Fiakrista markýzem (v německém originále ) je komická lokální opera (singspiel, „fraška se zpěvy“) o třech dějstvích českoněmeckého skladatele Wenzela Müllera na libreto vídeňského dramatika Adolfa Bäuerleho. Její premiéru uvedlo 10. února 1816 vídeňské divadlo Theater in der Leopoldstadt.
Vznik, charakteristika a historie Text opery Fiakrista markýzem napsal novinář a dramatik Adolf Bäuerle (1786–1859), významný představitel lidového vídeňského divadla 1. poloviny 19. století, předchůdce Ferdinanda Raimunda a Johanna Nepomuka Nestroye. Bäuerle spolupracoval především s divadlem v Leopoldstadtu, kde byl v letech 1808–1828 zaměstnán jako tajemník. Roku 1813 prorazil komedií Vídeňští měšťané (), kde uvedl na scénu lidové typy charakteristické pro vídeňské prostředí, především postavu deštníkáře Staberla, která pak putovala ze hry do hry. Jejím prvním legendárním představitelem se stal herec, zpěvák a skladatel Ignaz Schuster (1779–1835). Pro téhož herce napsal Bäuerle o málo později rovněž titulní roli drožkářského pacholka Knackerla v komické zpěvohře Fiakrista markýzem. Inspiraci mu podle vzpomínek Moritze Baracha poskytla spravedlivá historka o vídeňském fiakristovi, který se v pokročilém věku dozvěděl, že byl původně dítětem ze šlechtické rodiny, které bylo v raném věku kvůli tělesnému postižení v dětství vyměněno. Fiakrista však neuplatnil svůj názor a zůstal ve svém stavu, který mu vyhovoval více. V době premiéry však tisk – včetně časopisu Theater-Zeitung, jehož vydavatelem byl sám autor textu Fiakristy markýzem Adolf Bäuerle – uváděl, že děj je podle nespecifikované italské novely. resp. povídky
Fiakristé jako rázovité vídeňské lokální figurky se v literatuře a na divadle vyskytovali i dříve. Již roku 1792 měla ve vídeňském Freihaustheater (nyní Divadlo na Vídeňce) úspěch lokální veselohra Emanuela Schikanedera Vídeňští fiakristé (), kterou hrála i řada mimovídeňských divadel a kterou roku 1806 převzalo do repertoáru i Divadlo v Leopoldstadtu.Angermüller, c. d., s. 65.
Stejně jako Bäuerle i skladatel Wenzel Müller spojil většinu své kariéry s divadlem v Leopoldstadtu. S výjimkou let 1807–1813, kdy byl ředitelem opery Stavovského divadla v Praze, byl v divadle v Leopoldstadtu kapelníkem od roku 1786 do své smrti roku 1835 a uvedl v něm většinu ze svých téměř 250 scénických děl. Jeho příspěvek k Vídeňským měšťanům se omezil na závěrečný sbor, ale Fiakrista markýzem – který měl premiéru 10. února 1816 jakožto skladatelova benefice.Angelmüller, c. d., s. 65, 224. – je již pravá vídeňským singspielem se řadou hudebních čísel, většinou krátkých a interpretačně nenáročných kusů v lidovém tónu; „velmi příjemná hudba“, psal Theater-Zeitung. Z nich největší efekt – i díky Schusterovu pohybovému výkonu – měla rozverná taneční scéna „fiakristického plesu“ na konci 2. jednání. „Když orchestr, respektive „Musi“, zaintonoval [tyrolský tanec] „Oberlandler“, byl tím dán signál k tomuto vrcholnému okamžiku slavnosti, při které se řádilo v nejodvážnějších figurách, za doprovodu jódlování, dupání podpatky holínek a příslušného „Paschen“, tj. pleskání rukama.“ Kritika premiéry v čsopise Der Sammler konstatovala, že v této roli Schuster „našel širé pole pro rozvinutí své nevyčerpatelné nálady“; na ekonomický úspěch představení míří poznámka, že „[pokladní] příjem nebyl zanedbatelný“.
Fiakrista markýzem měl velký úspěch a zůstal na repertoáru po celou předbřeznovou dobu. Časopis Allgmene musikalische Zeitung o něm po premiéře psal, že „námět […] nabízí zábavné situace, které jsou také s odborností využity“. Vídeňský divadelní časopis Theater-Zeitung na něj přinesl oslavný článek ve formě dialogu, avšak rovněž poodhaluje částečně zákulisí. Stěžuje si na nesrozumitelné třetí dějství, kde „člověk neví, co ten Tyrolák chce, co tu má co dělat“, a odpovídá si: „Doslechl jsem se, že se spisovatel omlouvá, že ten Tyrolák se neobjevil z jeho popudu. Skladatel potřeboval zaměstnat oblíbeného a schopného zpěváka – když už byl kus hotov – a tak musel být do středu zatažen pan [Paul] Schonner.“
To nebyly jediné úpravy. 14. dubna 1820 se Fiakrista markýzem hrál poprvé ve „zcela novém přepracování“ s posílením role Tyrolanky Lisel pro herečku Katherinu Ennöklovou.Angelmüller, c. d., s. 236. Se značným zájmem tisku a publika byla přijata obnovená inscenace leopoldstadtského divadla v roce 1844. Hrál se i na jiných místech v monarchii (např. roku 1830 v Terstu) a roku 1825 ho uvedlo i divadlo Königstädter Theater v Berlíně.
Nemalou oblibu si získal Fiakrista markýzem v německojazyčném divadle v Uhrách. Už dne 10. listopadu 1817 měl premiéru v německém divadle v Pešti a jako tamější Knackerl vynikl Filip Zöllner starší. Tato opera se zde hrála celkem 22krát, naposledy 3. března 1846, a provozovala se i v dalších uherských městech (Košice 1822, Šoproň 1824…).
Vedle Müllera zhudebnil stejné Bäuerlovo libreto Karel František Rafael; jeho Fiakrista markýzem byl uveden ve Vratislavi roku 1829.
Fraška Fiakrista markýzem byla pro dramatika Huga von Hofmannsthala východiskem pro jeho libreto k opeře Arabella Richarda Strausse z roku 1933. Kolorit fiakristů ve Straussově opeře zastupuje především postava Emílie Turečkové zvané Fiakermilli.
České země V českých zemích se Fiakrista markýzem hrál poprvé v Městském divadle v Brně; jeho tamější premiéra se konala 25. srpna 1820Jakubcová, c. d., s. 532. a hrál se zde přinejmenším do roku 1830. Do Prahy se tato „lokální fraška se zpěvy a tanci“ dostala až s velkým zpožděním, a to až v návaznosti na vídeňskou obnovenou inscenaci z roku 1844. 31. ledna 1846 se poprvé hrál ve Stavovském divadle a konala se jen tři představení. Ohlas nebyl zcela příznivý; „Tato kdysi tak oblíbená fraška s časem přibrala určité délky, a proto nedopadla příliš dobře,“ psal časopis Ost und West. „Vzezření a chování fiakristy, který jako markýz nikdy nemůže zapomenout svůj dřívější stav, mají sice drastický účinek, jenže jediná postava nemůže překonat všechny ostatní nedostatky. Pan [Karl] Dolt hrál velmi vděčnou úlohu fiakristy pravdivě a živě, za což sklidil četný potlesk a dvojí vyvolávání po druhém dějství.“ Bäuerleho vídeňské noviny Theater-Zeitung přirozeně o úspěchu díla svého šéfredaktora referovaly pozitivněji: „i mladší publikum se těšilo skutečnými pravdivými charaktery z lidu a komickými situacemi vyvstávajícími z jádra děje, místo kterých nyní většinou dostáváme dlouhé promluvy, neslušnosti a pár nepřirozeně navozených násilných komických momentů“. Vedle Dolta v této inscenaci hráli Franziska Köskertová jako Mariandl, Babette Allramová jako kořenářka Pimpernelle, Theresie Schikanederová jako Zillerl, Marie Thoméová jako Lisel, Margarethe Binderová jako markýza, Josef Sekyra jako Bünkerl, Wilhelm Walter jako domácí lékař, Karl Wilhelm Fischer jako Michel. V češtině se tato Müllerova zpěvohra nehrála; nevyhnutelný lokální vídeňský námět nebyl pro obrozenské české zpracování vhodný.
Osoby a první obsazení Markýza Devainová Ludwig, její syn Elise, její dcera Markýzin domácí lékař – Schmitt Florian Kreutzkopf, fiakrista Zillerl, jeho manželka Knackerl, Kreutzkopfův pacholek – Ignaz Schuster Speck, Kreutzkopfův pacholek Riemer, Kreutzkopfův pacholek Fisoleupoldt, Kreutzkopfův pacholek Bünkerl, Kreutzkopfův pacholek Mariandl, Kreutzkopfova sestra – Antonia Platzer Suserl, Kreutzkopfova služka Michel, Tyrolan – Paul Schonner Lisel, jeho snoubenka Pimpernelle Haarwarzenová, kořenářka – Josefa Sartory Lorenz, koňský handlíř Jackel, český dudák – Sedliský Komisař Soudní sluha Drožkářští pacholci, pánové a dámy, hudebníci, služebnictvo, lid, drožkářští učniPodle libreta, viz Externí odkazy.
Děj opery Odehrává se ve Vídni počátkem 19. století. 1. dějství (1. obraz – Dvůr Kreutzkopfovy fiakristické firmy) Je ráno. Majitel drožkářské firmy Florian Kreutzkopf svolává fiakristy ve své službě. Jako poslední z nich se dostaví Matthias Krenberger zvaný Knackerl, mladý Tyrolan, který má stále hlavu v oblacích a je zamilován do Florianovy sestry Mariandl. Jenže Florian je rozhodnut ji provdat za koňského handlíře Lorenze. Pohání všechny fiakristy do práce a odjíždí s nimi za zákazníky (introdukce Seyd's einmahl fertig? … Fort, jetzo fort!).
(2. obraz – Světnice u Kreutzkopfů) Zůstávají jen Florianova manželka Zillerl a služka Suserl. Suserl je zamilována d jiného z fiakristů, Bünkerla, a její paní jí vypráví, jak byla dříve sama zamilována do Lorenze. Jenže její rodiče ji donutili ke sňatku s Kreutzkopfem, protože měl o čtyři koně více Zillerl stále sní o „Lenzlovi“ a svému muži vyčítá hrubost: zachází s ní prý jak s kobylou. Má však plán, který dohaduje přímo s Lorenzem. Dělá vše pro to, aby podpořila jeho námluvy u Mariandl a dostala ho tak do domu a do rodiny, aby mohl udržovat svůj poměr. Lorenz však stranou přiznává, že o Zillerl už nestojí a že chce skutečně Mariandl… Zillerl přivádí Mariandl a přesvědčuje ji, aby si vzala Lorenze. Mariandl se vzpouzí a tvrdí, že miluje Knackerla, ale to Lorenze a Zillerl neodradí (tercet Sey nicht so scheu … Nur die Liebe kann befehlen).
(3. obraz – Dvůr Kreutzkopfovy fiakristické firmy) Knackerl zanedbává své povinnosti, přestože má předplacené ryto do Badenu, protože jeho myšlenky jsou jinde. K tomu, aby se mohl ucházet o Mariandl, by potřeboval peníze. V tomto ohledu se spoléhá na to, že zde ve Vídni vyhledá jistého markýze, svého soukojence, který k němu bude jistě štědrý. Nadto mu postilion s půlročním zpožděním předal dopis od jeho zesnulé matky z Tyrol a Knackerl hledá Mariandl, aby mu ho přečetla. Jenže ta má starost, že ji nutí do rychlého sňatku s Lorenzem, a Knackerlovy vzdušné zámky nebere vážně. Bünkerl přibíhá s varováním, že se blíží Knackerlům zanedbaný zákazník, a vzápětí se objeví rozzuřený markýz Devain. Vyčítá fiakristovi hodinu a půl zpoždění, a přestože mu Knackerl nabízí, že ho ihned odveze, markýz trvá na tom, že musí jít do vězení pro podvod. Když se však Knackerl dozví klientovo jméno, poznává v něm svého soukojence a ihned se k němu důvěrně hlásí. Markýz je takovým bratříčkováním pohoršen a ještě více rozhněván běží pro policii (kvartet Verdammter Bursche, deine Ränke).
Zatím přiběhnou Lorenz a Zillerl, aby zjistili, co je to za povyk, a rovněž kořenářka Pimpernelle Haarwarzenová, která ze svého okna v prvním poschodí vše vyslechla a nyní se Knackerlovi jízlivě vysmívá. Sbíhají se i ostatní fiakristé. Mistr Kreutzkopf si stěžuje, že se zvěsti o Knackerlově výstupu dostaly až mezi jeho konkurenty, kteří si z něho nyní utahují. Nakonec markýz přivádí soudního sluhu a soudní stráž, aby Knackerla přes veškeré protesty odvedli do vazby. Jenže to překazí jiný policejní komisař; když identifikuje Knackerla, odvádí ho s sebou neznámo kam. Ale už to, že Knackerlovi oniká a odváží ho v kočáře, vyvolá všeobecné ohromení (závěrečný sbor Was muß denn das wohl seyn?).
2. dějství (1. obraz – Skvostně vyzdobená komnata markýzy Devainové) O paní markýzu se střídavě pokoušejí mdloby, její domácí lékař ji křísí. Nato markýza čte své dceři Elise dopis od úřadů z Tyrol, kde má markýza venkovské sídlo. Bývalá kojná Eva Krenbergerová, Knackerlova matka, prý na smrtelné posteli přísežně vypověděla, že kdysi zaměnila svého syna za markýzina syna Ludwiga. Markýza očekává svého nového skutečného syna – zatím ho jen slyšela a už to ji zděsilo. Snaží se vyzpovídat svou novou služebnou Lisel, která pochází ze stejné vsi a starou Krenbergerovou znala, ale Lisel se o klepy příliš nestarala. Zato si markýze stěžuje na násilnou dotěrnost jejího lékaře a jejího (dosavadního) syna, přestože všichni vědí, že co nevidět očekává příjezd svého ženicha Michela.