Hulín () je město v okrese Kroměříž ve Zlínském kraji, 5,5 kilometru severovýchodně od Kroměříže. Žije zde obyvatel. Velký vliv na vývoj města měla stavba Severní dráhy císaře Ferdinanda v roce 1841. Od té doby je Hulín důležitým dopravním uzlem. Ve městě má dlouhou tradici strojírenská výroba (TOS – továrna obráběcích strojů, a PILANA).
Název Jméno města bylo odvozeno od osobního jména Hula (jeho základem bylo sloveso huleti – „získávat, brát s sebou“) a znamenalo „Hulův majetek“.
Historie Nejstarší dějiny První písemná zmínka o městě pochází z roku 1224, kdy zde český král Přemysl Otakar I. vydával důležité listiny. Z nich je patrno, že tady dlel s početnou družinou, a je tudíž pravděpodobné, že Hulín vznikl dávno před touto událostí. Nasvědčuje tomu jak výhodná poloha v povodí řeky Moravy na ose starých obchodních cest, tak i archeologické nálezy. Četné požáry následkem přírodních katastrof a vojenských tažení způsobily, že se zachovalo jen málo písemných dokladů. V boční kapli kostela sv. Václava stojí pozdně románský portál z roku 1224. Přemysl Otakar I. přijel s četným doprovodem, a tak se dá předpokládat, že Hulín byl v té době menším střediskem správní a hospodářské výkonné moci. Přemysl Otakar I. zde za svého pobytu vydal důležité listiny pro Opavu a Přibyslavice a také onen první písemný doklad, kde je jméno Hulín zmiňováno poprvé. V roce 1261, za panování Přemysla Otakara II., přešel Hulín do církevního majetku jako dar krále olomouckému biskupovi Brunovi za jeho četné zásluhy.
Severně od města vzniklo předměstí Kroměřížská Ulice, zatímco jižním směrem předměstí Žabínek.
Výstavba severní dráhy Rok 1841 byl zlomový pro budoucí průmyslový vývoj Hulína. Z jihu byla stavěna Severní dráha císaře Ferdinanda, která měla spojit Vídeň s polskou Bochniou. Trasa železnice vede přes Břeclav, Staré Město, Hulín, Přerov (s odbočkou do Olomouce) a dále směr Ostrava a Polsko.
Tím Hulín získal na důležitosti a pomohla tomu událost, která byla důležitá pro celé Rakousko-Uhersko, a to Kroměřížský sněm roku 1848. Tehdy účastníci sněmu přijížděli na hulínské nádraží a museli čekat na formany nebo jiné koněspřežné vozy, které je následně odvezly do Kroměříže. Dobu si zkracovali v místních pohostinstvích a utráceli nemalé peníze, což vedlo k prosperitě místních živnostníků.
Hlavním přínosem ale byla nová pracovní místa, výstavba nových bytů pro zaměstnance drah, tím vznikaly nové ulice kolem nádraží. Také byla postavena nová plynárna k distribuci svítiplynu, který se používal ve vlacích.
Kromě železnice se začínal rozvíjet průmysl na zpracovávání cukrové řepy, která se hojně pěstovala kolem Hulína. V roce 1862 vznikl Spolek moravských cukrovarů se sídlem v Olomouci, tím došlo k další výstavbě a rozvoji města. Probíhala výstavba jak průmyslového areálu, tak silnic a činžovních domů pro zaměstnance cukrovaru. Ze strany místních usedlíků a zejména Františka Skopalíka, propagátora moderního polního hospodaření, byla snaha o postavení vlastního cukrovaru. Nejprve byly žádosti zamítány, nakonec byl roku 1901 postaven nový cukrovar. S tím přišla zase nová pracovní místa a ekonomický rozvoj města. Před první světovou válkou tedy byly v Hulíně dva cukrovary.
První světová válka Během první světové války byl obyvatelům vyvlastňován majetek, především dobytek, kovové předměty, ale i zemědělské plodiny. Vláda ale dávala důraz na provoz cukrovarů, který neměl být přerušen. Došlo tedy jenom k omezení výroby, nikoliv však k úplnému zastavení.
První republika I během první republiky byla hlavním ekonomickým zdrojem zemědělská výroba, a to obiloviny a cukrová řepa. Nadšení, které naplňovalo celý národ, že už nemají „nad sebou“ Habsburka, brzy opadlo a přišla první dvouhodinová stávka za zvýšení hladových mezd. Následovala Velká hospodářská krize, která sužovala všechny podniky ve městě. V cukrovarech byl znovu omezen provoz, cihelna však byla uzavřena a provoz již nebyl obnoven.
Radnice z důvodu velké nezaměstnanosti vymýšlela uměle pracovní místa jako spravování cest či chodníků, úprava zeleně atd. Radní také psali do podniků po celém Československu, zda by nějaká firma nechtěla postavit či pronajmout halu ve městě a začít podnikat na území Hulína. Tím by došlo ke vzniku nových pracovních míst. Zprvu byly odpovědi negativní, ale později se ozvala firma Elektromotor Skrat bratří Rýznarových ze Zábřehu, která si chtěla pronajmout halu na výrobu elektromotorů a elektrických praček. Ze strany Hulína byla vítána a Elektromotor Skrat začal působit v Hulíně. V tutéž dobu se otevřela První moravská továrna na pily a nástroje.
Druhá světová válka Na začátku druhé světové války podnik Elektromotor Skrat neměl tak jistou budoucnost, jelikož jeho mateřská dílna sídlila v Zábřehu, který v té době byl v Sudetech. Žádosti na přemístění podniku ze Sudet byly několikrát zamítnuty. Radní se však usilovně starali, aby podnik mohl být přestěhován do Hulína, a povedlo se jim to. Tím zachovali pracovní místa a během války došlo k velkému rozkvětu jak v podnicích Elektromotor Skrat, tak i První moravské továrně na pily a nástroje. Oba byly podporovány Němci a například První moravská továrna na pily a nástroje zásobovala německou armádu nástroji na opracování dřeva. Na začátku roku 1941 pracovalo v továrně 400 pracovníků a na konci války jich bylo 1 200. Elektromotor Skrat na tom byl podobně, pro Němce musel přerušit výboru elektro praček a začít výrobu elektromotorů o výkonu 15 kW.
Co se týče cukrovarů, tak ty byly během války uzavřeny a obnoveny po skončení války.
1945–1948 Provoz v cukrovarech byl obnoven, ale vznikl mezi nimi spor. Zemědělci byli nabádání, aby svoji řepu nechávali zpracovávat v novém cukrovaru (akciovém), k tomu také došlo a následně starý cukrovar neměl co zpracovávat a přestával být využíván. Následně vláda stanovila povinnost nechávat zpracovat určitou část sklizně i ve starém cukrovaru a tím ho znovu využít.
V zemědělství vznikl problém s nedostatkem pracovníků a tak museli být dováženi lidé na výpomoc ze zahraničí, především z Ukrajiny a Rumunska. Zato průmysl v Hulíně stále vzkvétal. Po válce dvě největší firmy exportovaly výrobky do zahraničí. Vyvážely se pily, pilové nástroje, elektromotory. Také bylo založeno nové průmyslové odvětví, oděvní průmysl.
Tak jako v celém Československu, tak i v Hulíně, byl všechny podniky postupně znárodňovány. S novým označením Pilana n. p., Elektromotor Skrat n. p. vystupovaly tyto firmy v době socialismu, do roku 1989 jsou však průběžně přejmenovávány. Cukrovary byly spojeny do firmy Cukrovar v Hulíně n. p. a oděvní průmysl přešel pod OP Prostějov n. p.
1949–1960 Rokem 1949 začala plně vládnout komunisté a byla stanovena tzv. pětiletka, jednalo se o ekonomickou koncepci SSSR a ostatních států východního bloku. Byly naplánovány předběžné výnosy, zisky a také plán odvedené práce, kolik pracovníků bude na čem pracovat a kolik určité plodiny či produktu vyrobí. V Hulíně první pětiletka dopadla nad očekávání. Neustále narůstal průmysl a s ním i přibýval počet obyvatel. Pilana n. p. de facto Nářadí n. p. mělo tři pracoviště, exportovalo i mimo Evropu a to do Asie a Ameriky. Výrazná změna se dotkla Elektromotor Skrat n. p., nejen že byl přejmenován na TOS Hulín n. p., ale došlo ke změně produkce a to na výrobu obráběcích strojů, která je zachována dodnes. Cukrovar Hulín n. p. omezoval výrobu a areál starého cukrovaru začal sloužit jako skladiště.
1961–1971 V tomto desetiletí došlo asi k největšímu rozmachu Hulína v celé jeho historii. Došlo k strmému zvýšení životní úrovně obyvatel. Pro příklad, každá šestá rodina měla automobil, televize a pračka v domácnosti byly samozřejmostí a ve městě byla budována nová kanalizace. Byla sjednocována zemědělská družstva JZD Hulín, Skaštice a Bílany do jednoho JZD Rovina. Otevřel se nový podnik na zpracování dřeva Dřevopodnik Holešov, provozovna Hulín a Nářadí n. p. byl zařazen do specializovaného podniku Nářadí Praha. Tím se stal monopolem na trhu s tímto výrobkem. Pozadu nebyl ani TOS Hulín n. p., který nabral na významnosti v rámci celé republiky. Díky nálezům štěrkopísku se začal rozvíjet nový průmysl a vznikala nová pracovní místa. Jednalo se o tzv. mokrou těžbu, jelikož štěrkopísek byl těžen pod vodní hladinou.
Během tohoto desetiletí bylo vybudováno mnoho nových budov – domov důchodců, škola, veřejné osvětlení, vodovod, tělocvična spolu s jídelnou a družinou, která byla postavena v rámci akce „Z“ a také nové cesty.
1972–1989 Po velkém rozvoji začalo město stagnovat, nerozvíjelo se tak mohutně jako doposud. Ale neznamená to, že by se úplně zastavilo či přestalo s výstavbou, naopak byla postavena dvě nová sídliště Družba I. a později Družba II. Počet obyvatel byl v roce 1971 5 815, kdežto v roce 1989 až 8 660 obyvatel, což byl největší stav obyvatel za celou existenci Hulína. Přispěly k tomu podmínky místních podniků, nabídka bydlení, dopravní obslužnost a také lidé stěhující se z vesnic do měst, kde nacházeli nové služby a pohodlí.
Přírodní poměry V lesích jsou zarostlé malé písečné duny. Vodní plochy a lesy obývají ptáci. Podél lesa vedou i cyklistické stezky.
Obyvatelstvo Struktura Vývoj počtu obyvatel za celou obec i za jeho jednotlivé části uvádí tabulka níže, ve které se zobrazuje i příslušnost jednotlivých částí k obci či následné odtržení.
Městská správa Části města Hulín Chrášťany Záhlinice
Od 1. ledna 1985 do 30. června 1990 k městu patřily i Pravčice.
Městské symboly Znak města je historický, vlajka byla městu udělena rozhodnutím předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky dne 1. února 1994.
Doprava Územím města prochází dálnice D1, která zde má exit 264 Hulín-západ a která se zde kříží s dálnicí D55 ve směru na Otrokovice. Kromě nich se zde kříží i silnice I/47 v úseku Kroměříž – Hulín se silnicí I/55 v úseku Přerov – Hulín – Otrokovice. Dále z města pokračuje na Holešov silnice II/432. Silnice III. třídy na území města jsou: III/05511 Hulín – Chrášťany – Záhlinice III/4325 (Nádražní ulice) III/4328 Hulín – Skaštice III/43826 Tlumačov – Kurovice III/43828 Záhlinice – Kurovice
Pamětihodnosti
Kostel svatého Václava Fara, Kostelní 132 Sloup Nejsvětější Trojice, na náměstí Míru (Sloup je z roku 1749. Kamenný pilíř nese sochu Boha Otce a Ducha svatého, na podstavci jsou sochy Panny Marie, Antonína Paduánského a Jana Nepomuckého. Kolem sousoší je ochranná zídka s balustrádou.) Kaple svaté Anny Krucifix při čp. 801 Boží muka při viaduktu Boží muka směr Bílany
Významní rodáci a osobnosti spojené s městem Vojtěch Adamec (1933–2011), český sochař a malíř Karel Čermák (1951–2013), český plavec a zakladatel TJ PS Kroměříž Antonín Dostálek (1882–1938), hudební skladatel a klavírista Radek Drulák (* 1962), fotbalový reprezentant Jiří Dvořák (* 1948), neurolog a sportovní lékař ve Švýcarsku Stanislav Hložek (* 1954), zpěvák Karel Horák (1918–1988), fotbalista, brankář, československý reprezentant Albert Jadrníček (1879–1968), katolický kněz a hulínský farář, vězeň nacismu, čestný kanovník kroměřížský Josef Janáček (1925–1994), historik a pedagog Ignác Janovský (1915–1942), salesián-klerik, misionář na Kubě František Kolařík (1927–1994), baptistický kazatel a politický vězeň František Lančík (1886–1976), starosta Přerova, člen protinacistického odboje a příslušník Československé armády v zahraničí František Malota (1900–1984), český inženýr, manažer a ředitel Baťových závodů Zdeněk Nehoda (* 1952), fotbalový reprezentant Břetislav Novotný (1892–1965), automobilový konstruktér Bedřich Rozehnal (1820–1876), poslanec Moravského zemského sněmu Václav Ruprecht (1917–1944), válečný pilot Vojtěch Rygal (1910–1948), katolický kněz Vladimír Sedlařík (* 1980), rektor Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně (2018–2022) Augustin Vrtaník (1878–1947), politik a meziválečný poslanec Národního shromáždění František Zlámal (* 1948), fotbalový reprezentant Zdeněk Zlámal (* 1985), fotbalový reprezentant
Galerie
Odkazy Reference