků. Vznikla v době protireformace a odráží snahy církve upoutat pozornost věřících. Fáze výzdoby zahrnují manýristický styl (kaple sv. Františka Xaverského, kaple Svaté rodiny a presbytáře), raně barokní styl (kaple Nejsvětější svátosti), vrcholné baroko (kaple Panny Marie Prostřednice Věrouky a Panny Marie Matky Milosrdenství) a římské baroko z 40. let 18. století (kaple sv. Jana Křtitele). Renovace z 19. století zahrnují výstavbu kůrové galerie nad hlavním vchodem, kde byly instalovány varhany, přestavbu mříže kaple Nejsvětější svátosti a instalaci zlaceného železné zábradlí a také výměnu vstupních dveří.
Různé části kostela (např. stěny pod kůrovou galerií a v příčné lodi) jsou zdobeny dlaždicemi s diamantovým vzorem pocházejícími ze sevillské Triany (historická čtvrť na západním břehu řeky Guadalquivir v Seville známá svými tradičními keramickými dílnami), které jsou podle tradice datovány do roku 1596. Jinde kachle zdobí botanické prvky, voluty, putti, symboly umučení Páně či monogram Tovaryšstva Ježíšova IHS.Júlio Parra, Azulejos. Painéis do Século XVI ao Século XX (Lisbon: Santa Casa da Misericórdia / Museu de São Roque, 1994). Ve výklencích nad dvěma kazatelnami jsou bílé mramorové sochy čtyř evangelistů. Kolem horního patra hlavní lodi je cyklus 20 olejomaleb zobrazující život Ignáce z Loyoly, zakladatele Tovaryšstva Ježíšova, připisovaný Domingovi da Cunha zvanému Cabrinha, laickému jezuitskému malíři z počátku 17. století, který podobný cyklus vytvořil i pro jezuitský univerzitní kostel ve městě Coimbra (pozdější Novou katedrálu).
Malovaný strop lodi je ve stylu trompe-l'œil navozující iluzi valené klenby se třemi perspektivními kupolemi, oddělenými segmentovými oblouky, zdobenými groteskami. Většinu nástropní malby vytvořil v letech 1587 až 1589 Francisco Venegas (působil 1578-1590), královský malíř Filipa II. Na počátku 17. století přidal malíř Amaro do Vale do této kompozice velký centrální medailon, znázorňující Oslavu svatého Kříže, a čtyři mystické hostiny Krista na bočních pruzích stropu. Jezuité přidali dále 8 velkých obrazů a 12 monochromatických panelů zobrazujících biblické výjevy. Strop v přední části kostela byl poškozen při zemětřesení v roce 1755 a byl přestavěn a přemalován. Celý strop byl restaurován v roce 2001.O Tecto di Igreja de São Roque. História, Conservação e Restauro (Lisbon: Santa Casa da Misericórdia / Museu de São Roque, 2002).