Kalimiko (Callimico goeldii) je ploskonosá opice z čeledi, resp. podčeledi kosmanovitých (Callitrichidae), jediný druh svého rodu. Ve starších zdrojích bývá uváděn i jakožto jediný zástupce samostatné čeledi kalimikovití (Callimiconidae).

Výskyt Kalimiko se vyskytuje na západě Amazonie. Areál výskytu sahá od řeky Japurá v Kolumbii přes Peru a západní Brazílii až po severobolivijský departement Pando, z toho více než 75 % tohoto území protíná Peru. Zvažován je taktéž výskyt v Ekvádoru, nicméně v tomto ohledu neexistují žádné spolehlivé důkazy. Kalimiko se přizpůsobil životu v lesích smíšených s bambusovými porosty a ve vegetaci tvořené tenkokmennými rovnými stromy. Řidčeji lze tyto opice spatřit také v otevřených vzrostlých lesích. Ačkoli obývají rozsáhlý areál rozšíření, jejich výskyt je nespojitý a v mnohých oblastech jejich populace scházejí.Palacios, E., Wallace, R.B., Mollinedo, J.M., Heymann, E.W., Shanee, S., Calouro, A.M., del Valle, E. & Mittermeier, R.A. 2021. Callimico goeldii (amended version of 2020 assessment). The IUCN Red List of Threatened Species 2021: e.T3564A191700340. https://dx.doi.org/10.2305/IUCN.UK.2021-1.RLTS.T3564A191700340.en. Accessed on 29 September 2024. Kalimiko byl objeven relativně pozdě, teprve roku 1904.

Popis Kalimikové měří 210–230 mm bez ocasu, délka ocasu pak činí 255–324 mm. Tělesná hmotnost osciluje mezi 393–860 g, přičemž samci dosahují vyšší hmotnosti než samice a zvířata ve volné přírodě bývají lehčí než jedinci chovaní v zajetí. Se svými rozměry kalimiko patří mezi největší kosmanovité opice, kdy velikostně výrazně překonává ostatní kosmany a bývá i o něco větší než tamaríni a lvíčci. Srst je krátká, leč hustá, na krku a ocasu značně huňatá. Na těchto partiích může také jinak černě zbarvené osrstění nabývat stříbřitých až hnědých odstínů. Obličej a chodidla neporůstá srst, kůže má opět černou barvu.

Kalimikové si zachovávají tři stoličky a rodí pouze jediné mládě, na rozdíl od ostatních kosmanovitých opic, které mají jednu stoličku redukovanou a rodí dvojčata. Molekulární fylogenetika však rod kalimiko klasifikuje jako sesterský vůči kosmanům rodu Callithrix, Mico a Cebuella. Z toho vyplývá, že uvedené charakteristiky buďto představují jeho odvozené znaky, anebo jde naopak o znaky primitivní a jejich odvozená podoba se nezávisle vyvinula u kosmanů a tamarínů.

Chování vlevo|náhled|Kalimiko pojídající motýla Kalimikové jsou společenské opice, jež vytvářejí tlupy o asi deseti jedincích. V zajetí skupinu tvoří jeden dospělý pár, ovšem v přirozeném prostředí žije v každé tlupě více dospělců obou pohlaví. Kalimikové si udržují relativně velké domovské okrsky. Jejich rozloha činí 0,3–1,5 km2. Kalimikové jsou známí tím, že často vytvářejí mezidruhové asociace s jinými drápkatými opicemi, zejména s tamaríny, jako je tamarín bělohubý (Saguinus labiatus), vousatý (S. imperator) nebo sedlový (Leontocebus fuscicollis). Koexistují však i s jinými místními primáty, jako jsou kosmani, malpy, mirikiny, chvostani či kotulové. Během dne kalimikové urazí vzdálenosti i přes 900 m. Denní režim dělí mezi odpočinek, přesuny na jiná stanoviště, krmení, shánění potravy a další aktivity (v tomto pořadí podle četnosti). Odpočinkem tráví až dvě třetiny času, přičemž spí v husté změti vegetace či listí.

Kalimikové se živí zejména členovci, houbami a ovocem, tyto složky ve zhruba stejných poměrech tvoří okolo 90 % jídelníčku. Houby, zejména rody Auricularia a Ascopolyporous, tvoří důležitý potravní zdroj zvláště v období sucha, od května do července mohou dokonce představovat nadpoloviční většinu jídelníčku. Naopak během období dešťů kalimikové konzumují zejména plody. V menší míře se přikrmují i nektarem a rostlinnými výpotky, ale i malými obratlovci, jako jsou žáby a ještěrky, případně ptačími vejci.

Mezi členy jedné tlupy existují silná pouta, vzájemně se vzdalují jen asi 10 až 20 m od sebe. Komunikace je zprostředkována jak nonverbálně, tak prostřednictvím různých volání, od jemného cvrlikání po táhlý jekot. Rozmnožovací systém může být založen na polygamii i monogamii. Březost trvá okolo pěti měsíců, přičemž samice mohou během jednoho roku zabřeznout i dvakrát. Samice rodí zejména jedináčky, velmi vzácně i dvojčata. První dva nebo tři týdny života se o mládě stará výhradně matka, následně jej však začnou přenášet i ostatní členové tlupy, v polyandrických skupinách dokonce větší množství samců. Ve volné přírodě se mláďata začínají samostatně pohybovat teprve ve 3 měsících věku. V zajetí bylo pohlavní chování samic zaznamenáno již ve věku 8,5 měsíců, u samců již v 5 měsících. Pohlavní dospělosti je však obvykle dosaženo podstatně později, u samců typicky až v 15 až 16 měsících. Jedinci rodnou skupinu opouštějí tehdy, není-li v ní k dispozici vhodný partner ke spáření.

Ohrožení Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) považuje k roku 2024 kalimika za zranitelný druh, s předpokládaným úbytkem jeho celkové populace o minimálně 30 % v časovém horizontu let 2018–2036. Hrozby pramení zejména z odlesňování kvůli rozšiřování lidské populace, výstavbě dopravní infrastruktury, těžbě dřeva i zlata a ničení lesů na úkor zemědělských ploch. Méně než polovina kalimiky obývaných lesů navíc podléhá zákonné ochraně. K tomuto problému se může přidružovat i odchyt pro obchod s domácími zvířaty, potvrzený např. na trzích v peruánském Tumbesu. V rámci CITES je tento druh klasifikován v první příloze.

V zajetí byl kalimiko poprvé chován teprve roku 1915, a sice v Londýně. Do USA se první živý jedinec dostal až roku 1954. Chovné pokusy však často končily neúspěchem a opice brzy hynuly. Ke konci 70. let se na úspěšném rozmnožování v zajetí podílely zejména zoologické zahrady v Kolíně nad Rýnem a Frankfurtu nad Mohanem. K roku 2024 jsou tyto opice chovány již v desítkách institucí, zejména v Evropě a Severní Americe. V Česku jde o Zoo Praha a Olomouc.

Odkazy Reference

Externí odkazy

Kategorie:Kosmanovití