Maloočkovití (Sparassidae) jsou čeleď dvouplicních pavouků, jež zahrnuje přes 1 500 popsaných druhů. Jde o prakticky celosvětově rozšířené pavouky, s centrem diverzity mezi 40° severní šířky a 40° jižní šířky, v Česku je však původním druhem pouze maloočka smaragdová (Micrommata virescens). Maloočky typicky dosahují středně velkých až velkých rozměrů, průměrná velikost těla činí asi 25 mm. Řadí se mezi ně i jedni z největších pavouků na světě, jako je Heteropoda maxima s rozpětím končetin až 300 mm. Jedinečný je způsob zakloubení nohou, které umožňují nejen pohyb dopředu a dozadu, ale rovněž do stran. Navzdory svému vzezření nejsou maloočky člověku nebezpečné a jejich kousnutí působí jen lokální obtíže.
Maloočky jsou aktivní lovci, schopní přemoci i menší druhy obratlovců. Den tráví v úkrytu, pouštní maloočky si dokonce dokážou vyhrabávat nory v sypkém písku. Na rozdíl od mnoha dalších pavouků žijí maloočkovití v dlouhodobě stabilních párech, některé druhy v početných rodinných societách. Samice během svého života typicky vyprodukuje dva až pět kokonů, které hlídá a v případě potřeby i náruživě brání. Délka dožití je delší než u jiných pavouků, u velkých druhů činí 2 až 2,5 roku, někdy i více.
Systematika vlevo|náhled|Zástupce rodu Thelcticopis, jenž náleží mezi bazální linii malooček Sparianthinae Za popisnou autoritu čeledi maloočkovitých, odb. Sparassidae, je pokládán německý přírodovědec Philipp Bertkau (1872). Zhruba až do konce 20. století však bývala tato skupina uváděna také pod vědeckými jmény Heteropodidae Thorell, 1873 a Eusparassidae Järvi, 1912. Maloočkovití představují jednoznačně monofyletický taxon, což potvrzují jak molekulárně-fylogenetické studie, tak přítomnost specifických sdílených odvozených znaků, zejména trojlaločné membrány na metatarzálním článku kráčivých končetin. K říjnu roku 2024 zahrnuje čeleď maloočkovitých celkem 97 popsaných rodů a 1505 popsaných druhů, jejich aktualizovaný přehled poskytuje World Spider Catalog.
Mezi průkopníky vnitřní systematiky malooček patří zejména francouzský přírodovědec Eugène Simon a finský přírodovědec Toivo Henrik Järvi, kteří své systematické práce na toto téma publikovali mezi lety 1897–1914. K roku 2022 existovalo celkem 11 popsaných podčeledí malooček: Chrosiodermatinae, Clastinae, Deleninae, Eusparassinae, Heteropodinae, Palystinae, Polybetinae, Sparassinae, Sparianthinae, Staianinae a Tibellomatinae. Téměř třetina popsaných rodů však nebyla zařazena do žádné formálně popsané podčeledi a některé podčeledi, jako Sparassinae a Eusparassinae, nevykazovaly monofyletismus. Čeleď Sparassidae mohla divergovat před asi 100 miliony lety, za bazální linii se pokládá podčeleď Sparianthinae (zahrnuje mj. rody Neostasina, Stasina či Thelcticopis). Zástupci podčeledi Sparianthinae postrádají v očích unikátní odrazivou vrstvičku s pravidelnou perforací, která umožňuje noční vidění. Odhad molekulárních hodin v rámci starší fylogenetické studie klade původ čeledi Sparassidae až do období před asi 186 miliony lety.
Na základě morfologických analýz bývají maloočky řazeny do kladu dvouplicních pavouků Dionycha, jenž zahrnuje rozmanité zástupce včetně listovníkovitých (Philodromidae) nebo skákavkovitých (Salticidae). Molekulárně-fylogenetické studie tento pohled zavrhují a maloočky staví mimo skupinu Dionycha, jednotlivé hypotézy ohledně pozice malooček na fylogenetickém stromě dvouplicních pavouků se však neshodují. Podle jedné z nich mohou představovat sesterskou skupinu tzv. kladu „marronoid“, jenž zahrnuje např. čeledi cedivkovití (Amaurobiidae), cedivečkovití (Dictynidae), příčnatkovití (Hahniidae) či pokoutníkovití (Agelenidae).
Popis vlevo|náhled|Heteropoda maxima Většina malooček představuje středně velké až velké pavouky, jenom relativně malé množství druhů zůstává drobných. Průměrná velikost těla zástupců malooček činí asi 25 mm, etablují se mezi nimi i jedni z největších žijících pavouků vůbec. Indočínská maloočka druhu Heteropoda maxima je nejen největším zástupcem této čeledi, ale i největším pavoukem co se rozpětí končetin týče. Její celkový průměr při roztažených končetinách činí až 300 mm, s velikostí těla asi 46 mm. Mohutností však maloočky převyšují velcí sklípkani, jako je sklípkan největší (Theraphosa blondi). Nejmenší maloočky dosahují délky pouhých několika milimetrů, s asi 4,4mm tělem v případě kubánské maloočky Diminutella cortina. Co se týče pohlavního dimorfismu, samice i samci dosahují ve volné přírodě zhruba stejné velikosti, ovšem dospělé samice mívají mohutnější zadeček a kratší končetiny. V případě jediného českého zástupce, maloočky smaragdové (Micrommata virescens), samci dorůstají velikosti max. 10 mm, samice svou velikostí často přesahují 13 mm a bývají robustnější. náhled|Samec maloočky Palystes superciliosus, spodní pohled Hřbetní štít hlavohrudi neboli karapax je delší než širší, respektive alespoň stejně široký jako dlouhý, s podlouhlou hřbetní rýžkou neboli foveou. V oblasti očí se hřbetní štít zužuje. Očí je osm, ve dvou řadách po čtyřech. Přední řada očí se prohýbá směrem dopředu, zadní směrem dozadu. V rámci přední řady bývají největší střední oči, například u podčeledi Palystinae však mohou být výraznější vedlejší oči. Oči zadní řady bývají u většiny druhů stejně velké a rovnoměrně rozmístěné (ovšem např. s výjimkou madagaskarského rodu Chrosioderma). Některé jeskynní maloočky oči redukovaly (např. Heteropoda simoneallmannae).
Hrudní štít neboli sternum, jenž kryje hlavohruď z její spodní strany, je delší než širší až téměř kruhový, se zašpičatělou přední částí. Z přední strany na hrudní štít navazuje spodní pysk neboli labium, který u některých pavouků se sternem srůstá, ale u malooček zůstávají oba prvky oddělené. První články makadel neboli gnatokoxy, jež u pavouků spodní pysk obklopují a plní funkci ústních orgánů, jsou na svém předním okraji vybaveny zoubky. Tato tzv. serrula má u malooček tvar podobný hrábím. Gnatokoxy zároveň nesou štětečky adhezivních chloupků, tzv. skopuly. Co se týče poměru gnatokox oproti spodnímu pysku, spodní pysk měří maximálně polovinu délky gnatokoxy. Samičí makadla mají na svém konci hřebenitý drápek. Žlábek klepítek neboli chelicer lemují zoubky, po stranách klepítek vyrůstá lysý hrbolek zvaný kondylus. Výrazně ozubené okraje chelicerového žlábku jsou jedním ze znaků, jež maloočky rozlišuje od zástupců povrchně podobné čeledi listovníkovitých (Philodromidae). vlevo|náhled|Maloočka Olios argelasius Zadeček je kulatý až oválný, typicky delší než širší, s výraznou srdeční skvrnou. Kolulus, útvar objevující se na místě u dvouplicních pavouků zaniklých předních středních snovacích bradavek, u maloočkovitých chybí. Maloočky mají často nápadně zploštělé tělo, což je adaptace pro pohyb pod kůrou stromů nebo ve skalních štěrbinách. Příkladem jsou například rody Isopeda, Isopedella, Holconia či Delena. Naopak zástupci rodů Heteropoda či Neosparassus mají tělo vyvýšenější. Jedinečným znakem malooček je stavba jejich končetin, které jsou obecně dlouhé (a vůči sobě zhruba stejně dlouhé) a jejich první tři páry jsou kloubeny tak, že se neohýbají směrem dolů, jako u většiny pavouků, ale šikmo dopředu. Nártní článek každé kráčivé končetiny neboli tarzus má zároveň oproti jiným pavoukům rozšířené možnosti pohybu, a to díky svému připojení k metatarzu pomocí trojlaločné membrány. V praxi tak maloočky svou orientací končetin připomínají spíše kraby. Na kráčivých končetinách, resp. tarzech a metatarzech končetin, se opět objevují přilnavé chloupky (skopuly).
Maloočkovití bývají šedě či hnědě zbarvení pavouci, často s proužky na kráčivých končetinách. Jejich zástupci však mohou mít i relativně výrazné zbarvení, ať už se jedná o pruhovaný či strakatý barevný vzor, anebo pestré a kontrastní barvy, jako je např. zelené či bílé podkladové zbarvení se žlutými či červenými znaky. Hlavohruď i zadeček pokrývají chloupky. V Česku žijící maloočka smaragdová vyniká žlutohnědou hlavohrudí a kráčivými končetinami, žlutý zadeček v jejím případě zdobí červenohnědé či červené podélné pruhy.
Co se týče pohlavních orgánů, maloočky představují tzv. pavouky entelegynní. Spermatéka samic je tudíž napojena na dva kanálky, přičemž kopulační kanálek kryje pohlavní destička zvaná epigyna, v případě malooček sklerotizovaná a obecně nápadná. Každé samčí makadlo, jež slouží jako kopulační orgán, nese výrazný výrůstek, tzv. tibiální apofýzu.
Výskyt a diverzita náhled|Maloočka smaragdová Maloočkovití jsou prakticky celosvětově rozšíření pavouci, s centrem diverzity mezi 40° severní šířky a 40° jižní šířky. Maloočky žijící v palearktické oblasti spadají zejména do rodu Micrommata. Sem patří i jediný původní český zástupce, maloočka smaragdová, která se jinak vyskytuje v celé Evropě. V severských oblastech však maloočky scházejí. Některé druhy malooček byly ze svého původního areálu výskytu introdukovány. Příkladem je africký druh Barylestis variatus, nepůvodní v mnohých oblastech Evropy; anebo tropická maloočka lovecká (Heteropoda venatoria), zavlečená téměř po celém světě. Africké maloočky jsou mj. pověstnými „banánovými pavouky“, zavlékanými z tropických regionů prostřednictvím zásilek s banány. S nástupem chemického ošetření a podchlazování plodů jsou však takové případy spíše raritní.
Maloočky se mimo pevninských oblastí vyskytují i na četných ostrovech, a to včetně Malediv (např. Heteropoda atollicola), různých ostrovů Malajského souostroví, Šalomounových ostrovů (např. Heteropoda speciosa), Kanárských ostrovů (např. Olios canariensis) a dalších. Jako zajímavost lze zmínit druh Olios nentwigi z ostrova Krakatau, proslaveného katastrofickou erupcí z roku 1883. Mezi ostrovními maloočkami lze také objevit jediné druhy klasifikované jako novodobě vyhynulé, a sice seychelské maloočky Thomasettia seychellana, Pleorotus braueri a Stipax triangulifer. Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) však hodnotí pouze jednotky druhů malooček.
Fosilní záznam malooček sahá až do paleogénu, většina fosilních nálezů pochází z baltského jantaru.
Chování a ekologie vlevo|náhled|Maloočka Neosparassus calligaster s kořistí S maloočkami se lze setkat v rozličných prostředích, od vegetace či půdních podmínek až po jeskyně či pouštní písek. Přes den se skrývají v úkrytech, jako je odchlípnutá stromová kůra, listí, prostor pod kameny atp., přičemž zvláště maloočky se zploštělým tělem se často ukrývají do stísněných prostor. Pouštní druhy si hloubí nory v písku. Práce s takto sypkým materiálem však vyžaduje specifické adaptace. Například v případě pouštní maloočky Cebrennus rechenbergi tvoří její klepítka a makadla po přiložení k sobě košíčkovitou strukturu, jež slouží k vynášení písku. Vyhrabaný prostor pavouk postupně zpevňuje skružemi z hedvábí, přičemž asi za dvě hodiny tímto způsobem vyhloubí noru o hloubce 20 cm.
Maloočky jsou noční pavouci, navzdory tomu však v jejich prostorové orientaci hraje významnou roli zrak. Jde o aktivní lovce hmyzu a jiných bezobratlých, navíc představují jednu z asi deseti čeledí pavouků, jejíž zástupci pravidelně loví i menší druhy obratlovců. Při lovu se maloočky spoléhají na svou rychlost a fyzickou sílu. Jde o aktivní lovce nevyužívající pavučiny, kořist také neobalují do hedvábí, pouze drží svými klepítky. Pokud však uloví relativně velkého živočicha, maloočky často předvádějí chování nazývané „vítězný tanec“. Kořist v takovém případě přidržují pomocí klepítek, pohybují se okolo ní a dotýkají se svými snovacími bradavkami podkladu pod sebou. Tak produkují špatně viditelná vlákna, která jim nejspíše usnadňují souboj s kořistí. náhled|Přemety maloočky Cebrennus rechenbergi